Josef Načeradský

01.10.2013 | 00:00
Josef Načeradský

Skromnost, odhodlanost, vitalita
Bylo nám ctí požádat o rozhovor muže, který se v roce 2013 dožil úctyhodných sta let. Josef Načeradský se narodil 22. března 1913 v Trhovém Štěpánově 87, v rolnické rodině Josefa Načeradského a Anny, rozené Uhlířové. Jako nejstarší z dětí od malička pracoval v hospodářství, kde zastával i ty nejtěžší práce.

Josef měl tři sourozence, o čtyři roky mladšího bratra Františka, sestru Boženu a o dvanáct let mladšího bratra Jaromíra (nar. 1925). V letech 1928–1932 vystudoval Učitelský ústav a učil dva roky na obecných školách ve Šlapánově u Zvěstova a rok v Ouběnicích u Bystřice. V roce 1935 nastoupil vojenskou službu a jako maturant byl přidělen k 48. pluku v Benešově, odkud byl vyslán na jedenáct měsíců do školy pro záložní důstojníky. Po škole, těsně před Vánocemi 1936, se vrátil ke svému pluku, který se mezitím přestěhoval do Jaroměře. Dne 15. prosince 1936 ho velitel pluku mjr. Český pověřil pracemi na mobilizačních plánech a zařídil, že Josef převzal plukovní technickou rotu v hodnosti podporučíka. Po pěti měsících byl přeložen na velitelství armádního sboru do protišpionážního oddělení, kde byl až do konce vojny v září 1937.
Nastoupil opět jako učitel, tentokrát v Jankově u Votic, kde si dodělal zkoušky na učitele měšťanských škol. Od ledna 1938 učil na měšťance v Sedlci na dráze Wilsonově, dnes Sedlec-Prčice. V té době se jeho rodiče přestěhovali do Vlašimi a Josef za nimi dojížděl. V roce 1938 se oženil s Růženou Veselkovou z nedaleké Štěpánovské Lhoty a v roce 1939 se jim narodil syn Jiří, který vystudoval malířskou akademii a dnes žije v Praze.
Přišla okupace, protektorát Čechy a Morava a při jedné z cest za rodiči se na nádraží v Benešově potkal se svým bývalým velitelem Českým, který po demobilizaci pracoval jako úředník v Sedlčanech. Od něho dostal nabídku, aby se zapojil do odbojové činnosti ve skupině Obrana národa. V roce 1940 se Josef s rodinou přestěhoval do Vlašimi za rodiči a odbojovou skupinu, kterou založil v Sedlci, předal učiteli, důstojníku v záloze Chlístovskému, kterého vystřídal důstojník Mixa.
Ve Vlašimi Josef pracoval nejprve v Sokole jako cvičitel a vzdělavatel, ale nacisté zanedlouho Sokol zakázali. Poté byl vyzván, aby vstoupil do zdejší skupiny Obrany národa, vedené stavitelem Petrem Rajmanem. Skupina měla napojení na Londýn a mimo jiné se jí podařilo dostat postupně přes hranice dva sestřelené spojenecké letce. Po zatčení Rajmana převzal skupinu Josef. Odbojáři měli za úkol sledovat pohyby německých vojsk a gestapa v okolí. Jednoho dne mu člen skupiny nahlásil, že u něho bylo gestapo a odjelo do Louňovic, kde byli členy skupiny ředitel školy Vencour a učitel Bohuslav Jirout. Josef sedl na kolo a jel se přesvědčit, co se děje. V louňovické škole mu paní řídící řekla, že manžela zatkli a hledají také učitele Jirouta. S Jiroutem měl Josef dohodnuto, že pokud budou prozrazeni, sejdou se na jistém místě pod Blaníkem a přejdou na Vysočinu, kde pracoval v lese Jiroutův bratr.
