Z deníku novopečené novinářky aneb moje první infocesta
Jako novopečený člen redakce jsem na konci dubna byla poprvé vyslána do světa na zkušenou. Jelo se na východní Slovensko poznávat krásy Prešovského kraje. Náš pan šéfredaktor mi ovšem zapomněl přibalit do ranečku ony tradované povidlové buchty, takže jsem se zpočátku obávala, že budu strádat a nebude čím uplácet kouzelné babičky, nicméně jak se později ukázalo a jak už to tak bývá, všechno dobře dopadlo.
Má cesta do Prešovského kraje začala 19. dubna 2009 na autobusovém nádraží Zvonařka v Brně. Se zabaleným baťůžkem a obrovskou brašnou s foťákem jsem nadšeně očekávala příjezd mikrobusu, za jehož předním sklem se bude vyjímat nápis \"Infocesta do Prešovského kraje\". Ten skutečně v určený čas na místo dorazil a tak jsem mohla naložit věci, dát poslední sbohem Brnu a vrhnout se do víru neznáma.
Hned na začátku cesty mě velmi příjemně překvapili ostatní účastníci zájezdu. Všichni byli neskutečně příjemní a plní elánu. Už od začátku bylo vidět, že rovněž organizace je skvěle zajištěna a naše průvodkyně Miška Rafajová i řidiči mikrobusu jsou sdílní a ochotní vyhovět každé žádosti. Toho taky čeští žurnalisti využili ještě v Čechách a zastavilo se na oběd u beskydské koliby Pod horů.
V cestě se pak pokračovalo s menšími zastávkami až na místo určení do Popradu. Tam na nás čekala zasloužená odměna v podobě ubytování v luxusním komplexu Aqua city Poprad. Po vyřízení všech formalit ohledně ubytování jsem konečně spatřila svůj budoucí příbytek. Byl to útulný světlý pokoj, na němž byla poznat pečlivá ruka pokojské. Dokonce jsem měla přes balkón přístup na terasu, z níž byl nádherný výhled na Tatry. Po rychlém zabydlení jsem se vydala na průzkum hotelu a možností, které svým návštěvníkům nabízí. Kromě restaurace, barů, či dětských koutků se zde daly najít i relaxační zóny třeba v podobě pohodlných terásek s posezením. To nejlepší ovšem čekalo v nejnižších patrech, kde se nacházel aquapark s bazény s vodními bary a různými vodními atrakcemi, plavecký bazén a především venkovní bazény, s nádherně teplou vodou, vše v úžasném provedení a nasvícení. To mě přesvědčilo, abych si šla lehnout o něco později.
20. dubna ráno, po skvělé snídani, čekala naši výpravu prohlídka hotelového komlexu s odborným výkladem. Aqua city Poprad má široký záběr a možnosti i pro velmi náročnou klientelu. Velkým plusem pro mě bylo zázemí pro tělesně postižené. Pořádají se zde velké firemní akce i s možností prezentací přímo v prostoru bazénů. Pro uvolnění a relaxaci si návštěvníci mohou vybrat mezi wellnes centrem s bohatou nabídkou programů, fitness centrem, saunami, či chromoterapií.
Po prohlídce aquacity Poprad jsme vyrazili na další cestu. Tentokráte ke Štrbskému plesu. Ačkoli je na Tatrách stále poznat ničivý polom, Štrbské pleso je milou náplastí. A tak, než jsme zavítali do Grandhotelu Kempinski, šli jsme se kolem něj projít. Panorama ještě zamrzlého jezera a Tater je úchvatné. Těžko popsat, chce to vidět. Ještě jedna zajímavost, Štrbské pleso kandiduje v soutěžní kampani New 7 Wonders of Nature. Jste-li jím taktéž tak unesení jako já, máte šanci ho podpořit na webových stránkách www.new7wonders.com.
