Michal Kraus

27.05.2015 | 12:14
Michal Kraus

Deník chlapce
Do našich příběhů z terezínského ghetta také neodmyslitelně patří vzpomínky Michala Krause, který přišel v nacistických koncentračních táborech o rodiče. Jen díky neuvěřitelnému štěstí sám přežil pobyt v Terezíně, Osvětimi, Mauthausenu, stejně jako dva třídenní pochody smrti. Podrobnosti z těchto let si zapsal ihned po válce do svého Deníku, který nikdy neplánoval zveřejnit.

Michal se narodil v Náchodě, v židovské rodině lékaře Karla Krause (8. 5. 1891 – 11. 7. 1944), syna obchodníka Josefa Krause a jeho druhé manželky Wilhelminy, rozené Frankové. Tatínek vystudoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1901–1908) a v roce 1910 získal lékařský diplom na univerzitě ve Vídni. V meziválečném období působil jako náchodský praktický lékař a specialista na kožní nemoci. Tady se také seznámil s Michalovou maminkou Lotte Goldschmidovou (26. 3. 1898 – 8. 1. 1945), dcerou náchodského obchodníka Maxe Michaela Goldschmida a Matildy, rozené Neumannové. V Náchodě je také oddal 14. 3. 1928 rabín dr. Gustav Sicher. Michal, jediné dítě manželů Krausových, se narodil 28. června 1930 v Trutnově a do 1. třídy Obecné školy chlapecké T. G. Masaryka v Náchodě nastoupil v září 1936. V době podpisu mnichovské dohody byl Michal žákem 3. třídy a na vysvědčení v roce 1939 měl samé jedničky. To už ale byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, v platnost vstupují tzv. norimberské zákony i další nařízení, která Židům postupně omezují pohyb, zakazují vykonávat povolání, berou majetek i důstojnost a Michalovi, žáku 4. třídy, zakazují chodit do školy. Otec mohl léčit jen židovské pacienty. 5. 6. 1941 byl v Náchodě i dalších obcích vyhotoven soupis Židů, který se stal základem pro jejich deportace do ghett a dalších koncentračních táborů. V prosinci 1941 se do vily Krausových přistěhovaly bratr Arnold Kraus s manželkou Biankou a rodina bývalého domovníka. Ale již v květnu 1942 museli Krausovi svůj dům opustit a nastěhovat se do jedné místnosti bez vody v náchodské Židovské ulici. Hromadný odsun židovského obyvatelstva z Náchodska začal 14. 12. 1942, kdy v Hradci Králové byli zařazeni do transportů Ch 17. 12. a deportováni do ghetta Terezín také Krausovi.

Deník – Transport
Byl pátek 29. listopadu 1942, venku prší a já se dozvídám, že 14. prosince odjíždím do Terezína. Matka je rozčilená, ale otec ji chlácholí: „Vždyť jednou musíme přijít na řadu.“ Balíme a připravujeme vše k odjezdu. Čtrnáctého ráno nastupujeme na Náchodském nádraží, asi 250 osob. První zastávka je v Hradci Králové, kde nám je odebráno zlato, stříbro, cenné předměty a peníze. Každý obdrží číslo, které si musí pověsit kolem krku. Moje číslo bylo Ch 320. Po dvou dnech jsme opustili Hradec Králové a přímo přes Prahu do Terezína. Uvítání nebylo nijak příjemné a zacházení nebylo nijak v rukavičkách. Po hodinovém pochodu z Bohušovického nádraží se za námi zavřela brána ghetta.
Míša žil nejprve s matkou v domě L-425, následně pak v Hannoverských kasárnách v domově pro chlapce, později se přestěhoval do Q-609. A bylo to právě tady, kde 29. 10. 1943 vyšlo 1. číslo časopisu Kamarád, jehož hlavním redaktorem byl Ivan Polák z Náchoda. Na jeho stránkách se objevil začátek románu na pokračování od Míši Krause „poklad Ralpha Langdona“. Míša se aktivně podílel na přípravě časopisu, tedy až do 15. 12., kdy byli Krausovi transportem Dr deportováni z terezínského ghetta do rodinného tábora v Osvětimi II Birkenau.

