Těžko si dnešní generace umí představit „pétépáky“ jinak než jako zábavné nevojáky, kterým zajistil nesmrtelnost film Černí baroni. Stejnojmenný román Miloslava Švandrlíka se ale odehrával v prostředí Technických praporů (TP), nikoli Pomocných technických praporů (PTP). Tento obecně oblíbený omyl nesli nelibě skuteční „Černí baroni“, nevěřícně sledující lehkost svého filmového bytí.
První rekruti útvarů PTP nastupovali na povinnou základní vojenskou službu 1. října 1950. Odvodům předcházela diskriminační politika ideologie třídního boje, kdy akční výbory Národní fronty či zvláštní komise v armádě nálepkovaly brance svými posudky o jejich politické nespolehlivosti. V mnoha případech ale šlo jen o prachsprosté vyřizování osobních účtů občanských či stranických. Do PTP byli odvedeni muži od 17 do 60 let, nejhorší bylo označení politické klasifi kace „E“. Odveden byl otec i syn, voják ze západní fronty, po 5. září 1950 duchovní, řeholník, seminarista a zanedlouho i osoby odmítající vstup do JZD a živnostníci. Zkrátka všichni, kdo „neměli kladný postoj k republice a k jejímu lidově demokratickému zřízení“. Jejich převýchova spočívala v politickém školení a manuální práci. Útvary PTP prošlo asi 60 tisíc občanů, z toho s klasifikací „E“ na 22 tisíc. Prvního května 1954, přesně před 60 lety, byla zrušena klasifikace „E“ a všichni muži odvedení podle § 39 branného zákona byli propuštěni, tedy všechny osoby politicky závadné. V letech 1955–1959 docházelo k postupnému snižování stavu mužstva a rušení také TP, kde jedním z těchto praporů byla i Zelená Hora u Nepomuku, mistrně popsaná Miroslavem Švandrlíkem.
Josef Grof
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
