Letos tomu bude 90 let, co v Praze na následky atentátu zemřel JUDr. Alois Rašín, politik, ekonom a první československý ministr i nancí. Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích jako deváté dítě pekařského mistra Františka, později radního a starosty tamtéž. Studoval na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové, kde také maturoval. Zahájil studia lékařské fakulty UK v Praze, kterou ale nedokončil a přestoupil na fakultu právnickou, již absolvoval roku 1891.
Už za studií byl politicky aktivní, což mu posléze vyneslo ztrátu titulu a dva roky žaláře na Borech. Byl totiž jedním z těch, které 14. února 1894 odsoudilo mocnářství ve vykonstruovaném procesu s tzv. Omladinou (známe ze seriálu Zlá krev). V listopadu 1895 byl amnestován a byl mu vrácen i titul doktora práv. Nějaký čas se pak věnoval advokátní praxi. V roce 1907 se vrátil k Mladočechům a začal psát do Národních listů. Během 1. světové války byl členem odbojové skupiny Mai e, za což byl v roce 1915 zatčen a spolu s Kramářem i dalšími odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil nástup císaře Karla I. na trůn. V červenci 1917 byl dokonce omilostněn, což z něho udělalo národního hrdinu. Osmadvacátého října 1918 vyhlásili spolu se Švehlou, Stříbrným, Soukupem a Šrobárem samostatný stát a sám se stal prvním ministrem i nancí v první československé vládě Karla Kramáře. Podruhé zaujal tento post i v první Švehlově vládě. Ve světle ostrých sporů s politiky z okolí Hradu i některými legionáři pronesl památnou větu, že „za práci pro vlast se neplatí“. Rašínova politika deflace (opak inflace) stále více staví zájmy státu nad zájmy sociální. Jeho koncepce jsou prosazovány na úkor sociálně nejslabších vrstev, pro které se Rašín stal symbolem vykořisťování a útlaku. Jeho obliba klesala, stále častěji byl terčem sílící kritiky většiny společenských vrstev.
A právě z nejchudších vrstev vzešel i jeho vrah Josef Šoupal (1903–1959). Rašín byl první, koho si tehdy devatenáctiletý úředník pojišťovny a rodák z Německého Brodu vybral „za cíl“. První pokus o atentát přímo na ministerstvu v prosinci 1922 mu ale nevyšel. Vrátil se proto do Prahy a 5. ledna 1923 si na Rašína počkal před jeho bytem v Žitné ulici. Z bezprostřední blízkosti pak vystřelil dvě rány z revolveru ministrovi do zad. Po činu utekl, ale byl dopaden strážníky, když se ukrýval pod schody v nedalekém domě. Na místě činu pak údajně prohlásil, že je komunista a svým činem prospěl proletariátu a pracující třídě… Soud mu vyměřil 18 let vězení. Propuštěn byl za Protektorátu v roce 1943 a vrátil se do Německého Brodu. Po válce podruhé vstoupil do KSČ a požádal o změnu jména na Josef Dněprostroj, což mu ale úřady zamítly. Přijal proto méně úderné jméno Ilja Pravda a přestěhoval se do severních Čech, kde se jako funkcionář KSČ dožil stejně jako jeho oběť věku 56 let.
Rašín zemřel 18. února 1923 v těžkých bolestech. Pohřeb cílevědomého a pracovitého národohospodáře, státníka, demokrata, nacionalisty a vlastence se konal 21. února 1923. V reakci na jeho smrt přijal parlament zákon na ochranu republiky.
Rašín měl tři děti. Dcera Ludmila ještě před okupací uprchla do Jižní Ameriky. Syn Miroslav, právník a diplomat, emigroval v roce 1948 do Brazílie. Nejstarší syn Ladislav, právník a člen odboje, byl po obsazení republiky mezi prvními zatčen gestapem (13. prosince 1939). Byl vězněn na řadě míst v Německu a zemřel 20. 3. 1945 ve Frankfurtu nad Mohanem, jen několik dnů před příchodem Američanů. Jeho dcera Jana zůstala s matkou Marií v Československu a v roce 1968 emigrovala do švýcarského Lausagne.
Alois Rula
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