Deník – A přece jsme do toho vlétli
Je ráno třináctého prosince 1943. V ghettu je zvláštní ruch. Mor řádí v domech i kasárnách. Evidence roznáší transport. A opravdu. Tušil jsem správně. Náš domov Q 609 obdržel 15 lístků. Na jednom je i moje jméno. Čekal jsem to. Okamžitě jsem začal balit. Pak jsem chvátal k matce, které jsem pomohl zabalit potraviny. Druhého dne brzo ráno jsme se vydali k vlaku. Dlouhé řady mužů, žen dětí i starců se těžce obtíženy zavazadly ploužily k vlaku. Těžké loučení s příbuznými, přáteli a kamarády před Sudetskými kasárnami. A pak jsme šli směrem k Jégrovce, tedy k Četnickým kasárnám. Po jedné straně dobytčáky, po druhé velké kupy zavazadel a před námi stůl s evidencí. Několik SS, vedoucí četnictva Janeček a lágrkomandant Burger. Pestrá společnost německých vrahů. Jeden za druhým jsme procházeli mezi nimi. Každý obdržel číslo a tím jsme se loučili s Terezínem. Ilvdienst nám pomohl do vysokých vozů – temných, bez jediného okna. V koutě bylo vědro a demižon s vodou. To bylo vše. Vše, co nám dali na dvoudenní jízdu. Když nás tam bylo padesát, zabouchli dveře, cvakla plomba a obklopila nás tma. 17. prosince 1943 o půl dvanácté v noci vlak najednou zmírnil rychlost a posléze zastavil. Štěrbinou u dvířek padaly do temné prostory vagónu ostré paprsky světla. Vykoukl jsem ven. Byl jsem zděšený pohledem, který se mi naskytl touto malou úzkou štěrbinou. Viděl jsem tolik, že jsem zbledl a mráz mi běžel po zádech. Tak málo jsem viděl, a přece tolik. Dráty, vězně v pruhovaných oblecích, essesáky s holemi, to mohl být jen koncentrák. Než jsem však mohl o něčem uvažovat, otevřela se s hlomozem dvířka vagónu, ostré světlo refl ektoru prořízlo tmu, zaburácel výstřel a několik hlasů zařvalo německy – všichni ven, poklusem, rychle, dělej, ven! Zavazadla nechte ležet, ven! Kolem samí esesáci a muži v pruhovaných oblecích. Kolem nich jen dráty. Zase dráty. Vlevo šlehaly plameny ze čtyř hranatých komínů. Obloha byla rudá a ve vzduchu vysel podivný zápach. Divná atmosféra. Jakoby nabitá nějakým napětím. Těžkým napětím. Při likvidaci transportu Dm a Dl ze září 1943 zahynuli v plynové komoře Osvětimi II 8. 3. 1944 blízcí příbuzní Míši Krause (Bianca Krausová, Rudolf Kraus s manželkou Eliškou a synem Bedřichem, Alice Schwabacherová a Mariana Steinerová). Počátkem července téhož roku byla Míšova maminka Lotte z Osvětimi II poslána na otrockou práci do koncentračního tábora Stutthof u Gdaňska, kde 8. 1. 1945 umírá. To ale Míša ještě nevěděl.

