„Pokud mi nevěříte, můžu to ihned zopakovat,“ ohradil se Bohumil Hanč (19. 11. 1886 – 24. 3. 1913) na pořadatele mezinárodního závodu v saském Annabergu, když ho pro vysoký náskok podezírali z krácení tratě. A ti hned protest stáhli. Není divu… Silný, sebevědomý muž lehce vyhrával jeden závod za druhým. Ale stačily pouhé dvě hodiny psího počasí v jeho milovaných Krkonoších a vše bylo jinak.
Když Hanč před nástupem na trať oznámil, že je to jeho poslední závod, jistě netušil, jak osudová slova pronesl. Na velikonoční závod 24. března 1913 se sedmadvacetiletý zedník a tkadlec původně nepřihlásil a dal přednost rodině. Manželka byla totiž ve vysokém stupni těhotenství (o jedno dítě už přišli), proto se rozhodl odsunout lyžování na vedlejší kolej.
Při „Mezinárodním lyžeckém závodě distančním na padesát kilometrů o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království Českém“ však chtěl lyžařský svaz posílit český vliv v německém příhraničí, a tak bylo zapotřebí postavit proti favoritovi závodu Oswaldu Bartelovi nadějného soupeře. Na naléhání zástupců svazu tak Hanč nakonec k závodu nastoupil. Z dnešního pohledu se může zdát Hančova tvrdošíjnost nepochopitelná, ale uvědomme si, že se bojovalo o víc než jenom o medaile.
Na trať vyrazil nalehko, jen v košili. Nečekal na občerstvení, nepřevlékl se, ani když byl na kost promoklý, a bez ohledu na změnu počasí zarputile pokračoval v závodu. Jediný divák Václav Vrbata (1885–1913) riskoval svůj život, když příteli Hančovi na trati půjčil kabát a čepici. Ve vánici ale nakonec zahynuli oba přátelé. Vrbatův sto let starý čin, kdy neváhal pomoci druhému člověku v horách, je dodnes hoden následování. Není divu, že byl 24. březen v ČR vyhlášen Dnem Horské služby. Nutno ještě dodat, že Hanč svůj poslední pohár přesto získal – in memoriam.
-bst-
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
