Marta Kottová

02.04.2009 | 01:33
Marta Kottová

Nebojte se křiklounů
Když se řekne jméno Marta Kottová, mnohým se vybaví šedovlasá charizmatická laureátka medaile Za zásluhy II. stupně, dekorovaná 28. října 2008 prezidentem republiky. Ocenění získala za zásluhy o stát v oblasti výchovy.

Marta se narodila 24. února 1929 v Černovicích u Tábora Robertu a Gabriele Lašovým. Spolu s bratrem Viktorem, který byl o šest let starší, prožila v rodině obchodníka s textilem krásné dětství. To ale netrvalo dlouho. S příchodem nacistů a zavedením jejich protižidovských „pořádků“ končí „první život“ Marty a začíná krutá mezihra o nechtěném předčasném dospívání. Její bratr byl deportován do Terezína 1. prosince 1941, kde se stejně jako ostatní stal pouhým číslem (303). O půl roku později, v červnu 1942, je transportována také Marta s rodiči. I oni se mění na pouhá čísla (otec 503, matka 504 a Marta na číslo 505). Jak málo stačilo k tomu, aby se z člověka stalo jen číslo, bez práva na cokoliv, včetně práva na život. V terezínském ghettu žije nějaký čas spolu s maminkou, ale nakonec končí v dívčím „heimu“ L 410, v ubytovně s děvčaty podobných osudů a vězeňských čísel. Transport Lašových z Terezína do neznáma v září 1944 končí ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dnes Marta vzpomíná, jak tu po příjezdu zvolna postupuje v pětistupu, ruku v ruce s maminkou, vstříc „Andělu smrti“, doktoru fi lozofi e a medicíny Josefu Mengelemu. Tento samozvaný vládce nad životem a smrtí rozděluje pětistup čísel na ty, co budou ještě žít, a na ty, co půjdou rovnou do plynu. Marta i její bratr Viktor štěstí měli. Jejich rodiče však ne.
V necelých šestnácti letech nastupuje Marta předlouhou cestu ke svobodě. Ta vede z Osvětimi přes tábor Gross-Rosen do továrny v Mahrensdorfu, kde čeká na konec svůj, nebo konec války. Nakonec se dočkala „druhého“ života. Jen o vlásek unikla pochodu smrti a vidí, jak 7. května 1945 esesačky prchají na kolech z lágru, který tak ponechávají svému osudu. Tak se to alespoň Martě zdálo. Pravda však byla jiná. Dozorkyně před svým odjezdem stačily tábor podminovat. Nebýt ruských, francouzských a belgických válečných zajatců z nedalekého tábora, kdo ví, jak by to se stovkou Češek, dvěma sty Polek a stovkou Maďarek dopadlo. Získaná svoboda dala Martě křídla a spolu s dalšími pěti se vydává na cestu domů. Jak dnes Marta s hořkým úsměvem vzpomíná, cestou nebyla nouze o zážitky, když například požádaly sovětské vojáky o chleba a oni jim dali krávu, protože chleba neměli. Nebo jak je bez mapy bloudící Sověti, ve snaze pomoci jim a odvézt je z Landeshutu do Svatoňovic, dovezli tam, odkud vyjeli. Ale nakonec se jich všech šest dostalo 12. května 1945 šťastně do Prahy. Cestou se seznámily s italskými partyzány, mezi kterými byl i Čech, kterého Marta nazývala Frantou z Letné. Ten vezl z italských bojišť do vlasti válečnou kořist, na kterou byl náramně pyšný – vůz a dva koně.
V Praze Marta zamířila se sestrami Roubíčkovými k jejich rodině na Žižkov. Jaké překvapení však zažila, když jí u Roubíčků otevřel dveře její bratr Viktor, si asi umíte představit. Ten uprchl z transportu smrti, tajně došel do Prahy a od dubna se do květnového povstání ukrýval u Roubíčků. Marta zůstala žít v Praze. Dvakrát se vdala, má syna i vnuka Daniela a vnučku Katku, která má syna Honzíka. Posledních dvanáct let žije Marta v Liberci. Je předsedkyní historické skupiny Osvětim, přednáší na školách a stále je plná života.


Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz


Malá Marta Lašová Marta s rodiči a bratrem Marta před nástupem
do Terezína (1942) Pravnuk Honzík S vnoučaty Katkou a Danem medaile Za zásluhy II. stupně Pamětní medaile a vyznamenání


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku duben 2009

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.