Deník – Dětský deník
V rodinném táboře BIIb byly, jak již název říká, rodiny společně. To značí v jednom táboře, ne však v jednom bloku. V táboře BIIb byl starý transport, který přišel z Terezína v září 1943, a náš, nový, z prosince téhož roku. Se starým transportem přijel z Terezína Fredy Hirsch, muž žijící jen pro mládež, pro kterou později položil život. Již v Terezíně vymohl pro děti mnoho věcí. Umožnil provozování sportu a jiné. A tak i v Birkenau. Nejdříve byl lágrkápo a později se této vysoké funkce vzdal a přešel ke svému oboru – stal se vedoucím mládeže. Vymohl, že děti do šestnácti let nemuseli stát v zimě dlouhé apely venku, nýbrž stály ve vyhrazeném pro ně bloku, kde dal Fredy Hirsch postavit stoly i lavice pro děti i mládež. Byla to velká výhoda, a zachránil tak mnoha dětem životy, které však později bohužel většinou ztratily. A tak i náš, nový prosincový transport se v lednu po karanténě směl pohybovat trochu po táboře. Byl zařazen do práce a děti se stěhovaly k ostatním na osmnáctý blok, odkud již v únoru chodily ráno tágesheim a vracely se teprve večer. Mezi nimi jsem byl i já. Bylo mi tenkrát třináct a půl roku. Dostávali jsme do čtrnácti let lepší polévku a větší příděl marmelády. Dny se táhly. Každou hodinou nová nepříjemnost. Zima, hlad, to je táborový život v BIIb. Začátkem března se začalo povídat, že starý transport půjde pryč. Kdy a kam, to nikdo nevěděl. Byly to takzvané panikářské řeči, ale přeci. Sedmého března ráno nastoupil celý tábor BIIb na apel. Byla přečtena čísla starého transportu a k poslednímu odcházeli vězňové postupně z tábora. Nastalo velké loučení, neboť mnoho mých příbuzných odcházelo též. Nejdříve byl celý transport v karanténním táboře BIIa a pak – byli pryč. Odešli v noci. Kam? To byla velká otázka. Později se ukázalo, že do plynu. Také Fredy Hirsch šel s nimi. Šel se svými dětmi, pro které pracoval, žil a také pro ně i zemřel. Jen několik lékařů a dvojčat bylo ušetřeno zkázy. A tímto způsobem pak končily všechny transporty, které přicházely do Birkenau, z Polska, Itálie, Maďarska a z jiných států obsazených Němci.
Míša byl spolu s dalšími 88 chlapci při likvidaci tzv. rodinného tábora v Osvětimi II 6. června 1944 vybrán na práci poslíčků. Jeho tatínek ale tolik štěstí neměl, 11. 7. byl usmrcen v plynové komoře. Stejný osud postihl při likvidaci tábora Bllb i tisíce dalších starších či nemocných vězňů a také většinu dětí. Fronta se blížila a nacisté začali evakuovat koncentrační tábor Osvětim. Míša byl zařazen 18. 1. 1945 do transportu smrti, kdy absolvoval třídenní 90 km dlouhý pochod k železniční zastávce v Loslau (dnes Wodzislaw Slaski) a následně čtyřdenní cestu vlakem v otevřených vagonech v mrazu, bez jídla a teplého oblečení do koncentračního tábora Mauthausen.