To však byl již únor 1945 a Josef čekal v mrazu až do pozdního večera, ale Jirout nepřišel. Vrátil se proto do Vlašimi, ale domů nešel. Zašel za kolegyní Luisou, kterou poslal za otcem, aby mu přinesl za Sokolovnu vše, co měl pro tento případ připravené. Potom se vydal na desetihodinový pochod únorovou nocí na vyhlédnuté místo v lese, kde se utábořil. Odtud pak více jak týden, den co den, chodil 14 km k vesničce Pavlovice, kde se scházel s otcem, který mu nosil jídlo a zprávy. Nic se ale nedělo, gestapo Josefa nehledalo. Bylo to proto, že ho zatčení členové skupiny při prvních výsleších neprozradili. Ale asi po týdnu jeden z nich po zvláště brutálním výslechu jmenoval skupinu celou, tedy i Josefa. To ale Josef nevěděl a vrátil se domů, kde ho okolo druhé odpoledne zatklo gestapo. Když ho odváděli, přiběhl k němu z nedalekého hřiště syn a ptal se: „Kam tě, táto, vedou?“ Josef ho uklidňoval, že se brzy vrátí. Ale byla to milosrdná lež. Odvezen byl do Benešova na gestapo k výslechu, kde si ho, jak říká, asi 15 minut podávali a pak odvedli na celu č. 14. Už za dva dny Josef prošel pětihodinovým výslechem tří gestapáků, jenž skončil tak, že ho museli na celu odnést spoluvězni. Poté byl s několika dalšími spoluvězni poslán pod označením XYZ na likvidaci do Malé pevnosti v Terezíně. Blížil se konec války a netečnost eskorty mu umožnila na benešovském nádraží, aby ještě varoval dopisem velitele skupiny v Sedlci Mixu: „Milane, bacha, jdou po tobě.“ Poté je vlakem přes Prahu dovezli do Bohušovic, odkud šli pěšky do terezínské Malé pevnosti. Na noc skončili v transportní cele a druhý den je rozdělili na jiné cely. Zakrátko se dostal na celu 44, kde bylo snad 400 vězňů, kteří pokud chtěli spát, museli ležet na boku, jinak by se nevešli. Josef měl „štěstí“, že vězeň, co spal pod stolem, zemřel. Ale příliš velké terno to pro něj nebylo. Vše, co padalo ze sedících spoluvězňů, včetně tisíců vší a štěnic, končilo pod stolem. Tak to trvalo až do 20. dubna 1945, kdy jim na cele povolili zřídit palandy, což, jak Josef dodává, znamenalo úlevu. Jako vězni s označením XYZ – KA, nesměli chodit pracovat, a tím pádem dostávali i méně jídla. Vzpomíná, jak z Malé pevnosti uteklo několik vězňů, jak je chytili a jak před zraky ostatních vězňů popravili. Pamatuje, jak měli být propuštěni někteří vězni s menšími tresty. Dodnes vidí jejich tváře plné očekávání, jež však skončilo na terezínském popravišti. Zažil i poslední popravu v Malé pevnosti 3. května 1945, i to, jak zkomolení jména Šiška a Žižka stálo život jednoho vězně navíc. Pátého května jim kápo cely Průša oznámil: „Vy jste na řadě zítra.“ Na druhý den ale přiběhl a vykřikoval: „Pakujou, pakujou.“ A odpoledne přinesl nejlepší zprávu: „Už jsou pryč.“
Josef byl sice svobodný, ale domů nemohl. Lékaři mu zjistili tyfus. Nic ale netrvá věčně, začas i on mohl odejít a k odjezdu využil nákladní auto, které do Terezína poslali pro své vězně z Českého Brodu. V Brodu přespal, najedl se a druhý den odjel jiným autem do Vlašimi. Cestou je ale zastavil důstojník Rudé armády, auto jim zabavil a oni pokračovali do Vlašimi po svých. Doma se vykoupal, zabalil terezínské hadry do balíku a vykročil vstříc novému životu.

 

Pro Památník Terezín Luděk Sládek


Rodiče Josef a Anna Načeradští Zápis benešovského gestapa o hnutí odporu, 26. 4. 1945 Přemístěnka do Terezína – likvidace (xyz) Malá pevnost Terezín Obrázek č.5 Cela na čtvrtém dvoře Malé pevnosti Terezín Identifikační karta vězně – Malá pevnost Terezín Josef Načeradský Obrázek č.9



tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku říjen 2013

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.