Max Mannheimer

01.03.2014 | 00:00
Max Mannheimer

Terezín, Osvětim, Varšava, Dachau…
Dalším příběhem z období druhé světové války je příběh muže, který prošel hrůzami nejen terezínského ghetta. Jde o příběh zcela výjimečný, neuvěřitelný, přesto pravdivý a vypráví o osudech Maxe Mannheimera (nar. 6. 2. 1920), rodáka z Nového Jičína.

Jakob Mannheimer a Markéta Gelb se seznámili v roce 1918 v Novém Jičíně, kde Markéta pracovala v řeznickém krámku svého bratra Jakuba. Svatbu měli 25. 3. 1919. Max byl prvorozeným, v roce 1921 se narodil Erich, 1923 Arnošt, 1925 Edgar a v roce 1927 Katka. Na otce Max vzpomíná jako na váženého obchodníka i muže s velkým smyslem pro spravedlnost. Maminka se narodila v Uherském Brodě, a i když měla jen osm tříd, v duchovním ohledu svého manžela převyšovala. To se také projevilo ve výchově dětí. Rodina žila v novojičínské Venkovské ulici č. 20, kde si tatínek pronajal hostinec. Otec tu trávil hodně času a maminka bývala často sama. Na prázdniny jezdíval Max k babičce do Myšlenic, kde ho strýc Ludvík brával o sobotách do synagogy. Desetiletý kluk nechápal, jak jen pár hodin jízdy vlakem na východ stačí k tomu, aby se Židé modlili, vypadali a žili úplně jinak. Měl rád myšlenický les za domem, ale ještě raději novojičínský fotbal. Co ale Max nechápal, byly rozdíly mezi Židy a křesťany. První poznal ve školce, poté ve škole při náboženství, a přestože si ho spolužáci nedobírali, na ulici na něho občas někdo zakřičel „židáku smradlavý“. Na německé obchodní škole (1934–1936) ale již pozoroval u 15–17letých chlapců nacionálně- -socialistický vliv. Po škole pracoval v malém obchodním domě ve Znojmě – Starém Šaldorfu ve fi rmě J. Schön a spol. Ve volnu rád chodil na výlety, jezdil na kole a hrál fotbal, u Židů něco neobvyklého. Po 15. březnu 1938 (po obsazení Rakouska) stály Hitlerovy jednotky deset kilometrů od Znojma a do vnitrozemí přicházelo mnoho Židů. Koncem září přiměla situace Maxe vrátit se k rodičům do Nového Jičína. Sudety Němci obsadili 10. října 1938 a bylo to „slávy“. Rodina se začala bát. Otci zabavili dodávku, němečtí zákazníci u nich přestali nakupovat, část spolužáků začala nosit hnědé uniformy… Přišel 10. listopad 1938, „křišťálová noc“, hořely synagogy, židovské obchody byly demolovány. Zanedlouho se rodina přestěhovala do Uherského Brodu. Max vzpomíná, jak začal pracovat na stavbě silnice u Luhačovic a jak i přes zákaz chodíval do lázeňského parku a počítal tabulky s nápisem „Židům vstup zakázán“. Bylo jich šest a Max je jednou v noci všechny vytrhal a naházel do potoka a křoví. Druhý den ale pochopil, že je to marné, tabulky byly opět na svém místě a on už nenašel odvahu vytrhat je podruhé. Koncem roku 1940 potkal Max Evu Bockovou, se kterou se v roce 1942 oženil. Ve stejném roce se většina Židů musela z Uherského Hradiště přestěhovat do Uherského Brodu. V té době byl Maxův bratr Erich zatčen, vězněn na Špilberku a poté dopraven do Osvětimi. Max s Evou dostali 24. ledna 1943 „pozvánku“, podle které se měli přihlásit 27. 1. v jedné škole a vzít si s sebou všechny doklady. Ještě téhož dne pozdě odpoledne museli nastoupit do vlaku směr Terezín, Max s cedulkou na CP 510. Terezínské ghetto, kasárna, slámou vystlané místnosti a gestapáci vyvolávající jména těch, co pokračovali dál na východ. Rodina byla zatím pohromadě, rodiče, manželka, dva bratři, sestra, švagrová. Za osm dní bylo Maxovi 23 let. Žádné oslavy ho ale nečekaly. Spolu s tisícovkou mužů, žen a dětí se vlekl pošmourným ránem do Bohušovic, kde na ně čekal osobní vlak. V devět ráno odjezd z Terezína – směr Drážďany, Budyšín, Zhořelec, Vratislav, Brzeg, Opole, Zabrze a dál už nic. Pouhý den a jedna noc je dělilo od skřípění brzd, SS dozorců se psy a vstupu na peron smrti Osvětim-Březinka. Tady přišel Max v plynových komorách o rodiče, sestru Kateřinu, manželku Evu i další příbuzné. Mladší bratři, Arnošt a Edgar, prošli selekcí, Arnošt v Osvětimi onemocněl. V říjnu 1943 byli Max s Edgarem posláni do nechvalně známého varšavského ghetta. V roce 1944 do koncentračního tábora Dachau a po třítýdenní karanténě pak Maxe odvezli do vnějšího lágru Karlsfeld. V lednu 1945 přeložili bratra Edgara do vnějšího tábora Mühldorf, kam čtrnáct dní po něm doputoval i Max. Ale už 28. dubna 1945 museli nacisté tábor Mühldorf vyklidit a transport vězňů zamířil na západ. Osvobození se bratři dočkali v Tutzingu 30. dubna 1945. Po propuštění z nemocnice se Max vrátil do Nového Jičína, kde se zamiloval do německé dívky Elfriede Eiselt. Posléze se jim narodila dcera Eva. V roce 1946 se společně přestěhovali do Mnichova, kde Max pracoval až do penze jako vedoucí obchodu s koženým zbožím. Elfriede zemřela v roce 1965. Poté se Max oženil potřetí, tentokrát s Američankou Grace Franzen Cheney, se kterou měl syna Ernsta.
V roce 1988 se stal předsedou táborových vězňů z Dachau. Dodnes přednáší, publikuje, maluje obrazy a získal celou řadu prestižních vyznamenání. Od roku 2009 je čestným občanem Nového Jičína. Knihu Vzpomínky (1964) sepsal jako těžce nemocný pro svou dceru. Vyšla v Mnichově roku 1986 a čte se opravdu jedním dechem.

 

Pro Památník Terezín Luděk Sládek


Maxova rodina před válkou Tatínkova dodávka S celou rodinou Maxova svatební fotografie (1942) Maxova svatební fotografie (1942) Obrázek č.5 Maxovi novojičínští spoluhráči Obrázek č.7 Na svobodě Obrázek č.9 Luhačovický lázeňský park Obrázek č.11 Obrázek č.12 Ateliér v Maxově
mnichovském domě Max Mannheimer



Mluvená verze se připravuje.
tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku březen 2014

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.