Robert Bardfeld

12.11.2012 | 00:00
Prof. MUDr. Robert Bardfeld, CSc.

Je špatná doba sprosté slovo?

Prof. MUDr. Robert Bardfeld, CSc., se narodil 10. června 1925 v Dobřichovicích u Prahy, jako jediné dítě strojního inženýra Simona (Simcha) Bardfelda a Marie, rozené Halfínové. Po čase se rodina přestěhovala do Prahy, kde tatínek pracoval v dopravním podniku, maminka byla v domácnosti.

Do obecné školy začal Robert chodit na Smíchově a měšťanku dokončil ve Vršovicích, kam se rodina přestěhovala. Po úspěšném konkurzu otce na místo učitele průmyslovky v Mostě se rodina opět stěhovala. Robert v Mostě nastoupil na gymnázium, ale po zabrání Sudet v důsledku mnichovské dohody se rodina vrátila zpět do Prahy. Poté co byla mostecká průmyslovka přemístěna do Roudnice, přestěhovali se tam i Bardfeldovi. Tatínek začal učit na roudnické průmyslovce a Robert přestoupil na tamní gymnázium. Rád chodil do skautského oddílu a díky tatínkovi si také oblíbil strojařinu, kterou chtěl později studovat. Na společné dovolené rodina nejezdila, jen několikrát byli na letním bytě v Černošicích.
Byla sobota 20. června 1942, sextán Robert posnídal, oblékl si kraťasy, sáčko a sandály s dřevěnou podrážkou a vyšel z domu. V téže ulici jako Bardfeldovi bydlel i kamarád Kubík, s nímž Robert chodíval do školy, ale také jistý německý učitel na roudnickém gymnáziu. Mnohem později se dozvěděli, že právě on byl příčinou jejich pozdějších potíží. Sobotní vyučování se vleklo, právě měli chemii a už se těšili na hodinu poslední, kterou byl tělocvik. Ale stále nezvonilo. Proto poslal profesor Trefný žáka Mouchu zjistit, proč školník nezvoní. Sotva ale Moucha vyhlédl ze dveří, byl zpátky a hlásil: „Škola je plná esesáckých uniforem.“ Zanedlouho do třídy vstoupil kladenský gestapák Völkel a zeptal se: „Jsou přítomni žáci Bardfeld, Fabian a Kubík?“ A dodal: „Víte, proč se po vás ptám? Nevíte? Tak se to za chvíli dozvíte – v Terezíně.“ Když vstoupil do třídy již zmíněný německý učitel, přestalo se to Robertovi líbit, zvláště když si chlapce začal měřit chladným pohledem. Zanedlouho už esesáci hnali celou třídu po schodech ven na školní dvůr. Tady Roberta, pár dalších chlapců a děvčata ze septimy naložili do autobusu a odvezli do Malé pevnosti v Terezíně. Bylo okolo jedné, když je nahnali ke zdi, kde stáli dlouhé hodiny.
Robert po několika hodinách omdlel, zatímco probíhaly výslechy. První, na co se Roberta vyšetřovatel zeptal, bylo, zda schvaluje atentát na Heydricha. Následovala další otázka: „Plánovali jste s kamarády zabít německého gymnazijního učitele?“ Protože atentát neschvaloval a učitele zabít nechtěl, navrhl mu vyšetřovatel: „Pokud se přiznáte, půjde zítra domů, pokud ne, přivezou otce a bude zle.“ Robert byl sice ještě chlapec, ale pochopil, že jde o lest. Nic nepřiznal a vyšetřovatel pokynul bachaři, který stál opodál, který udeřil Roberta po hlavě – snad malou stoličkou. Robert padl k zemi a probudil se až v tzv. dunkel cele č. 1 (temnici), kde byl až do odpoledne příštího dne. Potom většinu studentů přemístili na celu 7, kde zůstali asi dva týdny a pak je strčili do hromadné cely 26. Postupně je ostříhali, převlékli do starých, snad belgických uniforem a vězni začali pracovat na výkopu bazénu pro dcery velitele tábora SS-Hauptsturmführera Heinricha Jöckela (přezdívaného „Pinďa“). Po nějakém čase jezdili na práce do Ústí nad Labem nebo do chemičky v Lovosicích. Tak to pokračovalo až do 5. října 1942, kdy byli z cely 26 vyvoláni studenti Bardfel, Broft, Fabián a Tůma, izolováni na dvorku před umývárnou a mohli také napsat dopis domů. Poté je odvedli na nádraží v Bohušovicích a spolu s dalšími vězni je naložili do vězeňského vozu, tzv. „kvočny“. První zastávka byla v Drážďanech, kde je nahnali do jiného vlaku a k večeru dorazili do Lipska. Tady se zdrželi asi dvě noci a pokračovali vlakem do Halle an der Saale, kde opět strávili dvě noci. Další cesta vlakem vedla do Výmaru, kde nastoupili do mikrobusů, které je převezly do koncentračního tábora Buchenwald.