Deník – Mauthausen 1945
Po strašném pochodu dostávám se do nejstrašnějšího koncentračního tábora, nevěda nic o matce, která mě opustila v červenci roku 1944. Poznávám opět množství nových lidí a hlavně surových esesáků a nadřízených. Nahnali nás na velké prostranství, které bylo mezi krematoriem, prádelnou a takzvanou saunou. Nemocné donesli k barákům, kde je poté položili na zmrzlou zem. Nás seřadili do pětistupů a několikrát počítali. Sauna nebyla velká. Nebyla připravena pro tolik lidí jako osvětimská. Trvalo dlouho, než jsme přišli na řadu. My děti a také vyšší funkce – kápové a blogetestři jsme si dávali věci do pytlů, kromě bot. Pak nás hnali pod vařící sprchy. Za pět minut ven, každému hodili spodky nebo košili. Rozdával to jeden Čech, tak jsem dostal obojí a hned ven, na mráz. Čekali jsme asi dvacet minut, než nás bylo dvacet, a potom poklusem na nějaký blok, myslím, že to byl 21. Tam již bylo koncentrováno mnoho nebožáků. Sepisovali tam s námi různá nacionále a dostali jsme plíšek s číslem, který se k ruce přidělával drátkem. Takto se již mnoho vězňů vážně poranilo tím, že se škrábli a špínou dostali otravu krve. Přes noc jsme spali po pěti na jednom úzkém kavalci. K večeři byla hnusná polévka, která se skoro nedala jíst. Ale my neměli nic v ústech týden, ne-li víc. Nespal jsem skoro vůbec, neboť jsem musel dávat pozor, abych nespadl. Jídlo bylo mizerné. Fasovali jsme též kus smradlavého vyškvařeného másla, bylo nám druhý den špatně. Třetí den v Mauthausenu se fasovalo z šatstva – úplně nemožné – drel. My, kteří jsme je dávali do pytlů, dostávali jsme své. Já je našel až čtvrtého dne, ne však všechno. Ten den byl i první apel. Já a Míša Grunwald jsme dostali od nějakého Čecha, Franta se myslím jmenoval, Čechů bylo v Mauthausenu hodně, chleby a kapesní nůž, což tam bylo vzácností. Nepamatuji se, kolik dní jsme tam strávili. Jednoho dne nás seřadili, vyvolávali všechny děti a mnoho dospělých. Skoro celý transport, který přišel z Osvětimi. Strašili nás všelijak, že půjdeme na nějakou těžkou práci. Před šrenštubou nás seřadili do pětistupů, udělali jsme pětici českých chlapců.
Po necelých dvou měsících od února do dubna byl Míša z tábora 2. poslán do pobočného tábora v Melku. Koncem dubna se však vrátil do Mauthausenu, do tábora 3, odkud byl posléze přemístěn do tzv. zeltlagru.
Deník – Zklamání
Stále ještě prší. Jsme promočeni na kost. Trmácíme se v loužích a blátě po vozovce hustým lesem. Tu a tam je postaven primitivní srub, u kterého stojí tanky a vojsko. Hle, zde jsou ukryta i letadla. Les trochu řídne. Mezi stromy přicházíme ke srubům, které jsou obstoupeny hlídkami. Co? To má být tábor? Hrozné! Zahnali nás do baráků s hliněnou podlahou, bez vzduchu, jsou zde jen malá okénka, bez pokrývek, v promočených hadrech se zde vaříme na zemi. To je ten tábor? Nemožné! Sedíme namačkáni na holé zemi. Brzy jsme usnuli. Bez jídla, promočeni, hrozně zklamáni. Ano, to je ten tábor mrtvých. Zapomenutý mezi hustými stromy lesa bez vzduchu a slunce. Kolem baráku jsou jen ohromné kaluže, vzadu primitivní latrína, toť vše. Samí Maďaři, bijí se a hádají. Hrozná verbež. Naše naděje na lepší tábor se rozpadly. Probouzí nás křik. Vycházíme k rannímu apelu mezi stromy. Zuby nám drkotají zimou. Stál jsem tam s Míšou Grunwaldem pod jednou roztrhanou pokrývkou. Oba nemocní jsme ztratili naději, že to přežijeme. A scházelo už jen tak málo. Musím vydržet, říkala vzpomínka na matku. Ta se jistě zachrání a beze mě by nebyla šťastná. Vydržet! Byly to hrozné, beznadějné chvíle, v lese, v kalužinách, kam nedopadalo slunce a kde bylo i v létě zima. Deset dní to bylo – strašných deset dní. Bylo 28. dubna a Míša se dostal do jeho již druhého, také třídenního, tentokrát 60kilometrového pochodu smrti z Mauthausenu do pobočného tábora v Gunskirchenu, kde se dočkal osvobození americkou armádou 5. května 1945.

