Jaro Křivohlavý - Houslista, sokol a psycholog

S námi víte KAM
Zpět

Jaro Křivohlavý - Houslista, sokol a psycholog

Jaro Křivohlavý

„Jmenuji se Křivohlavý, což není přídavné jméno, je to moje jméno s velkým K. Jménem jsem Jaro, za což vděčím úřadům. Původně jsem měl být Borek, ale na hejtmanství v Litoměřicích tatínkovi řekli, že to nejde, protože takové jméno není v kalendáři. Půjčil si tedy úřední kalendář a našel tam 21. března – jaro. Tak se bude jmenovat Jaro, řekl úředníkovi, to v kalendáři je.“

Jaro Křivohlavý se narodil 19. března 1925 v Třebenicích. Byl sice jedináček, ale vyrůstal v domě plném dětí. Tatínek Karel pocházel ze Svatého Jana pod Skalou, maminku Annu Preisovou si namluvil ve vsi nedaleko Třebenic. Tatínek měl rád umění, proto Jaro od mládí hrál na housle a hodně četl. Na základní školu chodil v Třebenicích, mimochodem do stejné školy i třídy, kam o 80 let později nastoupila i jeho pravnučka. Pokračoval na gymnáziu Josefa Jungmanna v Litoměřicích, kam denně dojížděl vlakem.

Mnichov a následné události vnímal z úhlu pohledu Třebenic, kde mimo jiné chodil cvičit do Sokola. Tehdy tu žilo asi 30 procent Němců, kteří měli vlastní společenský dům Germania s tělocvičnou, kde zase cvičili mladí Němci. Přestože do té doby vládl v městečku takřka přátelský duch, Češi mluvili německy a naopak, něco se změnilo. Došlo k zabrání Sudet a německá armáda stála nad Třebenicemi. Když začal Jaro dojíždět na kole do gymnázia v Roudnici, musel objíždět zabraná území, což bylo denně okolo 60 km. To trvalo celé dva roky. Přišla ale sobota 20. června 1942. Bylo po Heydrichiádě, končil školní rok a jejich škola byla znenadání plná německých uniforem. Studenti museli nastoupit na dvůr. Celá septima, 20 chlapců z Jarovy sexty a celý druhý ročník z nedaleké průmyslovky (celkem 84 studentů) muselo nastoupit na nákladní auta, která je ještě téhož dne odvezla do Malé pevnosti v Terezíně. Nikdo netušil proč.

Tady stáli do večera čelem ke zdi, potom je zavřeli na samotky a druhého dne od rána stáli zas, dokud neprošli příjmem a nebyli umístěni na hromadné cely. Jaro skončil nejprve v cele č. 6 a později č. 26. Vzpomíná, jak s nimi vyšetřovatelé u výslechů hráli nepěkné hry. „Podívejte se z okna. Ti, co stojí vpravo od té pumpy, se přiznali a dnes je pustíme. Nalevo stojí ti, co se nepřiznali. Ty ještě dnes zastřelíme.“ Zpočátku chodil na pomocné práce do zahrad v pevnosti, později byl zařazován do pracovních skupin, které chodily pěšky do Litoměřic, odkud je vozili na nádraží v Ústí nad Labem. Celý den tu podbíjeli pražce a večer je čekala cesta pěšky zpět z Litoměřic do Terezína. Několikrát byli na práci v továrně Glanzstoff werke v Lovosicích, kde s kamarády Tůmou a Berdfeldem vyklízeli výkaly z celé fabriky. Po pás v jámě tu ručně vybírali vše, co z továrny přiteklo. Úsměvné je, že se všichni tři později stali univerzitními profesory. Ještě hlubším zážitkem bylo, když jednou Jara poslal strážný zpět k výkalové jámě pro zapomenutý chlebník. Tehdy ho od svobody dělil jen drátěný plot, ale znal následky, proto se s chlebníkem vrátil zpět. Po čtvrt roce začaly z Terezína odjíždět asi desetičlenné skupiny roudnických studentů, tu do Buchenwaldu, tu do Osvětimi, ale i jinam. Jaro se vydal na svou cestu 30. září 1942, ale „jen“ na kladenské gestapo. Odtud byl téhož dne odvezen na důl Anna Laura ve Velkém Strašecí a později na důl Dubí (dnes Prago) v Kladně. Prvního května 1945 ještě fáral na šachtě, ale hned po šichtě nasedl na kolo a vydal se do Třebenic, kde ale bylo ještě vše při starém. Jen německé jednotky proudily městem směrem na Žatec. Už za tři dny to však „ruplo“ i v Třebenicích. Jaro se ještě jednou vrátil do Terezína – už ne jako vězeň, ale jako dobrovolník zdravotnické pomoci.

O prázdninách dokončil studium gymnázia v Roudnici, složil maturitu a na podzim nastoupil na Filozofi ckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1948 absolvoval zkoušky na Cambridge Profi ciency Exam, o rok později ukončil studia učitelství na gymnáziích. V roce 1950 získal doktorát z fi lozofi e a nastoupil v Československém ústavu práce, kde byl až do roku 1967. Mezitím se oženil s Martou Novotnou z Bohumilic. V roce 1966 se stal kandidátem věd, ovšem o rok později byl ze zaměstnání z politických důvodů propuštěn. Nastoupil tedy do Institutu pro další vzdělávání lékařů. Přednášel na FF UK, stal se členem Synodní rady Českobratrské církve evangelické a složil docenturu (1976). Působil na univerzitách v Lipsku, Innsbrucku, přednášel ve Švédsku, Norsku, Německu, Polsku, Rusku, Maďarsku, Itálii, Venezuele, Jižní Koreji i v Evangelikálním teologickém semináři v Praze. Vedl sekci psychologie zdraví a kvality života Československé psychologické společnosti, ukončil profesorskou habilitaci a stal se členem American Association of Christian Counselors. Byl členem předsednictva ADRA a od roku 2002 dodnes přednáší na fakultě sociálních studií FF UK. Ovládá několik světových jazyků a je autorem mnoha odborných knih. Má tři děti, Jaromíra (1953), Martu (1956) a Pavla (1968), za vlastní přijal sirotky Alici a Pavla (1969) a k dnešnímu dni má také osm vnoučat a deset pravnoučat.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz

KAM po Česku červen 2016
cs
KAM na výlet Zima 2015/2016
cs
Pražský přehled kulturních pořadů 07/2016
cs
Travel EYE July - October 2016
en de
Open Czechia Lipiec - Październik 2016
pl sk
KAM po Česku