V Praze se veřejné záchodky objevily už na přelomu 19. a 20. století. To znamená, že si v duchu úsloví, že jde člověk tam, kam i císař pán chodí pěšky, mohl v Praze odskočit už císař František Josef I.
Ve čtvrtek 20. září 1888 informovaly Národní listy Pražany o novinkách v oblasti městské hygieny, a nebyly to novinky ledajaké. Městská rada se totiž rozhodla, že vybuduje v Praze dvanáct nových veřejných záchodků nákladem 40 000 zlatých. Zároveň bylo rozhodnuto, že se zlikvidují dosavadní nevyhovující záchody na Josefském náměstí a u Národního divadla. Byl to revoluční čin, protože v historii představovaly záchody měřítko civilizační úrovně. Rada zadala záchodovou výstavbu jistému B. Procházkovi, který se opravdu předvedl. Stavbičky nových záchodků měly hrázděné zdivo, věžovitou střechu, vodovod a sifony z porcelánu. Dokonce byly děleny na dámy a pány a měly několik tříd. V první třídě se potřební mohli těšit na porcelánová umyvadla s ručníky, na zrcadla, hřebeny a terakotovou podlahu s kobercem. Dále tu byl stolek s adresářem, kniha stížností a rostlinný papír.
Návštěvník druhé třídy se už musel spokojit jen s porcelánovými umyvadly, terakotovou podlahou a nečekal ho ani koberec, ani adresář. Za první třídu se platily čtyři krejcary, za druhou dva. Kdo si přál ještě navíc vykartáčování šatů nebo vycídění bot, připlatil si další čtyři krejcary. Svůj oblíbený veřejný záchodek si mohl každý zákazník také předplatit za čtyři zlaté ročně. O čistotu na veřejných záchodech pečovaly „řádné starší ženy“. Při představě bývalého luxusu veřejných toalet si myslím, že leckterý návštěvník dnešních záchodků může našim předkům jen závidět.
-mak
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