Deník
Denně sílila střelba a přibližovala se. To bylo znatelné, ale jak dlouho to ještě potrvá, než k nám dojdou? Budou to pravděpodobně americké armády. Ale kdy, kdy? Ti hrozní Maďaři nás tady umlátí, zničí, zabijí. Nadosmrti je budu nenávidět právě tak jako ty hrozné polské Židy nebo podkarpatské. Jedna rota. Jeden večer přinesli zprávu, že Němci již odjeli. Po zkušenostech ze cantágru jsme tomu už nevěřili. A taky to nebyla pravda. Ale dočkali jsme se. Příští den večer to bylo jisté. Esesmani odjeli v autě s bílou vlajkou. Psal se den 6. května 1945. Byly to opravdu kritické chvíle mého života. Kolik nás bylo, kteří jsme se zachránili? My, mladí Češi, snad deset, snad víc, kdo ví? Bylo nás hrozně málo.
Míša onemocněl tyfem a léčil se ve vojenské nemocnici v Hörschingu u Lince.
Ale již v červnu 1945 se vydává na vysněnou cestu domů. Přes Linec, Melk, Vídeňské Nové Město a odtud pěšky asi 100 km do Bratislavy. V den svých 15. narozenin, 28. června, dojel vlakem do Prahy, kde strávil první noc pod stolem na Masarykově nádraží. Na druhý den se dozvěděl, že matka nežije. Jako sirotka bez prostředků, příbuzných a možnosti návratu domů se ho ujal Přemysl Pitter a druhého dne jej dovezl do ozdravovny v Kamenici u Prahy, později do Štiřína. V srpnu našel útočiště v České Skalici u Věry Lövenbachové, kde se začal připravovat na studia. Od září 1945 do jara 1948 žil v Náchodě u Rudolfa a Vilmy Beckových, kteří stejně jako on přežili koncentrák, a v lednu 1947 odjel k příbuzným Goldschmidovým.
Díky americké židovské organizaci Joint Distribution Committee v létě 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil střední školu a od září 1949 nastoupil na architekturu na univerzitě McGill v Montrealu. V září 1951 se přestěhoval do domu bratrance Františka Krause v americkém New Jersey, pokračoval ve studiu na Columbia University v New Yorku a po absolutoriu v roce 1955 pracoval jako architekt.
Od září 1957 do června 1958 podnikl studijní cestu po Evropě. Jako architekt pracoval od října 1959 do dubna 1964 v Londýně a poté v Ženevě. Tady se také seznámil se studentkou medicíny Ilanou Eppensteinovou se kterou se v květnu 1963 v Tel Avivu vzali. Jejich svatební cesta vedla do Prahy a Náchoda. V roce 1964 se přistěhovali do New Yorku, kde se jim narodila dcera Dana. Po roce 1967 žili nejprve v Brookline (Massachusetts) a narodila se jim druhá dcera Tamara. Dnes má Míša čtyři vnoučata, pracuje jako architekt a s manželkou rádi cestují. O své zážitky z doby nacistické okupace, zapsané s emocemi kluka, se rozhodl podělit až ve svých 81 letech. A proč si je zaznamenal? Nechtěl zapomenout!
 

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

zdroj: Michal Kraus: Deník 1942–1945 / Lenka Šteflová, 2012


Michal Kraus Karel a Lola Krausovi, rodiče Michala Karel a Lola Krausovi, rodiče Michala Deník
1942–1945 Obrázek č.4 Michal v roce 1945 Deník 1942–1945, Michal Kraus



Svobodní páni, občané, vězni

Rod svobodných pánů Helfertů, původem z Durynska, se v 2. pol. 17. století usadil v Plánici na Klatovsku, v té době v držení...

Jiří Fischer

Dvojčata Fischerova „pod křídly Anděla smrti“ Jiří a Josef Fischerovi se narodili 7. ledna 1936 v České Třebové...

Karel Reiner

Od doby, kdy se v Žatci narodil 27. června 1910 manželům Reinerovým jediný syn Karel, letos uplyne 110 let. Tatínek Josef Leib Reiner se narodil 27. 10. 1872 v...

Bohumila Havránková

Příběh jedné neposedné slečny Bohumila Havránková, rozená Picková, se narodila v Liberci 17. listopadu 1927 ve...

Dora Weiszová Vaňaková

Zdálo by se, že o Karlu Poláčkovi je známo vše. Není to pravda. Poměrně neznámou kapitolou je osoba, která vstoupila do jeho života...

