Ochrana nohou při chůzi byla odnepaměti jednou z prvních snah našich prapředků. Každodenní život je přiměl k tomu, aby si chodidla chránili před kameny, pískem a chladem. Ve své původní formě byla obuv tvořena neupravenou nebo pletenou trávou připevněnou k noze.
Mezi památkami raného Egypta je možno spatřit různé sandály z pletených papyrových listů, také Číňané pletli první obuv z trávy. Až později byla pro obuv „objevena“ kůže.
Řekové obuv zhotovovali z vyčiněné kůže, kterou potírali olivovým olejem, aby zvláčněla. Při výrobě obuvník nejčastěji vykrajoval kůži přímo podle zákazníkovy nohy. Dřevěná nebo korková podrážka se přilepovala, kožená přišívala. Obuv se měnila podle módy, avšak vždy se nosily sandály se silnou podešví bez podpatků, které se k noze připevnily řemínky.
Středověká Evropa k rozvoji obuvnictví příliš nepřispěla. Vzhledem ke klimatickým podmínkám se většinou nosila obuv uzavřená. Avšak spíše než na účel obuvi se hledělo na její vzhled. Objevily se dlouhé špičaté boty, jejichž nošení vyžadovalo velkou dávku odvahy a zručnosti. Jejich délka musela být nakonec omezena zákonem. Navíc až do poloviny 19. století se nerozlišovalo mezi pravou a levou botou.
První stroj na výrobu obuvi se objevil roku 1845 a sloužil místo původního kladiva k válcování kůže na podešve obuvi. Hlavní vynález – šicí stroj – přišel o rok později, poté byl vynalezen i stroj na natahování svršku na kopyto. Dnes takovým strojem projde 1200 párů obuvi za směnu.
Vendula Perglerová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
