Nechci vnášet nové světlo do letitých sporů Čechů a Němců. Jen se pokusím připomenout výročí dvou dějinných událostí, které si v těchto dnech připomínáme. Přestože mi existence různých úhlů pohledu dává pramalou šanci zavděčit se všem, pokusím se o co nejobjektivnější náhled.
Předehra…
Počátky německého osídlení našeho pohraničí spadají do období vlády Přemysla Otakara I. (asi 1155/1167 – 15. 12. 1230). Jako český kníže vládl dva roky (1192–1193 a 1197–1198), ale byl také třetím českým králem (1198–1230). Jako první zajistil dědičný královský titul pro své potomky. A právě v době jeho vlády dostali Němci nabídku k osídlení našeho převážně neosídleného pohraničí. Pozvání přijali, oblast osídlili, půdu zúrodnili, hospodařili na ní a zapustili zde kořeny.
První dějství…
Je tomu 80 let... od doby, kdy byl 29. února 1931 polovojenské organizaci Volkssport (součást parlamentní Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei) vydán zákaz nosit hnědé uniformy. Byl to první krok proti DNSAP, zrušené 4. 10. 1933. Její poslanci byli zbaveni mandátů, ale protože své zrušení očekávali, založili pod vedením tehdy ještě neznámého Konráda Henleina 1. října 1933 Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront), později nazvanou Sudetendeutsche Partei (SdP). Tato strana dále cíleně stupňovala své nároky vůči československé vládě, která v září 1938 nakonec její podmínky prakticky přijala. To ale nebyl cíl SdP, která se již 13.–15. 9. 1938 pokusila o ozbrojený převrat s úmyslem připojit některá příhraniční území k Německu. Převrat byl potlačen, většina povstalců uprchla do Německa a vláda 15. 9. postavila stranu mimo zákon. Henlein v Německu okamžitě sestavil svobodné sbory (Freikorps) a během několika dní vyslal dva do Československa. Tentokrát však uspěl v okrese Aš díky podpoře jednotek SS, vyslaných Hitlerem. Přestože se jednalo o jasný akt agrese, vláda nechtěla zavdat příčinu k válce a stáhla armádu na hranice okresu. Tak ponechala okres na pospas Henleinovi již týden před mnichovskou zradou.
Po Mnichovu se Henlein vrátil do Sudet jako říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti, který byl plně zodpovědný za teror, kterého se tu nacisté dopustili. Koncem války (7. 5. 1945) se pokusil o útěk k Američanům, kde chtěl vyjednat uznání mnichovské smlouvy. Byl však zatčen a vyslýchán Američany v Plzni. Když zjistil, že byl prohlášen za válečného zločince a nikdo s ním jednat nebude, spáchal 10. května sebevraždu.
Poslední dějství…
Před 65 lety…, 28. února 1946, přijalo Prozatímní národní shromáždění ústavní zákon, kterým schválilo a prohlásilo za zákony dekrety prezidenta republiky (143 dekretů, 17 ústavních). Z Mariánských Lázní tak mohl vyjet první transport a do konce října 1946 mnoho dalších, kterými bylo z českých zemí odsunuto na 2 170 598 Němců, z toho 1 420 598 do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa.
Důvody pro odsun… byly nacismus a jeho válečné zločiny, mnichovská dohoda a vyhnání 150 000 Čechů ze Sudet či protičeskoslovenské vystupování sudetských Němců. Dále okupace Československa včetně brutality okupačních úřadů (popravy, divoké exekuce a deportace do koncentračních táborů), kdy zemřelo asi 360 000 lidí (z toho asi 270 000 Židů). Je třeba také zmínit „konečné řešení naší otázky“, jehož cílem mělo být po válce poněmčení, likvidace v koncentrácích nebo odsun na východ.
Důvody proti odsunu… hovoří o nepřijatelnosti kolektivní viny nebo o nepřípustnosti vyhnat někoho z rodné země a zabavit mu majetek jen proto, že používá jiný jazyk. Z odsunu byli vyjmuti jen ti Němci, kteří se aktivně podíleli na zachování celistvosti nebo osvobození ČSR. Například čeští a slovenští kolaboranti či udavači odsunuti nebyli.
Epilog…
Nejvíce mrtvých Němců zaznamenalo v poválečném období léto 1945. Například tzv. brněnskému pochodu smrti padlo za oběť 1 691 osob. Asi 800–1 000 lidí zemřelo v koncentračním táboře v bažantnici u Postoloprt, dodnes však není jasné, zda se zde jednalo výhradně o Němce, nebo také o zavražděné Židy a oběti tudy jdoucích pochodů smrti. Zmínit musíme rovněž Doupov (24), Tocov (32), Podbořany (68), Chomutov (12), v jehož okolí bylo zabito dalších 140 Němců. Dále Horní Moštěnice u Přerova (265), Domažlice (asi 200) či tzv. ústecký masakr a přibližně 80–100 zavražděných. Ale kolik Němců zemřelo celkem do konce roku 1946, se už jen těžko dozvíme. Poválečné zločiny byly vyšetřovány, ale většina zločinců unikla potrestání na základě zákona č. 115/1946 Sb., přijatého 8. 5. 1946. V paragrafu 1 se píše, že: „Jednání, k němuž došlo v období od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji za znovuzískání svobody Čechů a Slováků nebo mělo za cíl spravedlivou odplatu za činy okupantů a jejich pomahačů, není protiprávní, i když by jinak bylo podle platných předpisů trestné.“
Jedním z prvních, kdo vyjádřili politování nad deportacemi sudetských Němců, byl prezident Václav Havel v lednu 1990. Později však pod tlakem veřejného mínění korigoval své vyjádření do věty: „Zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo.“ Podobně se vyjádřil při své loňské návštěvě Prahy německý prezident Christian Wulff, který řekl: „Zločiny Němců na Češích v době nacistické okupace nelze srovnávat s tím, co nastalo v Československu po druhé světové válce.“ Přesto dál kráčíme po tenkém ledě česko-německých vztahů, které, přiznejme si, bývaly od počátku často vypjaté.
Josef Grof
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
