Něžnou připomínkou drsné vynalézavosti práva útrpného a následných poprav je dodnes pálení čarodějnic. Ať už se jednalo o filipojakubskou či Valpuržinu noc, nebo o keltský Beltine, svátek sice slavíme dodnes, ale už jen v noci z 30. dubna na 1. května. Původně byl tím správným dnem úplněk v období mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem.
Tehdy, stejně jako dnes, přiváděl svátek k zapáleným ohňům lidi, jen důvod se změnil. Dříve to byly očistné plameny po dlouhé zimě a dnes jde o to, upálit alespoň jednu čarodějnici. Za změnou pojetí svátku stojí katolická církev, která si byla dobře vědoma skutečnosti, že se jedná také o druhý největší satanský svátek, sabat satanských kultů. Proto bylo potřeba sestrojit nějakého toho bubáka, který by případné „obcovače s ďáblem“ odradil.
Nutno ale přiznat, že nejen nejrůznější církve a náboženství, ale i světská moc užívala upalování jako popravu očistným ohněm. Na hranici skončili sv. Pionius († 250), třináctého v pátek templářský velmistr Jacques Bernard de Molay († 1314), Jan Hus († 1415), Jeroným Pražský († 1416), husitský hejtman a zakladatel Tábora Petr Hromádka († 1421), Jana z Arku († 1431) nebo třeba Giordano Bruno († 1600). Ale i řada dalších, mnohdy neznámých obětí práva, ale i zvůle, chamtivosti či pomsty. Kupříkladu 20. dubna 1421, bylo to ve středu po svatém Tiburci, vyveden z Prahy a za Horskou branou v sudu upálen byl nějaký Mikuláš Hochta. Potom téhož roku jiný Václav Švec, též v sudu upálen (uvádí Veleslavín).
Jindy zase Kolínští v obavě před zničením města otevřeli husitskému vojsku své brány. Drancování ale neunikli, zato zdejší děkan kostela sv. Bartoloměje Hynek z Ronova byl spolu s šesti dominikánskými mnichy před Kouřimskou branou upálen. Stalo se tak 22. dubna 1421 – byl vsazen do vysmoleného sudu, sud ucpán slámou a kněz v něm upálen. Nejinak dopadla křesťanská sekta českých pikartů, stoupenců husitského hnutí. Starší táborských kněží Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec, sice prosadil umírněné pikartství jako oficiální táborskou doktrínu, ale jak už to tak bývá, najdou se i radikálové. V tomto případě blouznivci o blízkém konci světa a druhém Kristově příchodu, kněží Kániš, Bydlinský, Čapek, Bartoš, Trsáček a nejradikálnější z nich Martin Húska. Nemilosrdná ruka táborů vedená Janem Žižkou na jaře 1421 potlačila jejich blouznění, podobně jako adamitů. Húsku a Prokopa dopadl ale až na Moravě Diviš Bořek z Miletínka a předal je pražskému arcibiskupuKonrádovi z Vechty. Navzdory mučení neodvolali své učení a 21. srpna 1421 byli v Roudnici nad Labem v sudu upáleni.
Jak je vidět, naše obliba upalování v sudu, zvláště v roce 1421, byla nehynoucí. Přitom když se řekne „člověk v sudu“, řada z nás si vybaví zcela jiný příběh. Příběh filosofa Díogena ze Sinópé, který se do sudu nastěhoval. Ne snad že by tak řešil svou bytovou krizi, ale jako kynik a radikální zastánce kynismu opovrhoval zvyklostmi běžného života i vymoženostmi civilizace. Stranil skromnosti, jednoduchosti a vystačil si s minimem věcí (proto bydlel v sudu). Jen požádám laskavého čtenáře, aby kynismus významem nespojoval s dnešním cynismem – přestože je odvozen, jeho význam je poněkud jiný.
Josef Grof
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
