Místo, které tepe, tedy spíš hučí, a kde si teploty pro běžného smrtelníka žádají ručník. Vítejte na verštatu.

Tady, na vyvýšeném dřevěném pódiu u tří rozdělených pecí, se dějí ty stěžejní věci! Bez huti by nebylo brusírny ani rytecké dílny, nebylo by totiž co tvarovat a zdobit. Tady začíná sklo psát svůj příběh poprvé jako objekt stvořený z živé tekuté hmoty. Pojďte za námi, vezmeme Vás na dosah žáru horkých pecí.

Sklářský kmen si dává na čas (při teplotě 1340–1470 stupňů Celsia), tavení, čeření a následné chlazení a stabilizace na pracovní teplotu 1150–1250 stupňů tak musí probíhat během noci, než se ráno v šest dostaví k pecím jednotlivé sklářské party.

Každá ze tří pecí má čtyři otvory a u každého z nich se ráno sejde stejný čtyřčlenný tým, ve kterém mají všichni přesně a jasně stanovené role a úkoly. Baňkař obstarává a udržuje roztavenou sklovinu, stahuje ji hrabílkem a hlavně – jako vůbec první nabírá dávku skloviny na speciální sklářskou kovovou píšťalu. Ta je na jednom konci pro snazší držení a foukání izolována od tepla, na druhém je zakončena speciálními kovy, které nereagují se sklovinou. Po vdechnutí života sklu a vzniku první baňky přichází na řadu celý arzenál nástrojů potřebných ke sklářské práci. Tak třeba – víte, co je to burgulec? Jedná se o speciální dřevěný nástroj, jakousi dřevěnou naběračku, ve kterém se tvaruje sklovina ještě ve chvíli, kdy je tvárná, aby si sklář co nejvíce usnadnil foukání finálního tvaru. Kromě vaničky s vodou na ochlazování píšťaly tu najdeme i další nástroje: nůžky různých tvarů, pinzety, sekáčky, kleště… No a zapomenout nemůžeme ani na tzv. parůžky neboli „folajzl“, o které si může sklář píšťalu opřít a rovnoměrně s ní otáčet. Pak se cyklus výroby mění podle toho, jestli je ráno nebo po poledni. Hned zkraje směny má totiž sklovina vyšší teplotu a vysokou viskozitu, a tak je čas pracovat na menším nápojovém sortimentu (tzv. kalíškovině). Tu tvoří z velké části pomocník. Sám Mistr pak přistupuje jen k dotvoření zásadních detailů, jakými jsou nožička (štýlek) a dýnko. Už vám tedy asi neuniklo, že většina ze slov sklářské terminologie zní tak trochu německy, ale zároveň povědomě. Jedná se totiž o slova česká, která ovšem naše sklářská tradice historicky převzala z té německé.

Čas od rána rychle běží a živo je nejen na verštatu, ale i pod ním. V přestávkách, než se v přesně sehraném kolotoči dostanou k práci, tráví skláři čas v takzvané ordinaci, na odpočinkové lavici s nápoji včetně povoleného ionty dodávajícího nealkoholického piva. Jakmile se přehoupne čas směrem k polednímu, přichází na řadu větší kusy - křišťálové objekty, vázy, mísy a podobně. Tady už se pomocník skutečně ujímá své role a pomáhá skláři při manipulaci s povětšinou velkým a těžkým kusem. Foukané sklo může vznikat buď z „volné ruky“, nebo ho Mistr vdechuje píšťalou do dřevěné formy. Vyfouknout do ní vázu správně je opravdu doslova majstrštyk. Se snižující se viskozitou se totiž úměrně zvyšuje i riziko, že se sklo nedostane všude tam, kam má, a že opadne. Práce to musí být velmi rychlá, sehraná a přesná. Další postupy se liší od kusu skla.

Při podjímání a přejímání dochází k nanášení vrstev, které následně vytváří barevné efekty, melírování apod. Tady už opravdu není čas na váhání a Mistr s pomocníkem si sehraně předávají píšťaly. Sklo se nemůže jen tak dát do studené formy, došlo by k jeho popraskání. Vnitřní pnutí se musí postupně vyrovnat, jinak by sklo prasklo, a proto ani tady nelze nic uspěchat. Polotovar v této fázi přebírají odnašeči, kteří jej odnáší na vidlici (kalíškovinu) nebo na vozíku s kolečky (větší kusy) i s píšťalou, pomocí které se kus vloží do chladicí pece (takzvané tamprovny). Ta zaručuje postupné chlazení podle nastavené chladicí křivky. Následně se konec píšťaly poleje vodou a pomocí sekáčku (úražáku) se urazí od hotového kusu a píšťala se vrací zpět do procesu. A jsme na konci. Tedy minimálně co se týče huti. Zapotili jste se? A to jste ani nemuseli vzít do ruky těžkou sklovinu na konci píšťaly. Tuto práci nemůže dělat každý a sami skláři ji označují za „řeholi“. I tak ale hned v závěsu všichni dodávají, že nad krásnější práci není.

Ale jak zajistit, aby brány sklárny opouštěly jen takové výrobky, které si zaslouží značku Moser? Od toho je tady kontrola kvality. Toto místo možná na první dojem postrádá romantiku sklářského řemesla, vládne tu totiž přísné oko kontrolora. Jinak to ale vlastně ani nejde – k udržení kvality nepatří kompromisy ani sentiment.

Stejně jako v celé manufaktuře, i tady hrají hlavní roli lidské ruce. Pomalu, ale jistě se otvorem chladicí pece blíží polotovary vyfouknuté skláři u pece. Teď pro ně přichází rozhodující moment. Poputují k dalším stanovištím ve sklárně a stane se z nich jeden z unikátních kousků Moser, nebo se vrátí zpět recyklací k tavbě?

Rozhodujících faktorů je hned několik. Kontroloři se zaměřují na jakékoli vady kvality. V první řadě jsou to bubliny, takzvané kyšpy, a pak též kameny, tedy hrudky písku vzniklé ve skle nedokonalým protavením skloviny. A výrobek musí samozřejmě odpovídat i výkresové dokumentaci. Nehoupe se, stojí rovně? To všechno zajímá kontrolory, když roztáčí každý jeden kus (v rotačních tvarech) na takzvané točně.

Kontrolorům kvality projdou rukama během let stovky až tisíce výrobků. Za každým z nich už v této fázi stojí velký kus práce, pokud ale neobstojí, nic naplat – putuje do kontejnerů tříděných podle barev a poté už znovu na začátek do království mistra kmenaře.

Sklo Moser jednoduše žije a život v sobě nese, jeho součástí je proto nezbytně i tento článek. Koloběh, na jehož konci se dostává k zákazníkovi to nejlepší, co dokážou ruce sklářů vytvořit.

Více informací o sklárně Moser naleznete zde.

www.moser.com