FINTIT SE – slovo fintit patří do stejné jazykové rodinky jako slovo finta, původem z latinského fingere (předstírat, fingovat, vytvářet fikci). Není snad jediného Čecha, který by nevěděl, co to znamená. Jde o jedince, který má zanechat předstírání či triků. Zajímavostí je, že slovo fintit ve smyslu dělat na někoho fintu oficiálně ve slovnících neexistuje. Ale sloveso fintit se slovníky znají a slovník jazyka českého říká, že se používá hanlivě ve významu „s přehnanou pečlivostí strojit, upravovat zevnějšek někoho nebo něčeho; strojit, parádit, zdobit, šňořit“. Všemu korunu nasadil Michal Horáček ve znělce „Manéž“ Bolka Polívky o fintilovi. Přitom původem slovesa fintit se si nejsou etymologové vůbec jisti. Přimět je, aby spojili slovo fintit se a slovo finta, na to jsou zvláště opatrní. Pokud je ale slovo fintit opravdu odvozeno od finty (tůčky, triku, podvůdku), není odtud daleko ke slovesu líčiti se a substantivu líčidlo. Potom by se jednalo v obou případech o představu úskoku, atrapy, válečné lsti. Jako žert dobré, ale my víme, že sloveso líčit se a podstatné jméno líčidlo nemá nic společného s léčkami na muže. Jsou odvozené od výrazu líce – tváře. Fintění tak bude asi opravdu nejspíš od léčky, i když je tu i možnost, že fintit není přejaté z latinského fingere (předstírat), ale z latinského vigiliae (noční bdění při modlitbách).
JOBOVA ZVĚST, JOBOVKA – jinak také nedobrá zpráva, za kterou stojí jistý Job, který podle stejnojmenné starozákonní knihy žil asi před 5 000 lety v zemi Uz. Byl zámožný, úspěšný, na co sáhl, to mu šlo od ruky. Navíc měl ženu, deset dětí a bezpočet čeledě, která se mu na jeho statcích starala o tisíce kusů dobytka. Z dnešního pohledu idylická postava, zvláště když uvážíme, že byl také čestný, spravedlivý a bohabojný. Tedy až do okamžiku, než se potkal Hospodin se Satanem. Hospodin dával Joba ďáblovi za vzor muže, kterému není na zemi rovného. Kuřeti by neublížil, dobrota sama, modlitby nešidí a kudy chodí, tudy Hospodina chválí! Výzva pro Satana jako dělaná a hned se dal slyšet: „Jakmile se Jobovi přestane dařit, začne tě proklínat.“ Znáte chlapy, slovo dalo slovo a byla tu sázka a už se začala Jobovi lepit smůla na paty – začaly ho stíhat špatné zprávy. Přišel o majetek, stáda, zboží, zemřelo mu deset dětí, stal se žebrákem, onemocněl malomocenstvím, žil na smetišti a jen jeho věrný pes mu olizoval rány. „Bohu díky. Bohu díky!“ říkal přesto dál. Nakonec ho opustili i přátelé, protože není kouře bez ohýnku a nevinného by Bůh takhle trpět nenechal. Ale Job ve víře vytrval, nerouhal se a pokorně přijímal rány osudu. Hospodin sázku nakonec vyhrál a odměnil Joba uzdravením, majetkem, dalšími deseti dětmi a nechal ho žít prý ještě dalších 140 let.
O STO ŠEST – najít původ takových rčení je nesnadné a často zhola nemožné. Snad je původcem rčení „ó sto šest´“ řídící učitel Ladislav Malý z Příbrami, který se roku 1880 přel s přítelem „K“ o to, že děvče, do jehož očí se „K“ zadíval, nikdy nezíská. Vsadili se tedy, že do sv. Jana Nepomuckého bude dívka jeho. Jednalo se o dny od 29. ledna do 15. května, tedy o celých sto šest dní. Oněch 106 dní si pak často oba aktéři připomínali rčením, že jde „o sto šest“, a někdo z jejich kolegů toto rčení zanesl do vtipů do Humoristických listů. Odtud se rychle rozšířilo do obecného úzu, třebas už tehdy jen málokdo chápal vlastní význam oněch slov. Dnes je to jiné, jedná se o rčení všeobecně známé a je dokladem toho, jak se ho podařilo rozšířit po celém území jazyka. Je tu ale další výklad. Ve 22. ročníku časopisu NR (1938) prof. V. Kebrle vyložil vznik rčení „o sto šest“ takto: Vybídnutí „Pijme pivo, kdo s to jest!“ – žertem použito „Pijme pivo o sto šest!“. Ale ani toto vysvětlení nebylo přijato s plnou důvěrou. Nejpravděpodobnějším vysvětlením se mi zdá to, které vzniklo z žertovného, až posměšného volání za kulhajícím člověkem: Sto pět, sto pět... Šlo o to, že na sto kulhající došlápl zdravou nohou a na pět došlápl jen lehounce nohou bolavou. A protože rčení bývají většinou žertovného původu, přetvořilo se časem na sto šest – uháněl ostošest. Jinak řečeno, nepatrným zvýšením normy ze sto pět na sto šest pajdavého nebožáka, který si třeba jen natloukl koleno, se žertem popsala situace o jeho zvýšeném úsilí při bolestivé chůzi.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