Tady byl Robert zařazen do trestního komanda, které chodilo na práce do nedalekého kamenolomu. Zjistil také, že každý, kdo měl v táboře nějaké vlivné známé, mohl nalézt výhodnější práci. Zatím svou situaci řešil tím, že předstíral nemoc, a ocitl se na ošetřovně. Zde mu pomohl vedoucí lékař, český vězeň a bývalý primář Matoušek, jenž zde Roberta držel nejprve jako pacienta a posléze, asi po měsíci, kdy už to mohlo být podezřelé, ho pověřil úklidem v laboratoři. Protože úklid nezabral celý den, Robert začal spolupracovat s jedním lékařem, německým antifašistou. Netrvalo dlouho a Robert zahájil studium prvního semestru medicíny, ještě v Buchenwaldu, díky tomu také přežil a dočkal se osvobození tábora 11. dubna 1945 Američany. Zůstal však v táboře až do 18. 5., kdy sem dorazili s několika auty partyzáni z Kladenska. Tak se i Robert vydal na cestu do vlasti. Po třech dnech dojel do Kladna, kam si pro něj přijel jeho otec, s nímž se pak vrátil domů.
Během tří měsíců se Robert připravil na maturitní zkoušku, kterou složil na roudnickém gymnáziu 17. září 1945. Poté chtěl jít na vysněnou strojařinu, ale protože neměl zkoušku z deskriptivní geometrie, rozhodl se (naštěstí pro mnohé z nás) zapsat na medicínu, kterou absolvoval 20. května 1950. Čtrnáct dní před nástupem na vojnu (1. 2. 1951) se oženil se spolužačkou Zdenou z roudnického gymnázia. Ta byla v době jeho zatčení sekundánka a mezi tím, co byl Robert v Buchenwaldu, dospěla do sexty, kde bývají děvčata nejpůvabnější. Robertovi ale vážně hrozilo, že si ho armáda kvůli žalostnému nedostatku lékařů podrží déle než jen dva roky. Naštěstí ale Roberta z vojny v řádném termínu propustili, službu skončil v sobotu, v neděli s otcem poslali uniformu poštou armádě a v pondělí nastoupil do písecké nemocnice.
Armáda ale poznala, že jí chybí lékař. Přestože se Robertovi dařilo unikat povolání na vojnu celý rok, musel se právně zajistit. Svitla mu naděje díky konkurzu na místo na dětské klinice ve Vinohradské nemocnici v Praze. Podmínkou ale bylo, že mu dá svolení krajský úřad. Ten však Roberta neuvolnil. Zašel tedy na pohovor do výzkumného ústavu v nemocnici v Podolí, kde také uspěl a kraj jeho novou funkci schválil. Jenže před Robertem dostala přednost jedna kolegyně z Plzně. Naštěstí Robertovi doporučil zkoušející profesor, aby se přihlásil do Ústavu revmatologie Na Slupi. Na pohovor šel k prof. Františku Lenochovi a byl přijat. Nastoupil tedy k vědci světového významu, jenž ovládal 15 jazyků, mimo jiné také amharštinu, které se přiučil, když na pozvání císaře Haile Selassie zakládal v Etiopii lázně.
Robert Bardfeld se s rodinou přestěhoval do Prahy. Definitivně se zbavil armády a v Ústavu revmatologie měl úvazek až do roku 2011. Působil na zahraničních stážích v Německu, Itálii a Švýcarsku, každoročně byl zván na revmatologické kongresy po celém světě a možno říci, že je nejvýznamnějším pokračovatelem prof. Lenocha v oboru revmatologie ( jeho přičiněním také byla v Praze pojmenována ulice Františka Lenocha). Mezi svá největší ocenění počítá Československý válečný kříž 1939, který dostal v roce 1946, a Československou vojenskou medaili za zásluhy druhého stupně. Profesně byl oceněn na Světovém revmatologickém kongresu v Praze (1969). Robert a Zdenka (rozená Dušková) Bardfeldovi mají dvě dcery – lékařky, Helenu (1951) a Evu (1955), vnoučata Veroniku, Daniela, Lukáše, Martina a Janu, a také dva pravnuky – pětiletého Vojtíška a tříletého Vítka.

 

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz


Poválečné setkání roudnických studentů v Terezíně Rodinné foto z 50. let Robert a Zdenka 4. 1. 1951 Dopis na uvítanou od spolužáka Zdeňka Obrázek č.5 Robertův portrét
z Buchenwaldu (1944) od Itala
Francesca, odeslaný tajně do
Protektorátu rodičům Jeden z dopisů z Buchenwaldu Dopis rodičům před odjezdem
z Terezína Robert ve věku předškolním Československý
válečný kříž 1939 Prof. MUDr. Robert Bardfeld, CSc. Obrázek č.12


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku listopad - prosinec 2012

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.