Jára Kohout, oblíbenec našich prababiček a jeden z nejslavnějších komiků 30. let minulého století, by 9. prosince oslavil své 110. narozeniny. Splnilo se mu jeho největší přání a po čtyřiceti letech emigrace se mohl vrátit do milované Prahy, kde nakonec zemřel.
Jára Kohout se narodil v Praze ještě za rakouského mocnářství. Učil se hrát na housle a od sedmi let ochotničil. Jeho otec si ale nepřál, aby byl divadelníkem, a nechal ho vyučit zubním technikem. Na jednom studentském večírku se Jára Kohout seznámil s Ferencem Futuristou, který ho přizval ke společnému účinkování. Tato velmi úspěšná spolupráce trvala přes devět let. Své hry si často psali úplně sami. Nejslavnější byly jejich forbíny, se kterými začali dříve než dvojice Voskovec a Werich. V roce 1926 se oženil s baletkou Mimi, se kterou měl tři dcery – Alenu, Zuzanu a Danielu. Kohout se stal známým komediálním hercem, který v té době stihl natočit 66 filmů.
Po válce u nás však nastala temná doba. Všude vládl chaos a bezpráví. Járovi byla navíc zakázána veřejná činnost a herec bez hraní je jako malíř bez palety. A tak začal uvažovat o emigraci. Jeho žena byla ale proti, nikdo se jí také nemohl divit, ne každý má odvahu opustit domov a nevědět, jestli se ještě bude moci někdy vrátit. Jenže jejich dcera Alena v té době chodila s jistým Kodetem, který jednoho dne emigroval do Francie. Alena nedala jinak, než že půjde za ním, to by ale znamenalo roztržení celé jejich rodiny. A tak se rozhodli, že budou emigrovat. Alena obstarala dva převaděče a vše potřebné. Kohoutův přítel František Spurný, divadelní agent, vyjednal pohostinské představení pro celníky a jejich rodiny v Aši na den 3. října 1948. Hrála se hra Na tom našem dvoře. Celé představení Jára odehrál v dokonalém kostýmu kohouta. Po prvním dějství uprchl do lesa směr západní Německo. Měl vymyšlený plán, že kdyby ho chytili, tak by se je snažil přesvědčit, že se zbláznil, takže nebylo na škodu, že měl na sobě stále svůj kostým kohouta.
Prošel utečeneckým táborem, později se celá rodina ocitla v Paříži. Když dostal pozvánku na účinkování v Rádiu Svobodná Evropa v New Yorku, opustil definitivně Evropu. Po sametové revoluci se v dubnu 1990 už jako vdovec vrátil po 42 letech zpět do vlasti. Radoval se, když ho lidé na ulici poznávali, účinkoval v rozhlase i v televizi, točil filmy a navštěvoval své staré kamarády. 7. listopadu 1992 všechny překvapil svou druhou svatbou s o šedesát let mladší novinářkou, kterou si namluvil, když ho zpovídala pro časopis Ahoj na sobotu.
Zemřel 23. října 1994 v Praze, necelé dva měsíce před svými devadesátinami. Pochován je na Vyšehradském hřbitově.
Rád vzpomínal na osobnosti české, ale i zahraniční scény, které za svůj dlouhý život poznal. Například na Hugo Haase, kterého vídával pravidelně každou středu v Sekt pavilonu, kam chodíval na tzv. pánské večírky. Pracovali společně na několika filmech, ale to nebylo to jediné, co je svedlo dohromady. Osud je zavál do stejné emigrace, a tak se sešli zase v Americe, kde Hugo Haas nejen hrál, ale i režíroval. A protože byl Haas v USA úspěšným režisérem, tak za ním chodily škemrat o role i budoucí filmové hvězdy, jako třeba Marilyn Monroe, která k němu domů přišla úplně nahá, jen v kožichu.