Grandhotel Kempinski rozkládající se přímo u Štrbského plesa ještě nebyl otevřený a v areálu tak pobíhaly houfy dělníků, takže nám byla prohlídka trochu ztížena, každopádně nemůžu říct, že by to vadilo. Architektovi se povedlo skloubit lidovou architekturu původního hotelu s moderním designem, takže celý komplex je zařízený ve znamení tradice a moderního pohodlí. Krásně zařízené interiéry v nichž člověk najde opravdu to nejlepší, co je momentálně v 21. století k dispozici, s vytříbeným vkusem vybavené zázemí společné všem hostům, v němž najdete všemožné vyžití od wellness, fitnesscentra, bazénů, saun, ovocných barů a mnohé další, profesionální personál všech světových národností, k tomu si přidejte kouzelnou přírodu Vysokých Tater, to vše nabízí Grandhotel Kempinski.
My jsme ovšem neměli to štěstí vyzkoušet všechny jeho možnosti. Nicméně jsme zde poobědvali ve společnosti pana Konstantina Zeukeho, generálního ředitele grandhotelu. Z osobních pocitů můžu říct, že jsem se zpočátku při stolování cítila trošku nesvá, nicméně mně uvolnila v angličtině probíhající konverzace s naproti sedícím panem Zeukem.
Čas utíkal a naše výprava byla nucena zamávat Grandhotelu Kempinski na rozloučenou. S otevřenou náručí na nás už čekalo město řemesel Kežmarok. Začali jsme prohlídkou tamního hradu, který skrývá historické artefakty nejrůznějšího ražení. Od zbraní, brnění, vlajek, oděvů a vzácného nábytku přes krásnou starou lékárnu až k výstavě vozidel veteránů mezi nimiž se na mě v rohu smál i velorex.
Dále jsme pokračovali ke katolickému kostelu sv. Kríža, který získal svou dnešní převážně gotickou podobu v 15. století. Z nejcennějších kousků je tu k vidění vyřezávaný Kristus na kříži, o kterém se předpokládá, že pochází z dílny mistra Víta Stwosze.
Od kostela sv. Kríža jsme se přemístili k evangelickému dřevěnému artikulárnímu kostelíku zasvěcenému sv. Trojici. Ten vznikl v 17. století, na zaplacení potřebných nákladů se skládali protestanti z celé Evropy a pověst praví, že ho pomáhali stavět i švédští námořníci, kteří po sobě zanechali památku v podobě stropu podobného obrácenému trupi lodi a kulatých \"lodních\" oken.
Na závěr naší okružní cesty jsme byli zváni na radnici, kde nás uvítali čelní představitelé města. Pověděli nám o turistických možnostech, které nám město a okolí nabízí a tak jsme se například dozvěděli, že v okolí je možné provozovat především pěší turistiku či agroturistiku. Město je proslulé svými festivaly zaměřenými především na řemeslo. Také zde má dlouhou tradici, ta se ve zdejším školství zachovala dodnes a místní jsou na to patřičně hrdí. Všichni to známe, šikovného řemeslníka aby dnes pohledal. Abych nezapoměla, opěvovaná jsou i místní gastronomická zařízení.
Z Kežmarku vedly další kroky výpravy do lázní Vyšné Ružbachy. Konkrétně do Grand hotelu Strand. Tam jsme se opět v poklidu ubytovali, navečeřeli a trávili večer každý po svém. Velká většina skupiny ale neodolala a šla prozkoumat místní resaurační zařízení Kamenný dvůr. Tam jsme vyzkoušeli tradiční nápoje, zazpívali pár lidových písní a odebrali se spát.
21. dubna ráno nás čekalo opět vstávání. V ranním světle vypadaly Vyšné Ružbachy úplně jinak než předchozího večera. Krásná příroda s několika dotvořenými zákoutími jako stvořenýmá pro procházky, aktivní rána či relaxaci má své tiché kouzlo. Prošli jsme areál ubytovacích zařízení, která jako lázeňská svým klientům nabízí nejen běžné vyžití, ale navíc i léčebné procedury a minerální prameny. Jako trošku rarita se mi jevila možnost absolvovat hippoterapii.
