Ruth Hálová

29.10.2015 | 22:09
Ruth Hálová

Splněné sny navzdory osudu

Příběh, který se chystáte číst, je vzpomínkami ženy, která za svůj život, stejně jako její sestra a další stovky lidí, vděčí Siru Nicholasi Georgovi Wintonovi (1909–2015). Ruth Hálová se narodila 26. února 1926 v Českém Krumlově jako druhé dítě Leopolda a Zdenky Adlerových, starší sestra Eva se narodila o pět let dříve, v roce 1921.

Otec Leopold pocházel z českobudějovické, německy mluvící židovské rodiny, kdežto maminka Zdenka, rozená Kohnová, vyrůstala v česky mluvící židovské rodině v Protivíně. Když se otec vrátil po první světové válce z ruského zajetí na Sibiři, zamiloval se do vychovatelky dvou nevlastních synů staršího bratra Artura, čerstvé absolventky obchodní školy a zároveň sekretářky v malé českobudějovické továrně na čokoládu, patřící Arturově manželce Martě. Po svatbě se rodiče přestěhovali do Českého Krumlova, kde otec pracoval jako koncipient v továrně na papír ve Větřní, patřící židovské rodině Spirů. Krátce po narození dcery Evy dostihly otce následky jeho zajetí v Rusku, kde během návratu, mimo jiné, přeplaval se svým mužstvem i ledovou řeku. Trpěl zhoršujícím se plicním onemocněním, které vedlo k závažné ischemické chorobě srdce. Když se narodila Ruth, byl již těžce nemocný a v prosinci téhož roku na následky nemoci zemřel. Matka nastoupila do práce u Spirů jako sekretářka a babička Marie Kohnová se přestěhovala za dcerou a vedla jí domácnost.

Ruth vzpomíná na své první setkání se lží, které má dodnes v živé paměti. Na počátku bylo setkání se slepým žebrákem stojícím na jednom z krumlovských mostů, který ji opakovaně jako noční můra doháněl k slzám. Jednou v noci, když se vzbudila s pláčem, přiběhla maminka s babičkou, a protože bylo Ruth stydno přiznat, že zase pláče pro onoho slepého žebráka, řekla, že pláče, protože nemá tatínka. Nebyla to pravda a ustaraný výraz na tvářích matky i babičky byl základem k jejímu předsevzetí, že bude vždy mluvit pravdu. Dalšího podobného poznání se jí dostalo asi v devíti letech a týkalo se lásky. Byl poslední den prázdnin, které prožili v Ústí nad Labem, v rodině nejmladšího otcova bratra Huga, uznávaného plicního lékaře a ředitele plicního sanatoria na Bukově. Byli tu šťastní. Teta byla všestranně schopná mladá dáma, měla dvě děti, Fritze (později lékař ortoped v Izraeli) a Hannu, která byla tehdy ještě batole. Poslední den před odjezdem byli s malou Haničkou na procházce v parku a Ruth ji při prvních nesmělých krůčcích vedla za ruku. Tu si uvědomila, že se mají příštího dne rozloučit. Nejprve Ruth pocítila záchvěv bolesti, který vystřídala vlna lásky, a ona si prvně lásku uvědomila. Přestože se Ruth a Hanna nemohly díky nacistické i komunistické okupaci dlouhých 40 let setkávat, dnes si to vynahrazují, jak to jen okolnosti dovolí. Hanna žije v Izraeli, je veterinářka, dnes už v důchodu, má tři dcery a 9 vnoučat.

Malá Ruth ze všeho nejvíce milovala zvířata. Když se jí blížily narozeniny a doma se jí ptali, co by si přála, odpovídala: „Je jedno co, ale prosím, prosím, jen ať je to živé.“ To byl ale problém. Obětavá babička Kohnová se starala o domácnost své dcery Zdenky, ale také o domácnost druhé dcery Olgy, která zemřela krátce po druhém porodu dcery Haničky. Strýc Sigmund Lederer zůstal sám na obchod s koloniálem v Krumlově na Latráni, dvouletého syna Jendu i batole. Babička mu pomáhala, dokud se podruhé neoženil s Klárou, která byla dětem dobrou matkou (všichni za války zemřeli v plynových komorách). Když babička prohlásila, buď zvíře, nebo já, byl konec nadějím na nějakého domácího mazlíčka.

