Prof. MUDr. Robert Bardfeld - Je špatná doba sprosté slovo?

S námi víte KAM
Zpět

Prof. MUDr. Robert Bardfeld - Je špatná doba sprosté slovo?

Prof. MUDr. Robert Bardfeld

Prof. MUDr. Robert Bardfeld, CSc., se narodil v Dobřichovicích u Prahy. Byl jediným dítětem svých rodičů, kteří mu dopřáli vlídné dětství, i když jak sám říká, byl do jisté míry více opatrovaný až hýčkaný. Což k jedináčkům často patří a nemusí to vést – jak poznáte z jeho příběhu – v pozdějším životě k hendikepu.

Do obecné školy chodil na Smíchově, pak ve Vršovicích, kam se Bardfeldovi přestěhovali. Poté co tatínek získal místo profesora na mostecké průmyslovce, stěhovali se do Mostu a Robert tu nastoupil na gymnázium. Po zabrání Sudet se rodina vrátila zpět do Prahy. Jakmile ale byla mostecká průmyslovka přestěhována do Roudnice, přesídlili tam a Robert přestoupil na tamější gymnázium. Rád chodil do skauta, do hudební školy na housle a díky tatínkovi našel zalíbení ve strojařině.

Byla sobota 20. června 1942, sextán Robert posnídal, oblékl si kraťasy, sáčko, sandály s dřevěnou podrážkou a vyšel z domu. V ulici, kde bydleli, bydlel také jistý německý učitel Bauer, příčina pozdějších Robertových nesnází. Sobotní vyučování se vleklo. Měli právě chemii a už se těšili na poslední hodinu – tělocvik. Ale stále nezvonilo. Náhle do třídy vstoupil esesman Fölkl z kladenského gestapa. V nastalém tichu se zeptal: „Jsou přítomni žáci Bardfeld, Fabián a Kubík?“ a dodal: „Víte, proč se po vás ptám? Nevíte? Tak se to zanedlouho dozvíte – v Terezíně.“ Když pak vstoupil do třídy zmíněný učitel Bauer, přestalo se to Robertovi líbit. A oprávněně. Netrvalo dlouho a už esesáci hnali celou třídu ven, na školní dvůr. Tady Roberta a pár dalších chlapců a děvčat ze septimy naložili do autobusu a odvezli do Malé pevnosti v Terezíně. Bylo okolo jedné, když je v pevnosti nahnali ke zdi, kde museli stát dlouhé hodiny za neuvěřitelného horka. Robert po několika hodinách omdlel. Poté co přišel k sobě, musel na výslech. Vyšetřovatel mu položil dvě otázky: „Schvalujete atentát na Heydricha? Plánovali jste zabít učitele Bauera?“ Protože atentát neschvaloval a učitele zabít nechtěl, vyšetřovatel mu navrhl: „Pokud se přiznáte, půjdete zítra domů, pokud ne, přivezeme sem i vašeho otce“. Ač mladý, léčku prohlédl a nic nepřiznal. Vyšetřovatel proto pokynul bachaři a ten udeřil Roberta tvrdým předmětem po hlavě, snad stoličkou. Padl k zemi a probudil se až na temné samotce č. 1, kde byl do odpoledne příštího dne. Potom většinu studentů umístili na celu 7, kde zůstali asi dva týdny, a poté je přesunuli na celu 26. Postupně je ostříhali, převlékli do starých uniforem a poslali na výkop bazénu pro dcery velitele tábora Jöckela. Po nějakém čase je vozili také na práce do Ústí nad Labem, Lovosic i do jiných míst v okolí. Rodiče místo vysvětlení dostali jen úřední oznámení o tom, že jejich syn byl vyloučen ze studia na území protektorátu a ať si přijdou do školy pro synovu aktovku s učením.

Tak to pokračovalo až do 5. října 1942, kdy byli z cely 26 vyvoláni studenti Bardfeld, Broft, Fabián a Tůma a izolováni na dvorku před umývárnou. Sotva stačili napsat lístek domů, už je vezli na nádraží v Bohušovicích, kde je spolu s dalšími vězni naložili do vězeňského vozu. Cesta vlakem vedla přes Drážďany, Halle an der Saale a končila ve Výmaru, odkud je převezli mikrobusy do koncentračního tábora Buchenwald. Robert se tu jako zázrakem dočkal osvobození tábora 11. dubna 1945 Američany a 20. května 1945 se vrátil domů, kde se shledal s rodiči.

Na roudnickém gymnáziu maturoval 17. září 1945. Zapsal se na medicínu, kterou absolvoval 20. května 1950. Tři týdny před nástupem na vojnu se ještě stačil oženit s bývalou studentkou roudnického gymnázia Zdenkou Duškovou. Po vojně se vrátil do nemocnice v Písku. V roce 1955 prošel úspěšně konkurzem na místo sekundáře ve Výzkumném ústavu revmatických chorob v Praze, kam se také s rodinou přestěhoval.

Věnoval se zejména dětské revmatologii a imunologii a absolvoval řadu zahraničních stáží (např. SRN, Itálie, Švýcarsko). Složil atestaci z pediatrie a revmatologie a byl pověřen vedením imunologické laboratoře ústavu v letech 1964–1988. Každoročně přednášel na mezinárodních revmatologických kongresech v USA, Kanadě, Singapuru i v Evropě. Byl jmenován docentem a v roce 1992 také profesorem v oboru vnitřního lékařství. Uznáním za vědeckou činnost bylo jeho přijetí za čestného člena Čs. revmatologické společnosti (1989), Italské revmatologické společnosti, Ruské revmatologické asociace (1998), Rumunské revmatologické společnosti i udělení Diplomu celoživotního vzdělávání lékařů ČLK (2008). Dále mezi svá největší ocenění počítá Československý válečný kříž (1939) a Čs. vojenskou medaili II. stupně (z roku 1947), dále Medaili Františka Lenocha, Medaili Sigismunda Albica (1969), Medaili h. c. lucemburských bývalých politických vězňů (1995) a Cenu Henryho Dunanta (2008). Z Robertova popudu byla v Praze pojmenována ulice „Františka Lenocha“. Manželé Bardfeldovi mají dvě dcery – lékařky, pět úspěšných vnoučat a dva pravnuky. Mimochodem, titulek článku je otázka, kterou prarodičům položil tříletý pravnuk.

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz

datum zveřejnění: 12.11.2012, počet zobrazení: 1440
tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku listopad - prosinec 2012

NAPIŠTE NÁM

Další články z vydání

KAM po Česku září 2016
cs
KAM na výlet Zima 2015/2016
cs
Pražský přehled kulturních pořadů 09/2016
cs
Travel EYE July - October 2016
en de
Open Czechia Lipiec - Październik 2016
pl sk
KAM po Česku