Pro naši ještě trošku rozespalou společnost připravila průvodkyně Miška geniální probuzení. Výlet na plťách po Dunajci. Pltě jsou zvláštní plavidla podobající se vorům, nicméně vory to nejsou. Dříve se vyráběly z vydlabaných kmenů, ale moderní doba si vyžádala svou daň a jejich dnešní podoba už je spíše praktická než-li romantická. Romantiku si uchovávají hlavně díky nádherné přírodě okolo řeky Dunajec a samozřejmě díky pltiarom, kteří bidly nahrazují motorový pohon. Náš pltiar se jmenuje Fero a umí moc pěkně vyprávět o krajině i historii kraje či pltiarství. Vysvětluje nám co můžeme v okolí vidět za přírodní útvary, vypráví o nich legendy, informuje o stavu ryb v řece i o dalších živočiších, kteří kolem Dunajce žijí.
Na konci projížďky nás čekalo nemilé překvapení. Dostali jsme bojový úkol najít mikrobus, který by nás odvezl dál. Tady jsem poprvé naříkala na zapomětlivého šéfredaktora a absenci buchet, které bych vnutila první starší osobě, jen aby mi ten mikrobus našla.
Taková osoba se skutečně našla, buchty nevyžadovala a dopravila mě a ještě dva kolegy novináře ve stylovém vozíku taženém koněm až k mikrobusu. Cestou jsem zjistila, že i lidé na Slovensku se baví českou politickou scénou, velmi je pobavila v česku oblíbená a známá příhoda Kateřiny Jacques (Jaccqueliny jak o ní říkal ten strýko), pana Krause a biomasy.
Nalezený mikrobus poskytl nám hladovým novinářům očekávaný konfort a odvezl nás na oběd.
Pak nás čekal další bojový úkol a sice projít jeskyni Zla diera. Všichni jsem vyfasovali povinně helmy, ti šťastnější lucerničky a ti nejšťastnější i kombinézu. Kdo se bál, mohl zůstat na povrchu. Zbytek výpravy se jako skupinka permoníků zanořil do útrb jeskyně. Dostali jsme odborný výklad a nejodvážnější z odvážných, čili já a kolegyňka Jana, jsme se prodíraly jeskyním komínem \"porodní dírou\". Návštěva jeskyně byla rozhodně poučným dobrodružstvím. Viděli jsme netopýry, krápníkovou výzdobu a dokonce archeologické nálezy z pravěku.
Na závěr jsme si s kytarou zazpívali a vyrazili na naši poslední ubikaci v penzionu Šariš park. Penzion Šariš park je ojedinělé zařízení na východním Slovensku. Povahou je to totiž tradiční centrum rekreace, odpočinku a řemesel. V komplexu Šariš parku najdete budovu penzionu, šarišskou dědinu, která se skládá ze 3 \"drevenic\" v nichž jsou vytvořeny stylové ubytovací kapacity, dále relax centrum, sportovními areály a hlavně zábavně-odpočinkové centrum, ve kterém najdete řemeslnou dílnu uměleckých kovářů, muzeum pivovarnictví a kolibu U smädného mnícha, kde se konají pravidelné kulturní akce. Celý areál je zařízený v duchu tradiční slovenské architektury. Interiéry penzionu lákají domáckou atmosférou, díky které se zde návštěvníci mohou cítit opravdu jako doma. Za velkou přednost rovněž považuji zázemí pro immobilní návštěvníky či možnost pořádat zde i akce pro početnější klientelu. Nemám na mysli jen firemné akce, ale také různé společenské akce, pro které je penzion vhodný právě pro různorodé možnosti a příjemné zázemí. Mile na mě působil i přátelský personál penzionu vždy ochotný pomoci a vyhovět. A na závěr pro mě velké a významné plus, skvěle tu vaří.
