Je tomu už 155 let, co 5. ledna 1858 zemřel v Miláně jeden z našich nejslavnějších vojevůdců. Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 na zámku v Třebnicích, které jsou dnes místní částí Sedlčan. Škoda jen, že nejlepšímu vojevůdci 19. století věnujeme tak málo pozornosti.
Starý český vladycký rod Radeckých z Radče, který původně sídlil na tvrzi Radeč u Nového Byd- žova, se dělil na čtyři rodové větve. V jejich držení byla zmíněná Radeč, Kříčov, Lánov a Radostov. Po zániku tří z rodových linií v 17. století zůstala pouze větev Radečská. V roce 1648 povýšil rod do panské- ho stavu a roku 1764 Václav Leopold Jan do stavu hraběcího. Nejznámějším členem rodu se stal Jan Josef Václav, syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechyňové z Lažan.
Vychován byl v Praze dědečkem, také Janem Josefem Václavem, studoval na piaristickém gymnáziu, pokračoval na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídni. V osmnácti vstoupil do rakouské armády. Za dva roky byl poručíkem, rok nato nadporučíkem a díky své odvaze v šarvátkách s Turky (1788–1789) získal místo pobočníka maršá- la Ernsta Gideona svobodného pána von Laudon († 1790 Nový Jičín). V bojích s revoluční Francií (1794) byl povýšen na rytmistra, za bojů v severní Itálii na majora (1796) a vstoupil do štábu generála Michaela Friedricha Benedikta, barona von Melas († 1806 Týnec nad Labem). Na podzim roku 1800 se stal plukovníkem a velitelem kyrysníků na Rýně. Za tři roky byl jmenován generálmajorem a po převelení do Vídně velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla Ludvíka Jana Josefa Vavřince Rakouského. Náčelníkem generálního štábu se sice stal již v roce 1809, ale za necelé tři roky rezignoval. V roce 1813 ho generalissimus rakouských vojsk kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelní- kem svého štábu, kde Radecký připravil plány „Bitvy národů“ u Lipska, rozhodující a největší bitvy napoleonských válek. Poté vystřídal mnoho funkcí, až se nakonec stal velitelem olomoucké pevnosti (1829–1831). Poté byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a v den svých sedmdesátých narozenin byl jmenován do hodnosti polního maršálka. Přestože byl roku 1848 nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel Veronu, a jakmile získal posily, přiměl k rezignaci sardinského krále Karla Alberta Sardinské- ho. Na počest tohoto vítězství složil J. Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Mikuláš I. mu udělil titul ruského generála polního maršálka. Aktivní vojenskou kariéru ukončil v 72 letech.
Jako vojevůdce byl legendou, ale nezemřel na válečném poli. Uklouzl na navoskované podlaze ve své rezidenci v Miláně, zlomil si nohu v krčku a zemřel na zápal plic ve věku 92 let. Nejstarším z mnoha pomníků Radeckého byl ten na Malostranském náměstí v Praze z roku 1858. Ale jak už v Čechách bývá zvykem, byl po 61 letech v roce 1919 po ná- tlaku italské ambasády rozebrán, protože Italové dodnes pokládají Radeckého za úhlavního nepřítele sjednocení Itálie. Z pomníku se zachovala bronzová sochařská část, kterou najdete v Lapidáriu na Pražském výstavišti. Obdivovat tak můžete rozkro- čeného vojevůdce na kruhovém štítě s maršálskou holí a vítězným praporem. V rámci rekonstrukce Malostranského náměstí se již dlouho uvažuje o zhotovení kopie pomníku maršála Radeckého. Ale znáte to. Když není vůle, nejsou ani peníze. Potomci Radeckého, nositele Řádu zlatého rouna a dalších 36 nejvyšších možných vyznamenání své doby, žili počátkem 20. století v Badenu. A pokud neumřeli, žijí tam dodnes.
-lgs-
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
