Vzpomínám si, že mě jako kluka mocným způsobem ovlivnila kniha Staré pověsti české Aloise Jiráska s ilustracemi Věnceslava Černého. Prim hrál tehdy ušlechtilý rytíř ženoucí se tryskem v lesklé zbroji v čele vojska z Blaníku – sv. Václav, hned po něm Jan Žižka, Ječmínek, Žito a pak někde Hus. Ale to je už dávno. Od té doby jsem mnohé pochopil.
O Janu Husovi bylo a letos ještě bude hodně napsáno. Proto se omezím spíše na fakta. Že se Jan narodil, to víme jistě. Zda to ale bylo roku 1371 v Husinci u Prachatic, toť otázka. Jistě se ale narodil mezi lety 1364–1375, protože o sobě samém se zmiňuje k roku 1414 a píše, že mu ještě není 50 a že se narodil v Husinci. Jistým je tedy i Husinec. Ale který? Husinec jihočeský nebo Husinec u Prahy? Existuje totiž záznam o Janovi Michalů z Husince, který se přihlásil k vysvěcení na kněze (1400), v kraji Boleslavském. Navíc se Janův otec nejspíš opravdu jmenoval Michal. Z Janova textu sepsaného před smrtí také víme, že chtěl, aby synové jeho bratra šli na řemeslo, tedy měl i nejméně jednoho bratra a dva synovce. Předpokládá se také, že z domova do Prahy odešel mezi lety 1386–1390 a nechal si říkat Jan z Husince. Po tříletém studiu na fakultě svobodných umění získal titul bakalář svobodných umění, asi v pětadvaceti se stal mistrem svobodných umění a byl čekatelem řádné profesury. V té době se setkal s názory Jana Viklefa. Byl nejspíš i v poselstvu Václava IV., jež chystalo setkání s francouzským králem Karlem VI. v Remeši.
Dalším centrem akademického života se stává hned po koleji roku 1395 také Betlémská kaple (zal. 1391, vnitřní prostor 798 m² pojal až 3 000 lidí, asi 1/13 všech obyvatel pražských měst). Jan tu býval zprvu jako zbožný posluchač, ale od roku 1402 již jejím duchovním správcem a kazatelem na příštích deset let. Předtím se ale musel stát knězem. Proto po dosažení mistrovského stupně začal studovat na teologické fakultě. Jáhenství získal ve třiceti a na kněze byl vysvěcen před červnem 1401.
Husova kázání v Betlémské kapli byla oblíbená pro svou aktuálnost, tedy než začal rozvíjet viklefovské myšlenky a brojit proti prodeji odpustků. Přítrž tomu měla učinit papežská bula, ale nestalo se. Proto červnová synoda roku 1410 „oprášila“ příkaz k odevzdání rouhačských knih. Hus a další jeho kolegové protestovali, proto nad nimi arcibiskup vyhlásil klatbu a 16. července 1410 dal knihy spálit. Navíc pražský arcibiskup žaloval papežské kurii na Jana, proto kardinál Colonna předvolal Husa do Itálie na soud. Jan v obavě z uvěznění vyslal do Itálie své prokurátory v čele s M. Janem z Jesenice. Janovy obavy se potvrdily, soudce vyhlásil nad Janem na jaře 1411 klatbu. Nový soudce kardinál Pietro degli Stephaneschi vyhlásil proti Husovi zostřenou klatbu. Ten odchází z Prahy, patrně na hrad Egerberk, na jižním břehu Ohře. Ale nenávistná kampaň proti Janovi přiměla Čeňka z Vartenberka najít mu bezpečné útočiště na Kozím Hrádku. Zde napsal svá vrcholná díla i kázal v okolí. Posledním venkovským azylem Jana byl hrad Krakovec vratislavského hejtmana Jindřicha Lefl a z Lažan.
Zikmund Lucemburský na jaře 1414 vybídl Jana k účasti na koncilu v Kostnici, odpovědi se ale nedočkal. Až v létě, poté co se obrátil na svého bratra Václava IV., Jan váhal, ale nakonec pozvání přijal. Předtím si ale vymohl na pražském arcibiskupovi Konrádovi z Vechty prohlášení, že neví o žádném Husově kacířství.
Jan věřil, že svou obhajobu v Kostnici přednese, už pro slib Zikmundův a ve víře v jeho ochranný glejt. Ten získal až v Kostnici, ale pod tlakem koncilu mu jej král nakonec odňal. Jan tu proto pobyl na svobodě jen 25 dní. Byl opětovně vyslýchán a nejhoršími protivníky a žalobci mu byli čeští účastníci koncilu, zvláště někdejší přítel M. Štěpán z Pálče (po koncilu raději odešel do Polska). Ze žaláře psal Jan své dopisy přátelům v Kostnici i do Čech, v posledním z 5. července 1415 píše: „Bóh s vámi! A rač vám dáti odplatu věčnú, že jste mi mnoho dobrého činili…“ Jan neodvolal, proto byl zbaven kněžské hodnosti a odevzdán světskému soudu. Upálen byl 6. července 1415 a popel z hranice byl vhozen do Rýna, aby Čechům žádná relikvie po něm nezůstala. Ale ona zůstala a navíc zpráva o jeho upálení vyvolala doma nebývalé vzrušení, vedoucí k projevům okázalého smutku, lítosti i nevole. K Janově památce se přihlásila pražská univerzita. Navíc 452 příslušníků nižší i vyšší šlechty protestovalo stížným listem u kostnického koncilu, že Janovo potrestání a upálení jest na „věčnou hanbu a skvrnu nejkřesťanštějšího Království českého a nejjasnějšího Markrabství moravského a nás všech“.
Necelý rok po Husově smrti, 30. května 1416, byl na stejném místě jako Jan upálen také jeho přítel, oblíbenec pražských studentů a výmluvný fi lozof mistr Jeroným Pražský. Oba muže, Husa i Jeronýma, začali jejich přívrženci uctívat jako světce.
Luděk Sládek (redakčně upraveno a kráceno)
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
