„Kůň se počal velmi čerstvě obraceti a skoky veliké činiti. Kníže z oken vyhlédav se velmi divil. Když po druhé Horymír zavejskal, kůň pod ním od jedné brány hradové až k druhé skok učinil. A přišlo třetí zavejsknutí a Horymírův pokyn: ‚Nuže, Šemíku, vzhůru!´ Kůň jemu odpověďal: ‚Pane, drž se!´ Vtom učinil skok přes všecky zdi hradové až na druhou stranu řeky Vltavy.“
Autorem vyprávění o našem nejudatnějším koni je Václav Hájek z Libočan (asi 1500–1553), který se u historiků tradičně těší pověsti „sedmilháře“. Neméně krkolomný skok kupříkladu absolvoval i jiný odsouzený, lupič Eppelein, jen odjinud, a sice z norimberského hradu na koni Schemigovi (1372). Ale co Bivoj? Před Hájkem o něm nikdo neslyšel, ale později, v polovině 16. století, kdy začala šlechta projevovat zvýšený zájem o určení původu svých rodů, nemohl být pro rody s kančí hlavou v erbu krásnější dárek než předkové z doby Libušiny.
Hájkovy „přesné informace“, třeba že praotec Čech přišel k Řípu v roce 644 nebo že poselstvo dorazilo do Stadic 13. května a podobně, roztrpčily i Františka Palackého: „Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprve Dobner obšírným svým komentářem odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho.“
Přesto patří Hájkova „Kronika česká“ k největším českým bestselerům všech dob. Inspirovala desítky umělců i obrozenců, přinášela národní uvědomění v těžkých dobách a dodnes skrývá nejedno tajemství. Moderní archeologie zjišťuje, že Hájek zase až tak velký sedmilhář nebyl. Jeho datace dějinných událostí jsou až nápadně přesné. Záhadou zůstávají jeho informační zdroje, o nichž dodnes nemáme ani tušení.
-bst-
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
