Město Lehnice v jihozápadním Polsku vzniklo na migračních stezkách keltských a germánských kmenů. Zmiňují ho například římský historik Tacitus či řecký geograf Ptolemaios. Po odchodu Germánů se tu usadili Slované. Jako město je Lehnice připomínána od roku 1004 v souvislosti s důležitou obchodní stezkou z Německa do Kyjeva. Byla sídelním městem dolnoslezských vévodů a roku 1329 se stala součástí zemí Koruny české. Do světových dějin vstoupila před 770 lety, 9. dubna 1241.
Bitva u Lehnice
Toho dne tu Mongolové porazili vojska slezského a malopolského rytířstva pod velením vratislavského, krakovského a velkopolského knížete Jindřicha II. Pobožného. Byla by ale chyba zaměňovat Mongoly s Tatary. Mongolové, to byla úzká elitní vládnoucí vrstva velitelů armád, ve kterých Tataři tvořili nejpočetnější část.
Mongolské hordy se po ovládnutí většiny ruských knížectví vydaly na západ. Hlavní vojsko (asi 50 tisíc bojovníků), vedené Bátúem a Sübotejem, pronásledovalo do Sedmihradska, Moldavska a Uher tzv. Polovce (západní větev Polovců tvořili Kumáni), které mongolští náčelníci považovali za své poddané. Menší část armády (asi 10 tisíc bojovníků) vpadla pod velením Khadana (syna chána Ögedeje a příbuzného dalších náčelníků z Čingischánova rodu) počátkem března 1241 do Malopolska a Slezska. Cílem bylo chránit týl hlavních sil a získat informace o tamních poměrech. Dobyli Sandoměř i Krakov, porazili Poláky u Chmielnik a oblehli Vratislav. Pro Jindřicha II. Pobožného se stali existenční hrozbou. Sebral vojsko, nečekaje pouhý jeden den na příchod vojáků svého švagra, českého krále Václava I. Jednookého, a vyrazil proti hordám. Nájezdníci neměli v úmyslu dopustit spojení křesťanských armád, využili unáhlenosti Jindřicha, zanechali obléhání Vratislavi a postavili se mu.
Jak se později ukázalo, Jindřich se unáhlil také tím, že rozdělil své síly na 4 oddíly. Prvnímu velel Boleslav, syn Přemyslovce Děpolta III., Poláky vedl Sulislav, dalším velitelem (včetně řádu německých rytířů) byl Měšek II. Tlustý, kníže opolský; Jindřich vedl Slezany, Moravany, templáře a maltézské rytíře. Lehkou slezskou jízdu Mongolové odrazili, a když zaútočili Měšek a Sulislav, sedli na lep osvědčené mongolské taktice, kdy jejich lehká jízda naoko ustoupila a pak napadla rytíře z boku. Současně mongolští lučištníci zasypali polské rytíře (především jejich koně) šípy a mistrně je tak oddělili od pěchoty. Pro mongolskou těžkou jízdu se těžkopádní pěší rytíři stali doslova lovnou zvěří. Zajímavostí je, že v boji proti rytířům použili Mongolové (poprvé v Evropě) střelný prach − jednoduché rakety ukořistěné v Číně. Jindřich v boji padl, stejně jako Přemysl. Boleslav a polské knížectví zažili do konce 13. století ještě dva vpády těchto hord.
Tataři u Olomouce
České oddíly, které nestačily do bitvy zasáhnout, alespoň zastavily Mongoly v Kladsku a zabránily jejich postupu do Čech. Mongolové se proto obrátili na nechráněnou Moravu, kde se spojili s hlavními silami. Společně pak zpustošili několik klášterů a během čtrnácti dní poplenili mnoho vesnic či osad. Naštěstí se na Moravě dlouho nezdrželi.
Známá pověst poutavě vypráví o tom, jak se Olomouc připravila k boji pod vedením Jaroslava ze Šternberka, odrážela útoky Tatarů a čekala na vhodný okamžik k protiútoku. Ten údajně přišel 24. června 1241, kdy Olomoučtí přepadli tatarský tábor, vybojovali velkou bitvu, která trvala dlouho a neměla vítěze. Nakonec se spolu utkali oba velitelé − tatarský Péta a Jaroslav ze Šternberka. Jaroslav vyhrál a Tataři odtáhli.
Krásné, ale (ne)pravdivé
V roce 1241 opravdu táhli Tataři Moravou od severu k jihu, ale neexistuje žádný doklad o tom, že by obléhali Olomouc, zvláště když město teprve vznikalo. Také Jaroslav ze Šternberka nemohl Tatary porazit, protože nikdy nežil. Ne že by Jaroslavů v rodě Šternberků bylo málo, ale Jaroslav ze Šternberka (1220−1287) je výplodem bujné fantazie Václava Hájka z Libočan, stejně jako Rukopisu královédvorského. Příběh sám však má reálný základ. Na Moravu opravdu vtrhly hordy, ale Kumánů a Maďarů, kteří porazili české vojsko u Olomouce 25. června 1253. V bojích se sice vyznamenal Šternberk, ale Zdeslav, který za své služby dostal od krále Václava I. (dva měsíce před královou smrtí) část území u Olomouce, kde jeho rod založil hrad a město Šternberk. Pověsti o obléhání Olomouce Tatary se věřilo ještě dlouhá léta, dokonce roku 1841 se v Olomouci konala oslava 600. výročí vítězství Jaroslava Šternberka nad Tatary. Dodnes můžete v kapli Božího těla v Olomouci vidět malbu z roku 1728 od Jana Kryštofa Handkeho oslavující toto hrdinství.
Josef Grof
zdroj a foto: Wikipedie; www.armchairgeneral.com
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
