V srpnu si připomínáme 150. výročí narození skvělého českého malíře a ilustrátora Luďka Aloise Marolda (7. srpen 1865 – 1. prosinec 1898). Umělec, který za nemilosrdně krátkou dobu svého života zanechal řadu výmluvných dokladů o svém veskrze malířském umu, je dnes takřka zapomenut.
Pohnutý osud nemanželského syna, který v šesti letech přišel i o matku, dovedla k prahu života jeho teta Josefa Maroldová. Od mládí rád maloval, cokoli, hlavně něco, a to mělo vliv na jeho vzdělání. Tak se také řízením osudu dostává na pražskou Akademii umění. Zklamán poměry i neschopen přijmout učební systém školy maloval si po svém a narazil. Po půl roce byl vyloučen, pro údajný nedostatek talentu. Odejel z Prahy na studia do Mnichova, kde zaznamenal první úspěchy a ve 21 letech ilustroval román Pan markýz od Serváce Hallera. Roku 1887 se ale vrací do Prahy, do ateliéru prof. M. Pirnera. Přispíval jako redaktor Spolku Mánes a o rok později předvedl veřejnosti olejomalbou „Z vaječného trhu“. Její prodej mu vynesl 600 zl. a stipendium v Paříži. Ale měl rád život. Ztratil stipendium a začal ilustrovat život v pařížských ulicích, za což se mu dostalo velkého uznání. Odtud je už jen krůček k jeho největšímu dílu pro První českou výstavu architektů a inženýrů v Praze roku 1898, panoráma Bitva u Lipan.
Jak velké bylo mé překvapení, když jsem čirou náhodou „potkal“ Maroldova prapravnuka Luďka Marolda. Zeptal jsem se ho, zda si vzpomene, kdy nebo v jaké souvislosti se prvně dozvěděl o svém slavném předkovi? „Vzhledem k tomu, že celá rodina je velice zapálena do historie obecně, Marold, malíř, bylo relativně oblíbené, časté téma. Pochopitelně k tomu přispěla i určitá rodinná hrdost, díky které se minimálně v nás, rodině, zachovalo povědomí o jeho díle. Mimochodem jednou z rodinných tradicí je nesení jména Luděk pro mužské potomky; v takovém případě se vyhnout nějakému spojení s ním ani příliš nedá, ať už to bylo v hodinách dějepisu na základní škole, nebo výjimečně v blízkém okolí.“ Co se Vám vybaví, když se dnes někde vysloví, píše nebo jinak zmiňuje jeho jméno? „Rozhodně mě to potěší, spíše možná i překvapí. Paradoxně to většinou nebývá ve spojení s uměním či historií doslovně, ale spíše v různých vědomostních kvízech, soutěžích. To je samozřejmě relativně smutné, jeho dílo má rozhodně lidem co říct i dnes, ukazuje druhou tvář okázalého života začátku 20. století, která není tak prezentována.“ Zdědil někdo ve Vaší rodině po svém prapředkovi umělecké sklony? Co Vy? „Určitě. Můj dědeček i pradědeček měli umělecké nadání, nicméně nikdy neměli ambice vyloženě ,dělat umění‘. Já osobně mám umělecké tendence odjakživa, troufnu si říct, že vlohy nějaké jsou, nicméně stejně jako mí předci éry po Maroldovi, malířovi, nikdy nepřišel okamžik takového nasazení, aby se dalo mluvit o skutečném zapálení pro věc. Navíc v dnešní rychlé době se dá jen těžko najít vhodný okamžik, inspirace. To chce opravdový drive, a ten nám nejspíše chybí. Otec se aktuálně chystá alespoň vymalovat obývací pokoj, držím mu tedy palce, aby to vyšlo.“ Maroldovo panoráma na Výstavišti je dnes, kulantně řečeno, ve zbědovaném stavu. Myslíte si, že by bylo možné dostat tuto v minulosti unikátní a tolik vyhledávanou památku „atrakci“ do povědomí mladé generace 21. století? Máte nějaké řešení? „U Maroldova panoramatu jsem byl relativně nedávno a jeho stav mě v každém ohledu velice mrzí. Bohužel je to ale daň dnešní doby, kdy obraz, malba jako médium, už dávno nemá pro veřejnost takovou hodnotu, aby se stavba podobného charakteru nějakým rozumným způsobem, bez řekněme sponzora či nemalé státní dotace, dala udržovat ve chvalitebném stavu. To jde samozřejmě ruku v ruce s dnešním relativně malým povědomím o Maroldovi a jeho díle obecně. Upřímně jsem se nikdy příliš nezajímal o to, jakým způsobem je o panoráma pečováno, jak je dotováno, jaké jsou výnosy z relativně symbolického vstupného. V tomto případě se obávám, že osud panoramatu nebude z těch nejšťastnějších.“
Jak se Vám osobně šlo životem s Vaším jménem? „Skvěle. Jak už jsem říkal, tak dnes Marold není zdaleka v povědomí široké veřejnosti, takže na přetřes přijde dotaz na to, zdali mám něco s TÍM Maroldem společného, relativně zřídka. Vzhledem k charakteru mé práce, kdy přicházím denně do styku s klienty, je tato situace poměrně častější, nicméně žádné zvláštní přínosy určitě nenese. To ale rozhodně není nic špatného, přeci jen by to bylo trochu chlubení se cizím peřím, jak se říká. Jsem hrdý, že mohu nést jméno někoho, kdo ve své době dokázal zaujmout, podat obrázek tehdejší společnosti tak, jak nejspíše nikdo jiný, a toto vědomí mi ke spokojenosti zcela dostačuje. A určitě se jeho odkaz budu snažit nést dál, jak jen to bude možné.“
Děkuji Vám za rozhovor a věřím, že není všem dnům konec. Navíc Váš prapradědeček má své pevné místo nejen v našich dějinách umění, ale najde si cestu i k našim srdcím.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