Ruth často zmiňuje, že největším učitelem je láska, a má na mysli různé její formy, které přicházejí v době dospívání, zrání i stárnutí. V tom, do koho se zamilujeme, hledáme ideál. Ruth se prvně zamilovala v první třídě německé obecné školy do empatické, skvělé mladé učitelky Marthy Schneidewindové. Do německé školy chodila, aby se naučila dobře německy, neboť doma se mluvilo česky. Rozhodl o tom po otcově smrti jeho nejstarší bratr Maxmilian Adler (profesor latiny a řečtiny, přednášel i na pražské německé univerzitě), který se stal poručníkem obou děvčat. Byl navíc přesvědčen, že v německých školách dívky pocítí antisemitismus silněji než v českých a čím dříve si zvyknou, tím lépe. Krumlov byl totiž součástí Sudet, městem dvojjazyčným, kde více jak polovina z 9 000 obyvatel mluvila německy. Jak pravdivá byla Maxova slova!

Rodina v té době bydlela v jednom z měšťanských domů v Soukenické ulici 37, který patřil podnikatelské rodině Spirů, kde byli ubytovaní zaměstnanci firmy. Bylo to na začátku druhého ročníku na německém gymnáziu (1938), když jednoho rána „přivítali“ spolužáci Ruth skandováním hesla „Juden heraus“ (Židi ven!). Opakovali to tak dlouho, dokud se spolu s Leo Schwelbem, což byli jediní dva židovští žáci sekundy, nesbalili a neodešli ze třídy. Nad Evropou se stahovala válečná mračna. Krumlovská sportovní organizace „der Deutsche Turnverein“ se jako první veřejně hlásila k nacismu, pod Henleinovým heslem „Heim ins Reich“ (domů do Říše). Trnem v oku a jasným terčem se pro ně stalo ani ne jedno procento krumlovské židovské komunity. Několik následujících dní po vyhození ze školy prožila Ruth ve strachu doma v bytě. Ulicemi pochodovali mladí členové „Hutlerjugend“, vykřikovali ohavná hesla a všichni slušní lidé raději nevycházeli z domů. V tu chvíli matka rozhodla, že je třeba sbalit nejnutnější věci, a obě sestry i s babičkou poslala do Protivína, do vnitrozemí mimo Sudety. Objednala taxi a v Protivíně si pronajaly jeden pokoj u sedláka. Ruth začala chodit na českou měšťanskou školu. Matka zatím zůstala v Krumlově a pokusila se sbalit zbývající domácnost. Když rodina Spirů opouštěla Krumlov a stěhovali se do Prahy, nabídla mamince přivýdělek, dělat několik hodin denně společnici staré paní Spirové. Maminka souhlasila. Našla v Praze na Žižkově byt, kam přestěhovala většinu věcí z Krumlova a později i rodinu z Protivína. V Praze chodila Ruth do měšťanky na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad, tedy až do 15. března 1939, kdy se na vratech školy objevila cedule, že se vyučování až do odvolání nekoná. Do Prahy vtrhla nacistická okupační armáda a s ní i protižidovská opatření.

Ruth neví, jak se matka dozvěděla o záměrech i kanceláři Nicholase Wintona, tehdy 28letého zaměstnance Londýnské burzy, a jeho přítele novináře Martina Blakea. Vzpomíná jen, jak je jednoho dne se sestrou dovedla do Voršilské ulice, stoupla si s nimi do dlouhé fronty, na jejímž konci vyplnily dotazníky. Tak se dostala obě děvčata na seznam dětí čekající na odjezd do Velké Británie. Následovala další dlouhá fronta, tentokrát v Dittrichově ulici na vystavení cestovních pasů. Poslední červnový den stála již Ruth na nástupišti Masarykova nádraží v Praze, kde jim na krk pověsili cedulku s číslem (většina vlaků odjížděla z Hlavního, tehdy Wilsonova nádraží, ale tento vlak mířil na sever přes Magdeburg a odjížděl z Masarykova nádraží). Přišlo loučení – více jak 250 dětí od dvou a půl do sedmnácti let se muselo rozloučit se svými blízkými (sestra Eva odjela posledním vlakem 1. září). Vlak po několikahodinovém čekání na vyřízení formalit na hranici dojel do přístavu Hook van Holland, kde děti nastoupily na trajekt, který příštího rána zakotvil v anglickém Doveru.