Složitější vztah měl Jára s králem komiků – Vlastou Burianem. Začalo to, když mu Burian nabídl, aby místo pro Futuristu začal psát pro něj, pod jednou podmínkou, musel by se vzdát herectví. Burian chtěl totiž jen autora, nikoli komika – konkurenta. Jára však věděl, že by se herectví nikdy nevzdal, a tak jeho nabídku odmítl. Burian se ale nechtěl tak lehce vzdát, a tak šel na něj „přes žaludek“. Pozval ho k sobě domů na šunkafleky, Járovo oblíbené jídlo. Burian tenkrát bydlel v budově České národní banky a vařila osobně krásná paní Nina. Nebylo to ale nic platné, Jára nabídku přesto nepřijal. To bral ale Burian jako zradu, a tak už neměl Kohouta příliš v oblibě. Později, když se stal z Járy i slavný komik, ho začal nesnášet. Dal mu to jednou i pořádně najevo, když Jára přišel do jeho divadla na představení. Usadil se pěkně v první řadě a čekal. Jenže čekal nějak dlouho. Když už se mělo dávno začít hrát, tak byla opona stále dole, jen za ní byl slyšet rachot. Najednou přiběhl odněkud inspicient a šel rovnou k Járovi se slovy: „Nezlobte se, pane Kohout, ale Vlasta Burian odmítá hrát, dokud budete sedět v hledišti. Musíte pryč, jinak bude velká ostuda.“ A tak byl vyveden, i když k dobru Burianova divadla se musí přičíst, že mu bylo vráceno vstupné.
Byl dokonce několikrát pozván do Lán k tehdejšímu prezidentovi T. G. Masarykovi. Ten chodíval často na jeho představení, kde se upřímně a od srdce chechtal. Nejvíce ale vzpomínal na jeho první návštěvu u představitele státu. To se ho Masaryk zeptal, jak se vlastně k herectví dostal a co dělal předtím. A tak Jára přiznal, že je vyučený zubní technik, na což zvolal pan prezident vítězně: „Jejej to je hezké, víte, mě tady v ústech pořád něco tak bolí, a když kousnu, tak mě píchne něco ostrého. Ukažte, půjčte mi prst!“ A vložil si jeho prst do svých úst, aby mu ukázal patřičné místo. Jára zjistil, že má zřejmě zlomený zub, ale jelikož s sebou neměl žádné nástroje, doporučil mu, aby druhého dne navštívil svého zubaře. I tak to ale byla pro Járu velká čest, mít svůj „nehodný“ prst komika v ústech velkého Masaryka, jak říkával.
V USA také poznal Barbru Streisand, v té době to ještě byla mladá a úplně neznámá herečka. Jedna příhoda se jim spolu stala v divadle na Broadwayi, kde byla zároveň i restaurace, no a do té se přišel najíst Rudolf Friml. Barbra, jakmile ho zpozorovala, začala Járu přemlouvat, aby je představil, a tak si to napochodovali k Frimlovi, zrovna když jedl. Jára mu řekl: „Tohle je Barbra Streisand, která chce být zpěvačkou.“ Barbra okamžitě zareagovala a spustila árii z Frimlovy Rosemary. Když dozpívala, Friml se k Járovi jen znuděně naklonil a pověděl mu: „Pane Kohout, řekněte jí, ať se radši vdá.“ Další příhoda se udála při zkoušce hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Všichni herci byli Američané, výjimku tvořil jen Jára a režisér Václav Šimek. Tato zkouška se protáhla dlouho do noci a všichni už byli unavení, ale režisér ne a ne skončit. Barbra na Járu uhodila, ať něco vymyslí, když je také Čech. A tak jí náš věčný komik poradil jednu českou větu. Barbra se ji bleskurychle naučila, stoupla si doprostřed jeviště a spustila na režiséra svou tvrdou češtinou (promiňte mi ta neslušná slova): „Di do prdélé, tý sráčkó!“ Režisér zůstal chvíli stát jako opařený, ale pak se strašně rozchechtal a zkoušku ukončil. Jestlipak si Barbra tuhle českou větu ještě pamatuje?
Marcela Kohoutová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
