Potomek starobylého šlechtického rodu Sternbergů žije jako jediný český aristokrat na vlastním hradě, na Českém Šternberku, nikoli na zámku. Celým jménem Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg se narodil 15. srpna 1923 v Praze jako nejstarší syn a druhé dítě Jiřího hraběte ze Sternberga a Kunhuty hraběnky Mensdorff-Pouilly. Díky své nezměrné duchovní síle i morálním zásadám byl schopen nést břímě potupné role pronásledovaného šlechtice, který opakovaně bezmocně přihlížel mocenským snahám o uchvácení rodového majetku.
Využil jsem možnosti setkat se s panem Sternbergem a zeptat se jej, jako osoby obeznámené s historií rodu, na několik, dá se říci, historických oříšků.
Můžete mi říci, z jakého zdroje pochází první zmínka o přídomku Sternberg?
Jedná se o záznam z vídeňského archivu Haus-, Hof – und Staatsarchiv, nevím přesně, ze kterého roku, kde je jméno Sternberg poprvé zmiňováno v době těsně poté, co tu byl (míněno v dnešním Českém Šternberku) vybudován hrad, kolem roku 1241 Zdeslavem z Divišova. Jedná se o podpis v dost ceněné a málo přístupné listině, kterou můj otec ve Vídni četl. To je nejstarší záznam.
Máte kopii zmíněného záznamu?
Ne, je pouze ve vídeňském archivu.
Kde se dá dohledat první písemná zmínka o rodu jako takovém?
Sternbergové prodělali takovou metamorfózu. Původně to byli páni z Divišova a ti sahají do roku až tisíc něco, jak se doložilo. Teprve když vybudovali hrad a nazvali ho podle tehdejšího zvyku německým jménem Sternberg, byli pány ze Sternberga, a tak vznikl i náš přídomek.
V době stavby hradu nebyly erby hojně rozšířeny. První byl u nás použit někdy koncem 12. století. Sternberská hvězda se tedy objevila v přímé souvislosti se stavbou hradu, anebo až později?
To nevím, spíš bych řekl, že se stavbou hradu. Samozřejmě že to bylo napojeno na název „Stern“. Nejstarší šlechtické erby byly vždy velmi jednoduché a byl v nich symbol, jako u nás hvězda.
Jak pohlížíte na existenci svého takřka bájného předka Jaroslava Sternberga, který údajně porazil Tatary u Olomouce?
On existoval, ovšem neporazil Tatary. Je prokázané, že skutečně žil, dokonce se účastnil bitvy, ale ne proti Tatarům, nýbrž proti maďarským Kumánům, která byla ale o pár let později. Tam se skutečně vyskytoval. Ale bitva u Olomouce je čistě Královédvorský rukopis.
Pět příslušníků rodu Sternbergů bylo členy řádu zlatého rouna. Vy jste členem řádu maltézských rytířů, ale Váš tatínek byl členem řádu svatého Jiří. A co Váš dědeček?
Ne, otec mého otce vůbec nebyl členem žádného řádu. Můj otec kvůli svému jménu Jiří byl členem bavorského rytířského řádu sv. Jiří, který stále existuje, a pradědeček byl členem maltézského řádu.
Co ovlivňovalo rozhodnutí být členem toho či onoho řádu?
Čistě rozhodnutí. Když jsem se stal členem řádu já, byla to tehdy víceméně společenská zvyklost. Dané podmínky jsme velmi jednoduše splňovali, což dnes už také neexistuje. Každý, kdo se ucházel o členství, musel doložit ascendenci svých předků (32 předků na velkém papíru vymalovaném erby, uvádějící rodiče, prarodiče…). Všichni museli být šlechtického rodu a čtyři rytíři museli podepsat pravost těchto záznamů.
Něco jako garanti?
Ano, kteří museli nejenom podepsat, ale také připojit své pečeti. Já jsem se stal členem řádu v roce 1947 a jsem vůbec nejstarším členem pražského velkopřevorství. Mou patronaci podepsali starý Karel Schwarzenberg, jeho bratr František a Evžen Czernin z Jindřichova Hradce. Listina se pak odevzdala na pražském velkopřevorství a odtamtud ji doručili do Říma, kde se vše rozhodovalo. Byla to víceméně formalita. Já jsem o členství zažádal už za války, ale pak kvůli válečné situaci se vše zdrželo. To, o co jsme žádali my a podobní z aristokratických rodin, byl titul „čestní a devoční rytíři“. Zatímco ti, co neměli předky, ti byli magistrální rytíři a další…
Projevily se geny Kašpara ze Sternberga také u Vás? (Kašpar byl uznávaným geologem, paleontologem, mecenášem, který založil sbírku Národního muzea a jeho jméno je mezi 72 jmény pod okny Národního muzea, pozn. autora.)
A ve vchodu je jeho socha, ale teď je tam všechno vystěhované. V mládí jsem sbíral minerály, měl jsem tu čtyři skříně s přihrádkami. To mě ale brzy přešlo a věnoval jsem vše ratajskému muzeu. Samozřejmě mě to zajímalo čistě popisně v souvislosti s tím tzv. strýcem Kašparem, jak mu říkáme dosud. Jeho práce a přátelství s Goethem, to mě ale samozřejmě zajímá.
Kdybyste měl tu možnost zeptat se svého otce na něco, co by to bylo?
Zeptal bych se na jeho dojem z toho, co se nám podařilo tady od roku 1992, nechci říct zhodnotit, to by bylo moc egoistické. To by ho jistě velmi zajímalo a překvapilo.
Děkuji, pane hrabě, za čas, který jste mi věnoval. Přeji Vám vše dobré a splnění alespoň jednoho z dosud nesplněných tajných přání.
foto © Libor Sváček; Pavel Radosta
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