Ráno 1. července 1939, na narozeniny matky, seděla Ruth na londýnském Liverpoolském nádraží a čekala, kdo si pro ni přijde. Nikdo ale nepřicházel. Její duše se propadala do beznaděje, navzdory tomu, že už před odjezdem z Prahy dostala dopis od budoucích pěstounů Jonesových, kteří měli trafiku i s prodejem zmrzliny a cukrovinek v Shirley na předměstí Birminghamu. Jonesovi ale nemohli přijet. Jako zázrakem se však objevil Nicky. Ruth a další dva „trosečníky“ odvedl k vlaku, naložil je do služebního vozu a požádal průvodčího, aby je v Birminghamu vysadil. Ruth se setkala s „tetou a strýčkem“ Jonesovými, starším manželským párem, laskavými lidmi, kteří se všemožně snažili, aby byla od prvního dne v Anglii šťastná. Za domem byla malá zahrádka, kde žila stará fenka Peggy, v prvních dnech její jediná útěcha. Ve škole přijala děvčata Ruth velmi přátelsky, navzdory jazykové bariéře. Nic na tom nezměnil fakt, že před odjezdem chodily Ruth i Eva na soukromé hodiny angličtiny. Ve škole se věnovalo nejvíce vyučovacího času cvičení přepočtů britských peněz, vah a měr.

Další „válečnou maminkou“ byla pro Ruth Phillis Cleaverová, učitelka hry na piano, u níž žila Ruth v Rugby, kde navštěvovala renomovanou střední školu. Koncem školního roku 1939–1940 bylo totiž Ruth 14 let a v Anglii končila dětem v tomto věku povinná školní docházka. U Jonesů se nejprve objevila slečna Evelyn Sturge ze Společnosti přátel neboli Quakerů, která měla na starosti občasné návštěvy rodin, které se ujaly emigrantských dětí. Několik dní nato přišla zpráva, že se Ruth přestěhuje do Rugby. V doprovodu paní Carterové (také ze spol. Quakerů) se svým malým kufrem – co se do něj už nevešlo, bylo zabaleno do hnědého papíru a převázáno provazem – navštívily birminghamskou výroční schůzi quakerů, kde slečna Evelína představila Ruth bělovlasému, o hůl se opírajícímu milému pánovi Albrightovi, který jen poznamenal: „Tak ty jsi Ruth? Vida, vida.“ Až po jeho smrti se Ruth dozvěděla, že právě on byl tím, kdo jí velkoryse zaplatil středoškolská studia. Sestra Eva zůstala v Birminghamu, kde navštěvovala školu pro ošetřovatelky při ortopedické nemocnici Woodlands v Birminghamu.

V Rugby na nádraží čekal na Ruth urostlý, velmi dobře vyhlížející muž, Eric Cleaver, v novém domově pak jeho žena Phyllis a děti Rosemary a Russell. U Cleaverových byla Ruth velmi šťastná. Na střední škole v Rugby poznala také svou nejlepší přítelkyni Anne i obdivovanou profesorku biologie slečnu Everett. Jednoho dne je ale navštívil příští pěstoun, budoucí náhradní „tatínek po dobu války“ a celoživotní věrný přítel Ruth, Jack Boag. Ruth začala pendlovat mezi oběma rodinami. Jack byl krátce ženatý s Isabelou, učitelkou francouzštiny a svou spolužačkou z Cambridgské univerzity. Bydleli v bungalovu na okraji Rugby, v době zničujících náletů na nedaleké Coventry tam na krátkou dobu bydlela i sestra Eva, když v době náletů vypomáhala v tamější nemocnici.