Mario Petrovský

Hrát bridž s osudem Mario Petrovský se narodil 20. 4. 1932 v židovské rodině úspěšného podnikatele Jindřicha...

Tomáš Lom

Válka je hrozná věc… Tomáš Lom (1. 8. 1924, Vídeň) se narodil v židovské rodině očního lékaře Arnolda...

Hugo Kohn

Votický lékař Tato vzpomínka vznikla souhrou šťastných náhod, když jsem objevil a získal v internetové aukci Pracovní...

Rudolf Jelínek

Od první písemné zmínky v 10. stol. o přítomnosti Židů na Moravě ušla tato komunita strastiplnou cestu zákazů,...

Paul Thümmel

„René“ a „Svatí tři králové“ René bylo jedno z mnoha krycích jmen špiona naší rozvědky a odboje za...

Josef Jaroslav Beran

(130 let) Katolický kněz a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český, politický vězeň dvou režimů, Josef kardinál Beran se narodil 29. 12. 1888....

Anna a Jiří Baumovi

Sourozenci Baumovi Anna a Jiří Baumovi se narodili v Praze, ve středostavovské intelektuálně založené židovské rodině Josefa a Františky...

Michael Marzell Bohin

Haličský lékař Nit tohoto příběhu se začíná odvíjet v Haliči na západní Ukrajině, v tehdejším Lembergu,...

Hugo Meisl-Marom

Osud psaný na křídlech „Náhoda nepomůže tomu, kdo si nepomůže sám,“ řekl Sofokles a některé spletitosti lidských osudů to jen...

František Sauer

Přiváděl do varu celou Prahu Franta Habán ze Žižkova, vlastním jménem Franta Sauer (4. 12. 1882 – 26. 3. 1947), byl anarchista, pašerák...

Rudolf Fantl

Pro lásku… Životní příběh studenta Rudolfa Fantla je dalším dokladem protektorátních poměrů v období německé...

Otto Seidler

Příběh kluka, který přežil… Otto Seidler se narodil 5. února 1930 v Mladé Boleslavi jako jediné dítě v rodině židovského...

Eva Poláková Lišková

Číslo 73 304 mi připomnělo mé kořeny Eva Poláková se narodila 30. června 1929 v židovské rodině Emila Poláka (14. 7. 1895 Jičín...

Zuzana Eva Miriam Růžičková-Kalabisová

To vědomí nás nikdy neopustí Česká klavíristka, cembalistka a hudební pedagožka profesorka Růžičková, celým jménem...

Jan Pirk

Životy na pomezí zdánlivě nemožného Dvěma dalšími příběhy z Malé pevnosti Terezín vás provede profesor Jan Pirk (JP),...

Věra Steinová-Solarová

Splněný sen Věra Steinová, provdaná Solarová, se narodila 29. května 1927 v Praze jako jediné dítě v rodině židovského...

Josef Ledeč

Dynastie skvělých lékařů Vzpomínky lékaře Jiřího Ledeče (8. 8. 1923 – 26. 3. 2004), které jsem získal od jeho syna MUDr. Jana...

František Bareš

Tisíckrát radši zvolím smrt, než abych žil jako otrok František Bareš se narodil 13. 11. 1920 v Praze jako syn francouzského...

Petr a Eva Ginzovi

Sourozenci Ginzovi – přes překážky ke hvězdám Petr a Eva Ginzovi se narodili v Praze, tatínek Otto pocházel z tradiční židovské...

Ruth Hálová

Splněné sny navzdory osudu Příběh, který se chystáte číst, je vzpomínkami ženy, která za svůj život, stejně jako její...

Josef Větrovec

Romantika v realitě života Nit spletitého osudu Josefa Větrovce se začíná odvíjet 5. března 1922 v Plzni. Narodil se v dělnické čtvrti Petrohrad,...

Zdeněk Ornest

Život plný zvratů Dalším příběhem z terezínského ghetta je vzpomínka na skvělého herce a především člověka...

