Většina lidí si představí urostlé chlapíky, kteří jsou tu od toho, aby nám pomohli v nouzi, či nebezpečí hlavně ve vysokých horách. Doba se ale změnila a v horách se nejen lyžuje, ale i jezdí na kolech a provozují se tzv. adrenalinové sporty. Náčelník Horské služby v Jizerských horách René Mašín o tom ví své.
Musí se člověk jako „záchranář“ narodit, nebo se to dá v průběhu času naučit?
Učíme se a rozšiřujeme i zdokonalujeme naše znalosti a schopnosti téměř neustále. Takže by se při vnějším pohledu dalo říct, že se všechno dá naučit. Ale i přesto musí mít každý jisté předpoklady pro zvolené povolání. V případě Horské služby jsou to zájmy, které souvisí s lyžováním, horolezectvím, horskou turistikou. Takže na začátku je jistý talent, koníček a pak celoživotní rozvíjení schopností.
Jaké povahové vlastnosti by podle vás měl mít zájemce, který touží stát se záchranářem?
V žádném případě to nesmí být sólo jezdec, který tím může při náročných akcích ohrozit i své kolegy. Vždy pracujeme jako tým, jeden pomáhá druhému, druhý jistí prvního a společně pak pracují na záchraně zraněného. Takže povahovými vlastnostmi horského záchranáře by měla být nezištnost, obětavost, ale především schopnost stát se součástí sehraného týmu.
Jak se člověk udržuje v psychické i fyzické kondici? Co by měl dělat, aby byl stále svěží?
Především dostatečným trénováním, a musím říci, že my trénujeme pořád. Fyzická zdatnost je pro naši činnost velice důležitá, a tak máme během roku řadu opravdu náročných cvičení. Pokud jde o psychickou výdrž, lze říct, že každý si ji buduje sám, podle své individuální povahy. Někdo je více odolný, někdo méně. Nicméně i zde pomáhá fakt, že děláme týmovou práci a jsme často odkázáni jeden na druhého. Tím samozřejmě vzniká i vzájemná psychická podpora. Ovšem v případě nutné potřeby máme k dispozici odborného psychologa, který umí kvalitně pomoci.
Vyhledáváte i ve volném čase adrenalinové zážitky, nebo jste jich z práce plný? Jaké jsou vaše koníčky?
Řada našich členů ve svém volném čase rozvíjí původní zájmy, které je k nám obvykle přivedly. Někteří se věnují horolezectví, ať už na obtížných skalních terénech, či přímo ve velehorách. Jiní pro změnu lyžují, ať už na běžkách, nebo na sjezdových tratích, v některých případech se věnují i skialpinismu. Další kolegové si oblíbili jízdu na horském kole, což jim mimochodem pomáhá při naší preventivní práci s cyklisty. A já osobně jsem asi jakýmsi spojovacím článkem všech těchto aktivit, protože se už léta věnuji horolezectví, skialpinismu, normálnímu lyžování i jízdě na horském kole.
Kdy vás osobně napadlo, že se vydáte tímto směrem?
Mým snem to bylo již v 10 letech, jako malý kluk jsem jezdil do Krkonoš na lyže a sledoval práci svého strýce, který byl zaměstnancem HS v Rokytnici nad Jizerou. A pak už jsem vlastně k současné profesi, a dá se říci poslání, směřoval celé dětství a mládí.
Co je pro vás osobně největší satisfakcí po úspěšné misi?
Mise není pro mne tím pravým slovem ve spojení s prací Horské služby. Obvykle používáme slovo zásah. A satisfakcí pro nás jsou zásahy s dobrým koncem. Vypátrání ztraceného turisty, záchrana života. To mne pohání a přináší mi to dobrý pocit.
Děkujeme za rozhovor.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