Na konci školního roku složila Ruth státní zkoušku Oxford School Certificate. Jejím velkým přáním bylo stát se mikrobioložkou. Rozeslala tedy na 23 žádostí o přijetí na místo zdravotní laborantky. Avšak nemocnice byla státní zařízení a za války cizinci (aliens, jak se jim říkalo) nemohli být státními zaměstnanci. Tou dobou se Boagovi odstěhovali na venkov a Ruth bydlela u Cleaverů. Zprvu pracovala jako prodavačka drogerie ve filiálce „Boots the Chemists“, později v jejich oddělení knih, papíru a psacích potřeb. Zapsala se také k večernímu studiu biologie, fyziky a chemie na místní polytechnice. O 17. narozeninách dostala nejkrásnější ze všech dárků: dopis od Boagových, kteří jí nabídli, aby s nimi žila v Londýně. Jack tu pracoval v nemocnici Hammersmith a navzdory byrokracii sehnal Ruth místo v bakteriologickém oddělení. Splnil se jí sen, který trval ale jen pět měsíců. Hlavní laborant pan Jelks přesvědčoval Ruth, že má na víc než na laborantku, a chtěl, aby získala na československém exilovém ministerstvu školství a sociální péče stipendium na anglickou univerzitu. Psal se rok 1943, začal podzim a další školní rok. S těžkým srdcem odjela Ruth do Llanwrtyd-Wellsu, kde se hotel u Abernant Lake adaptoval na internátní školu pro asi 160 českých a slovenských studentů. Ruth tu vychodila septimu i oktávu a na jaře roku 1945 maturovala spolu s řadou českých a slovenských pilotů 311. a 312. československé perutě RAF. Jednoho květnového dne dostala korespondenční lístek psaný tužkou, s potiskem české známky prezidenta Beneše. Byl od rodinného známého, který se v židovském ghettu v Terezíně setkal s maminkou. Naděje se splnily, nejhoroucnější modlitba byla vyslyšena. Několik příštích týdnů, které ji dělily od repatriace 25. srpna a setkání s matkou, prožívala Ruth jako v transu. Maminka v té době bydlela v Teplicích, proto se po šesti letech setkaly na nádraží v Ústí nad Labem, kde se na cestě z Prahy přestupovalo.

Až doma se Ruth dozvěděla, že babička Marie zemřela v pražské židovské nemocnici, bohužel až poté, co byla maminka deportována do Terezína. Deportováni do Terezína byli také všichni členové rodiny, kteří postupně mizeli ve vyhlazovacích táborech, odkud se nikdo nevrátil. Přežila jen maminka, která zůstala v Terezíně, kde se vdala za pokrevního bratrance, který se v ghettu staral o zásobování vodou. Když se totiž její jméno objevilo na seznamu lidí určených k transportu, bratranec Ernst Bienenfeld (po válce Arnošt Bína) se s maminkou v ghettu oženil, aniž přiznal, že jsou příbuzní. Tak se podařilo, že maminčino jméno bylo ze seznamu vyškrtnuto a oba se společně dožili osvobození Terezína. Maminka zemřela v roce 1976 a Arnošt ve svých úctyhodných 93 letech. Zachránila se ještě rodina tety Idy, která emigrovala do USA, a rodina strýčka Huga, která odešla do Norska. Sestra Eva se vrátila z Anglie dříve než Ruth, jako dobrovolná sestra přímo do Terezína, kde vypukla epidemie tyfu.

S pocitem vlastenecké pýchy se Ruth zapsala jako posluchačka Přírodovědecké fakulty staroslavné Karlovy univerzity v Praze. Těžko dnes mladí pochopí její pocit, když vstoupila na akademickou půdu české univerzity, založené Karlem IV., která přežila německou okupaci i šest let války, stejně jako ona. Vystudovala přírodní vědy, vdala se a má dnes již dospělé děti Petra a Hanu. Pracovala v nemocničních laboratořích v Praze-Motole, v Karlových Varech a Ústí nad Labem. V předvečer svých 55 narozenin, před více než 30 lety, se vrátila užívat si zaslouženého odpočinku do rodných jižních Čech, kde od roku 2005 žije v Holubově na Českokrumlovsku. V důchodu začala jako samouk malovat a v roce 2015 měla samostatnou výstavu obrazů v renovované krumlovské synagoze. V roce 1996, na své 70. narozeniny, poprvé letěla se svým druhým manželem, houslistou Milanem Hálou, do Indie, protože chtěla poznat Avatára Šrí Satja Sai Babu a jeho učení, zakládající se na čtyřech pilířích: na pravdě, spravedlnosti neboli daném řádu, na lásce a míru, a z těchto hodnot vyplývajícím nenásilí. V roce 1963 začala překládat jeho Promluvy z angličtiny do češtiny a usilovala o jejich vydání. Ašram Bhagavána Satja Sai Baby v Puttaparthi, jižní Indii, navštěvuje pravidelně každý rok, i když už Avatár opustil své tělo.

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek


Rodiče Leopold a Zdenka Ruth na besídce o svátku Purim Cestovní pas do Velké Británie Sir Nicholas George Winton a Ruth Hálová Obraz Ruth „Kytička, Indie“ (2006)


počet zhlédnutí: 1386

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku listopad - prosinec 2015

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku