Karel Beránek

09.04.2013 | 00:00
Ing. Karel Beránek

Vězněn pro nic za nic
Dalším z našich příběhů jsou vzpomínky roudnického studenta ing. Karla Beránka. Karel se narodil 17. prosince 1925 v Bílině v severozápadních Čechách jako jediné dítě pivovarského sladovníka Karla Beránka a Anny Foryové z Nových (dříve Německých) Kopist.

Poté co ze zdravotních i existenčních důvodů musel pan Beránek změnit zaměstnání, pronajal si kolem roku 1930 hostinec v Břežánkách u Bíliny. Chodívali k němu Češi i Němci, kteří se k sobě chovali přátelsky. Při slavnostních příležitostech srazili stoly a držíce se kolem ramen svorně popíjeli a zpívali. Přátelská nálada se ale s nástupem Henleina vytrácela. Rodina se proto někdy v roce 1937 přestěhovala do vnitrozemí, do Vědomic u Roudnice, kde si tatínek také pronajal hospodu. Situace v Sudetech se dále vyhrocovala. Po mobilizaci v roce 1938 přicházely do vnitrozemí nejen další české rodiny, ale také Němci, sociální demokraté, často jen s tím, co unesli. Byli ubytováváni provizorně ve velkých sálech a u Beránků našlo azyl asi deset rodin. Žel, odhodlání našeho národa nestačilo. Zbytek okleštěné republiky zabrali Němci v březnu 1939 a vyhlásili protektorát Čechy a Morava. Karel dokončil měšťanskou školu a v roce 1940 nastoupil na Vyšší průmyslovou školu v Roudnici. Atentát na Heydricha 27. 5. 1942 odstartoval další, brutálnější vlnu násilí. Obyvatele protektorátu ovládl strach z každodenních zatčení a poprav.
Byla sobota 20. června 1942. Studenti Karlova druhého ročníku roudnické průmyslovky a dvou tříd roudnického gymnázia se stali oběťmi pomsty smrtihlavů kladenského gestapa. Byli naloženi do aut a autobusů a odjeli, plni nejistoty a strachu, do Malé pevnosti v Terezíně. Karel vzpomíná, jak ještě cestou někteří chlapci sebevědomě prohlašovali, že se odpoledne půjdou koupat k Labi. Ale Karel tomu moc nevěřil a spíše se těšil, že brzy uvidí tatínka a maminku. Jenže všechno se dramaticky změnilo, jakmile se za studenty zavřela brána Malé pevnosti. Dosud klidní strážní donutili studenty kopanci a ranami pěstí urychleně opustit autobus, kterým přijeli. Museli se postavit čelem k obílené zdi, neotáčet se, nemluvit a čekat. Nepříjemné dlouhé čekání se proměnilo v utrpení. Bylo horko k zalknutí, ale žádný z žíznících studentů, stojících hodiny na ztuhlých nohách, už nemyslel na koupání v Labi. A to je ještě čekal výslech. Karel vstoupil do kanceláře, kde se ho vyšetřovatelé z kladenského gestapa ptali na samé divné věci. Třeba proč chtěl s dalším spolužáky opevňovat Roudnici. Co na to odpovědět? Karel toto obvinění musel odmítnout, protože bylo směšné, přesto byl obdařen pár dobře mířenými ranami, při nichž přišel o zub. Hodně spolužáků dopadlo i hůře a někteří skončili i na samotkách. K večeru byl Karel s dalšími odveden do cely č. 26. Ze sousední cely je prosili ruští zajatci o jídlo. Bylo to nečekané a děsivé setkání s realitou Malé pevnosti.
Karel vzpomíná, jak je často bachaři, když skončilo zaměstnání a ostatní se vraceli do svých cel, vyzvali „Raudnitzer Studenten raus“ a šli na další práce. Na to byli upozorněni vězni-pomocníci v kanceláři Hofverwaltungu, kterým se brzy podařilo je rozptýlit do různých cel. Karel byl ještě s několika dalšími spolužáky přeložen na celu č. 4. Vzpomíná, jak zanedlouho po něm bylo umístěno na celu také široké mužské příbuzenstvo Jana Kubiše, které sem přivezli z brněnského Špilberku. Nezapomenutelným se stalo, když jeden z „Kubišovců“ po příchodu na celu vytáhl odkudsi domácí bochník chleba, který rozkrájel a rozdal spoluvězňům. To bylo něco, zvláště když uvážíme, jak asi chléb z Brna propašoval, a navíc pod nosem terezínských bachařů. Práce v pevnosti má Karel spojeny také s bachařem – bijcem Albinem Storchem. Znám byl studentům tím, že je nechával po nástupu na appellplatzu „válet sudy“, chodil mezi nimi a bil je i častoval kopanci. Vzpomíná také na matky s dětmi, snad z Lidic, snad z Ležáků, které dozorci „utábořili“ na travnatém prostranství, kam jim Karel s dalšími spoluvězni nosil kbelíky s něčím, co šlo vzdáleně nazvat svařeným mlékem či krupicovou kaší. Za odměnu si mohl setřít zaschlé škraloupy na stěnách kýble. Když byl malý a dostal mléko se škraloupem, pozvracel se. Jenže nyní to byla pro hladového vězně pochoutka. Zanedlouho ale ženy i s dětmi zmizely, snad v některém z transportů.
Blížily se Vánoce 1942, bylo to 4. prosince, kdy byl Karel spolu se třemi dalšími spolužáky propuštěn z pevnosti. Museli se ještě týž den objevit na kladenském gestapu, kde byli poučeni o mlčenlivosti, a téhož dne večer se policejně přihlásit doma v Roudnici. Na nucené práce byl k jeho velkému štěstí nasazen do Hněvic (asi 15 km od Roudnice), kde se „u lopaty“ sešel s dalšími spolužáky. Tak tomu bylo den co den až do osvobození. S koncem války přišla také možnost dostudovat.
Gymnazisté to měli snadné, studia dokončili ve své budově, ale jiné to bylo s průmyslováky. Těm v Roudnici školu zrušili, a proto se studenti, mezi nimi i Karel, rozhodli dostudovat na průmyslovce v Ústí nad Labem. Nebylo to ale vůbec snadné. Nejprve museli vyklidit školní budovu, která do konce války sloužila jako německý lazaret. Museli uklidit a vybavit učebny, ale také vyhledat profesory, kteří by byli ochotni vyučovat ve městě, jež se ještě nedalo nazvat mírovým. Poděkování poválečným studentům se dostalo později v podobě pamětní desky instalované u vchodu do budovy. Studovat začali ještě ve školním roce 1945/46, složili maturitu a uvažovali, co dál. Karel si přál studovat na vysoké škole. Přihlásil se proto na ČVUT v Praze – obor strojní a elektro, školu absolvoval o čtyři roky později. Kantoři ho ale ještě přesvědčili, aby pokračoval ještě dva semestry studiem letectví.
Po studiích nastoupil krátce do Výzkumného ústavu strojírenství. Tam ho vyhledal ing. Karel Limbora, známý erudovaný odborník, který byl pověřen, aby v nově založeném Státním výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky v Běchovicích vybudoval nový odbor, a nabídl mu spolupráci. Ještě než se seznámil s novou prací, stihl se Karel Beránek v roce 1951 oženit s Hanou Ladýřovou, spolužačkou pánů Bardfelda, Kubíka a Křivohlavého ( jejich příběhy jsou také uvedeny v této publikaci). Po dobu dvouapůlletého vojákování „za Čepičky“ pracoval ve Výzkumném leteckém ústavu v pražských Letňanech. Po návratu konečně nastoupil u ing. Limbory, po kterém v sedmdesátých letech převzal vedení odboru.
S manželkou Hanou mají Beránkovi syna Karla (nar. 23. 12. 1953), dnes je již vdovcem. Je ale také hrdým dědečkem i novopečeným, nezkušeným pradědečkem. Přestože mu v tom brání jeho nepohyblivost, intenzivně spřádá plány pro sebe i jemu podobné, jak se vydat k moři na zotavenou, a ne trávit zbytek života mezi stěnami svého bytu. Je to možné, ale pouze s podporou neziskových, dobročinných organizací.
Je třeba se ještě zmínit o české obecně prospěšné společnosti „Živá paměť“, založené Kanceláří pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti. Tato společnost ve spolupráci se sesterskou společností v Německu realizuje každoročně pravidelné návštěvy dobrovolnic – německých maturantek – v bytech bývalých vězňů. Tuto nabídku využívá již třetím rokem i pan Karel, který k tomu říká: „Společný čas trávíme povídáním u čaje a poté, do konce návštěvy, u počítače. Dobrovolnice mají bohaté vědomosti v oblasti počítačů a rády je předávají neznalcům, jako jsem já. Bohužel jiných programů, které Živá paměť organizuje, se nemohu zúčastnit, protože si nemohu dovolit jízdu autem. Nu což.“

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz


Propouštěcí rozkaz z Terezína 4. 12. 1942 Výzva rodině k zaslání
spodního prádla Karlovi do
Terezína Policejní přihláška, 1942 Malá pevnost Terezín Malá pevnost Terezín Malá pevnost Terezín Přibližně v roce 1960 Druhá řada shora – studenti, kteří nepřežili
Třetí řada shora, Karel je sedmý zleva Karel byl vyloučen z protektorátních škol Ing. Karel Beránek Karel Beránek Obrázek č.12


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku duben 2013

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.