Máme pro vás zajímavé knihy s tipy na výlety po České republice.
Nabídka ubytování v České republice - hotely, penziony, chaty a ostatní.
S Judith Rosenzweig jsem se setkal ve Špindlerově Mlýně, kam každoročně přijíždí až z Izraele na setkání se svými kamarádkami z terezínského ghetta. Vyprávěla mi příběh svého tatínka, Julia Schwarzbarta, narozeného v květnu 1889 v Jemnicích. Je to příběh více než barvitě popsaný očima dítěte, které poodhaluje roušku tajemství vzniku zahrad v terezínském ghettu.
|
Judith Rosenzweig dnes
|
Do Terezína přijela celá naše rodina z Brna v březnu roku 1942. Samozřejmě nás hned oddělili od mužů, a tak jsme byly s mou sestrou Ester a maminkou Scharlote, za svobodna Leitersdorf, ubytované v Drážďanských kasárnách. Muži, tedy můj tatínek a bratr Gideon, byli v jiných kasárnách. Hned po příjezdu se můj tatínek seznámil s Judenrat (správně Ältestenrat, česky rada starších). Domnívám se, že to byl tenkrát pan Epstein, se kterým se tatínek domluvil, že by se mohlo v ghettu otevřít zahradnictví, kde by mohly pracovat především děti.
První zahradu tatínek otevřel v roce 1942 v příkopech, kde pěstoval zeleninu, kterou však musel beze zbytku odevzdávat SS. V zahradě pracovali mladí od 14 do 16 let, a mohli tak být zároveň i v přírodě. A o to mému tatínkovi šlo především. Sám bydlel na zahradě, kde měl postavený stan z hadrů a několika prken. Jednou, když jsem byla nemocná, měla jsem žloutenku, jsem dokonce několik dní na "jeho" zahradě bydlela a on se o mne staral.
Asi nemusím říkat, že tatínek měl zahradnictví hodně rád. Před odjezdem do Terezína jsme měli velký ovocný sad v Brně, kde rostlo snad všechno. Tatínek nebyl sice zahradník v pravém slova smyslu, ale uměl to. Vzpomínám si, že Němci dostali první cenu za kedlubnu, která vyrostla v jeho zahradě v Terezíně. Byla veliká a šťavnatá, na rozdíl od velkých kedluben, které bývají často dřevnaté.
Později, když byl otevřen dětský domov v domě L410, měl tatínek "svou" zahradu právě za tímto domem. V zahradě stál malý domek na nářadí, kde tatínek bydlel i s maminkou a pracoval a také zde pracoval s mládeží. V malém domečku pro nářadí postavil dvoupatrový kavalec, v koutku byla malá železná kamna a na nich maminka vařila špenát z kopřiv nebo zeleninu z odpadových listů zelí, kedluben, pampelišek a podobně. Ani tady si tatínek nesměl nechat nic z toho, co vypěstoval, jinak by následoval tvrdý trest. Vzpomínám si, jak před návštěvou červeného kříže v Terezíně musel tatínek upravit park a zasázet v něm celé záhony různobarevných květin, aby ghetto působilo na delegaci veseleji, než jak tomu ve skutečnosti bylo.
V Terezíně jsme zůstali až do října 1944. Potom jsme byli v listopadu společně odesláni transportem do koncentračního tábora v Osvětimi, bratr tam odjel již dříve. Po příjezdu tam byl tatínek od nás odloučen a poslán do plynové komory. Maminka, sestra a já jsme byly vybrané na práci, a dočkaly se tak konce války. Ten nás zastihl v táboře Bergen-Belsen, kde maminka týden po osvobození také zemřela. Bergen-Belsen, tento německý koncentrační tábor, ve kterém mezi lety 1943 až 1945 zemřelo na 100 000 zajatců, byl osvobozen 15. dubna 1945. Britská armáda tu našla 60 000 těžce nemocných zajatců, ze kterých bezmála 14 000 zemřelo krátce po osvobození. Moje sestra a já jsme měly více štěstí a dnes žijeme s našimi rodinami v Izraeli. Můj bratr Gideon se dočkal také konce války.
Text Judith Rosenzweig, pro KAM po Česku upravil Luděk Sládek
Foto Judith Rosenzweig a Wikipedie
www.pamatnik-terezin.cz
|
Judith se sestrou Ester a bratrem Gideonem, vpředu Otto a Petr, dva bratranci, kteří nezůstali naživu
|
Judith v roce 1946
|
|
Judith pracovala jako sestra v nemocnici
35 let, foto z roku 1962 |
maminka Scharlote
|
|
tatínek Julius Schwarzbart
|
Nechvalně proslulé nádraží v Terezíně
|
|
Po osvobození tábora Bergen-Belsen v dubnu 1945
|
Obelisk v Bergen-Belsenu
|
Další články z vydání