Žebráci a tuláci byli vždy na samém okraji společnosti. Dodnes má většina z nás k podobným existencím spíše odtažitý postoj a nejinak tomu bylo v minulosti. Samou spodinu vesnické společnosti tvořili žebráci a tuláci, lidé, kteří neměli střechu nad hlavou, kteří byli živi z milodarů ostatních. Žebrák byl považován za přítěž společnosti, se kterou je třeba něco dělat. Proto se také vyhlašovaly „války proti bídě“.
Na bídu byl podle tehdejších mocných jediný lék – práce. Kdo v minulosti nepracoval, žil v bídě. Letos tomu bude 290 let, co v květnu 1724 nařídila vídeňská vláda konání takzvaných pravidelných generálních vizitací, při nichž byli tuláci, žebráci a cikáni chytáni. Vedle strategie, hlavně co se týče časů, ve kterých měly být zátahy prováděny, obsahovala vrchnostenská nařízení také soupis „podezřelých míst“, kde se mohly hledané osoby nacházet. Cílem namátkových vizitací se tak staly zejména zájezdní hospody, herberky, na samotách stojící mlýny, včelíny a ovčírny, které nabízely dobré útočiště. Chycené osoby hlásil purkmistr úředníkům místní vrchnosti. Lapení chudáci byli umístěni ve zvláštních sběrných táborech, kde byli podle místa narození tříděni a odesíláni do svých bydlišť. Při první vizitaci bylo v českých zemích chyceno na dva tisíce podobných existencí.
-mirea-
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