Nataša Gollová

Když vás osud připraví o úsměv Vzpomínka na Natašu Gollovou dodnes vyvolává u všech, co ji znali osobně, nebo alespoň z...

Hana a Arnošt Lustigovi

Sourozenci Hana se narodila 20. června 1924 a bratr Arnošt 21. prosince 1926 na pražské Královské třídě 428/137 (dnes Sokolovské), na...

Pavel Vranský

Kolik životů na takový život Pavel Vranský se narodil v Lipníku nad Bečvou, kde žila rodina jeho matky Idy, rozené Rokotnicové. Maminčin otec...

Jiří Pavel Kafka

Vlaky druhých šancí Podplukovník ve výslužbě Jiří Pavel Kafka se narodil 2. 5. 1924 jako prvorozený syn židovského...

Max Mannheimer

Terezín, Osvětim, Varšava, Dachau… Dalším příběhem z období druhé světové války je příběh muže,...

Eva Štixová

Vzpomínky na mě Tento příběh je tak trochu jiný než osudy dosud vyprávěné. Především proto, že hlavní hrdince...

Josef Načeradský

Skromnost, odhodlanost, vitalita Bylo nám ctí požádat o rozhovor muže, který se v roce 2013 dožil úctyhodných sta let. Josef Načeradský...

Pavel Werner

Jak nečekaně dospět Dalším příběhem z terezínského ghetta jsou vzpomínky ing. Pavla Wernera. Pavel se narodil v Praze 3. ledna 1932, ale...

Evžen Basch

Přežít tři koncentráky O další vzpomínky se s námi rozdělil vězeň z Malé pevnosti Terezín pan Evžen Basch. Narodil se 2....

Hana Lustigová-Greenfieldová

Z Kolína do Jeruzaléma Dalším příběhem, tentokrát z terezínského ghetta, jsou vzpomínky paní Hany...

Karel Beránek

Vězněn pro nic za nic Dalším z našich příběhů jsou vzpomínky roudnického studenta ing. Karla Beránka. Karel se narodil 17. prosince...

Jan Munk

Přežít byl zázrak Toto jsou vzpomínky Jana Munka, doktora filosofie, kandidáta věd a současného ředitele Památníku Terezín na...

Robert Bardfeld

Je špatná doba sprosté slovo? Prof. MUDr. Robert Bardfeld, CSc., se narodil 10. června 1925 v Dobřichovicích u Prahy, jako jediné dítě...

Fredy Hirsch

Fredy Hirsch – člověk spravedlivý Náš další příběh z terezínského ghetta je věnován muži, jehož často...

Jaro Křivohlavý

Houslista, sokol a psycholog „Jmenuji se Křivohlavý, což není přídavné jméno. Jménem jsem Jaro, za což vděčím úřadům....

Přemysl Pitter

Kdo by to dokázal? Psal se 21. červen 1895 a v Praze na Smíchově, v rodině majitele tiskárny, se narodil později známý český kazatel,...

Oldřich Stránský

Kolik je potřeba štěstí v neštěstí? Oldřich Stránský se narodil 2. 6. 1921 v mostecké židovské rodině českého...

Miloš Volf

Když vládne peklo na zemi Tento příběh se nám nepsal vůbec lehce. Zvláště proto, že pan Miloš (Milouš) Volf, kterému je...

Anna Magdalena Schwarzová

Nekončící pouť víry Anna Magdalena Schwarzová (známá jako Nina) je česká řádová sestra − bosá...

Evelina Merová

Životopis s číslem 71266 Osudem člověka je žít. Rozhodně by neměl pykat za to, že se narodil, třeba jako Žid. To platí i o osudu nedobrovolné...

Božena Kopová

Všichni moji drazí… Dalším příběhem z terezínské Malé pevnosti jsou osudy Boženy Kopové (1906–1987). V...

Ivan Klíma

Velký věk chce mít též velké mordy Dalším příběhem z terezínského ghetta jsou osudy Ivana Klímy (nar. 14....

Toman Brod

Hůř než apokalypsa…  Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v rodině velkoobchodníka s obilím. Tatínek Arnošt pocházel z Bučic,...