22. dubna nás čekala prohlídka Prešova. Prešov je třetí největší město Slovenska a správní centrum Prešovského kraje. Žije tu téměř 100 000 obyvatel. V historickém centru města, které bylo vyhlášeno národní kulturní památkou, najdete krásně zrekonstruované měšťanské domy lemující náměstí, na kterém se nachází i barokní radnice. Mezi další významné památky města patří pozdněrenesanční Rákociho palác, který dnes skrývá Šarišské muzeum, Neptunova fontána z počátku 19. století, kterou nechal postavit židovský obchodník Marek Holländer jako výraz díků, že ho radní nechají bydlet ve městě, ačkoli až do dob Josefa II platil zákaz pobytu židů ve městě, ti zde směli pobývat jen když se konaly trhy. Další atraktivitou Prešova je secesní budova Bosákovy banky. Michal Bosák byl slovenský vystěhovalec, jemuž se podařilo dosáhnout za oceánem velkých úspěchů v bankovnictví. Propracoval se na místo člena správní rady několika předních amerických bank, později se stal dokonce majitelem dalších. Jeho podpis je i na desetidolarové bankovce, kterou dovolila americká vláda jeho bance vydat.
Z církevních památek v Prešově naleznete skutečné skvosty. Tím největším je gotický římskokatolický farní kostel Svatého Mikuláše, který je nepochybně současnou dominantou města. Je současně nejstarší budovou a jedinou dochovanou gotickou církevní stavbou ve městě, jeho původ sahá až do 13. století. Mezi další sakrální stavby patří barokní římskokatolický katedrální chrám Svatého Jana Křtiele, renesanční evangelický chrám Svaté trojice či ortodoxní synagoga.
Naše skupinka měla i to štěstí, že byla zvána na schůzku s čelními představiteli města. Velmi nás potěšilo, že nás svou přítomností poctil i pan primátor JUDr. Pavel Hagyari, který krom podrobných informací o městě prozradil i plán do budoucna postavit v Prešově obrovskou sochu Krista rozevírající náruč.
Po návštěvě radnice jsem se vydali navšívit místní muzeum vín. Odbornou prohlídku nám udělal sám majitel pan Hažír, který nás rovněž pozval i na degustaci. Vysvětlil nám jak správně degustovat víno, jaké jsou rozdíly v jednotlivých odrůdách a jak posoudit, ke kterému jídlu bude dané víno vhodné.
Z Prešova jsme pokračovali do Slánských vrchů. Tam si nás přebrali místní páni lesníci a ředitelka občanského sdružení prešovská bicyklová skupina Kostitras. V tomto doprovodu jsme strávili slunečné odpoledne v krásné přírodě Slánských vrchů. Slánské vrchy se můžou pochlubit naučnými stezkami, na nichž se dozvíte mnohé o přírodě, kterou procházíte, o fauně a flóře, se kterou se zde můžete setkat a i něco o lesní technice a práci lesníků vůbec. Nám páni lesníci ochotně ukázali krásná zákoutí a dokonce i vzácné rostliny, které zde rostou.
Poněkud uťapaní jsme se vrátili zpět do penzionu Šariš park, kde už na nás čekala výtečná večeře, procházka areálem spojená s ukázkou tradičního kovářského řemesla a prohlídkou muzea pivovarnictví. Poté jsme se všichni odebrali do koliby U smädného mnícha, kde na nás čekala ochutnávka tradičních slovenských jídel. Mohla jsem tak ochutnat slovenské klobásky, ovárek, tradiční pirožky, pravé halušky, či specialitu místního kraje polévku Mačianku. Všechno jsme to zapili dobrým vínkem a přiťukli si i huškovicí, o které se vedly spory, zda je lepší než slivovice z Moravy.
K tomu všemu nám hrála lidová hudba. A zvuk houslí a zpěvu nikoho nenechal chladným, takže se všichni dali do tance. Na přání byly zahrány i české lidové písničky. Veselí trvalo až do pozdních hodin, tak jak to má být. Opět se ukázala pověstná pohostinnost Slováků.
Ráno 23. dubna jsme se všichni sešli u snídaně sice poněkud znavení ale zato spokojení. Po skvělé snídani jsme se vydali na zpáteční cestu. Všichni jsme v mikrobuse poklimbávali až do Prahy a spoléhali se na pány řidiče, kteří nás naštěstí v pořádku vyložili na hlavním nádraží, kde jsme cestu zakončili.
Nina Kročilová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