Karel Poláček

Zemřel tam, kde vše začalo Řeč bude o Karlu Poláčkovi, rodáku z Rychnova nad Kněžnou (nar. 22. března 1892), který zemřel 21. ledna 1945 nedaleko...

Helga Pollaková

Na proužku papíru se rozhoduje o osudu člověka Helga Pollaková se narodila ve Vídni 28. 5. 1930 manželům Ottovi a Friedě (rozené...

Útěk z Malé pevnosti Terezín

Od června 1940 sloužila Malá pevnost v Terezíně jako věznice pražského gestapa pro politické vězně z území protektorátu Čechy a Morava....

Eva Roubíčková

Život není tenis, kde je možné druhé podání Životní příběh paní Evy Roubíčkové, která se narodila v...

Anna Letenská

Herečkou do poslední klapky Nestává se často, aby osoba známá z fi lmového plátna zanechala po sobě tak málo jako herečka Anna...

Fedor Gál

Nedobrovolný rodák terezínského ghetta Osobností, kterou vám chceme představit nyní, je Fedor Gál. Na rozdíl od...

Emil František Burian

Nevypočitatelný i nepohodlný Další osobností, která v době nacistické okupace byla nedobrovolným „hostem“ Malé...

Judith Rosenzweig

Zahrady terezínského ghetta S Judith Rosenzweig jsme se setkali ve Špindlerově Mlýně, kam každoročně přijíždí až z Izraele na...

Štěpán kardinál Trochta

Nejstarší syn valašského rolníka Trochty Štěpán se narodil 26. 3. 1905 ve vsi Francova Lhota. Začal studia na Arcibiskupském...

Miloslav Moulis

Vlaky do neznáma Dovolte nám představit vám osud člověka, který, jak sám říká, se začal zajímat o věci veřejné velmi...

Anna Flachová-Hanusová

Hudba je přítel, co nezradí Každoročně se na podzim ve Špindlerově Mlýně setkává skupina žen, kterých není možné si...

Eva Herrmannová

Opera, má láska Dovolte nám představit vám jako další z osobností někdejší šéfku opery...

Adolf Burger

Číslo 64401 vypovídá V průběhu druhé světové války se v hlavách představitelů nacistického Německa zrodil plán, jak...

Anděla Dvořáková

Pár drobností, co dávají sílu Představovat předsedkyni Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) paní Andělu...

Marta Kottová

Nebojte se křiklounů Když se řekne jméno Marta Kottová, mnohým se vybaví šedovlasá charizmatická laureátka medaile Za...

Věra Tichánková

Život beru s humorem Představovat Věru Tichánkovou by bylo nejspíš zbytečné, ale jsou období v jejím životě, která jistě...

Arnošt Lustig

Arnošt Lustig je další z řady osobností našeho seriálu, které v době nacistické okupace prošly terezínským...

Helga Weissová-Hošková

Dva životy aneb maluj, co vidíš Helga, dcera Ireny a Otty Weissových, se narodila v Praze 10. listopadu 1929. Tatínek (1898–1944)...

Miroslav Kubík

„Mám za to, že naše rodina nevybočovala z tehdejšího prvorepublikového průměru. Otec pracoval jako stavební inženýr u ČSD,...

Felix Kolmer

Žít zakázáno Stejnojmenný název knihy Jana Rakytky popisuje životní osudy Felixe Kolmera od dětství do konce druhé světové...

Erik Polák

Psal se rok 1929, když se v české židovské rodině v Praze narodil Erik Polák. Až do okupace Československa nacistickým Německem vyrůstal...

Věra Vacková-Žahourková

Věra Vacková-Žahourková se narodila v  rodině státního zaměstnance Jaroslava Vacka a Anny, rozené Ohnesorgové, v roce 1925. Jak...

Ema Blažková

Ema Blažková se narodila v Praze poslední den prázdnin roku 1924 v úřednické rodině. Jen stěží je možné odhadnout, po kom...

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.