Zuzana Růžičková - To vědomí nás nikdy neopustí

03.03.2017 | 12:19
Zuzana Růžičková

Česká klavíristka, cembalistka a hudební pedagožka profesorka Růžičková, celým jménem Zuzana Eva Miriam Růžičková-Kalabisová, se narodila 14. ledna 1927 v Plzni. Rodina oddaná sokolské myšlence vychovávala svou dceru v duchu masarykovských tradic. Životní radu, kterou dostala od své maminky jako dítě, si pamatuje dodnes: „Když se dělá limonáda, musí se dát nejdřív cukr a pak citron. Když se to dá opačně, tak se nedosladíš, a tak je to i se životem.“

O rodině tatínka Jaroslava Růžičky (1894–1943) se tradovalo, že pocházela z jižních Čech, kde jejich předkové během rekatolizace v pobělohorské době namísto nucené emigrace a propadnutí půdy přestoupili na židovskou víru. Patrně nejranější vzpomínkou z dětství na tatínka je, kdy ji, coby bývalý důstojník 35. pluku, tišil v nemoci nápěvem písničky Pletla v kytku rozmarýnu a popěvkem „A já více za hranice mašírovat nebudu“. Dodnes cítí při této vzpomínce, jak se utišuje a s posledními vzlyky usíná.

Maminka Leopolda Růžičková (1896–1983), rozená Ledererová, hrávala na klavír a její sestra opustila slibnou kariéru operní pěvkyně. Dědeček Zuzany se vyučil v Tučapech v koloniálu a jako příručí přišel do Dobříše. Tady potkal babičku, která, přestože byla z bohaté rodiny, přišla o oba rodiče a s ní i pět sourozenců. Nic z toho nezabránilo dědečkovi vzít si ji a později v Dobříši založit s přáteli rukavičkářské dílny, které se dlouhá léta těšily skvělé pověsti. Zuzany maminka i teta pracovaly v obchodě, protože si k otcovu a strýcovu obchodu zřídily filiálku.

Zuzana bývala v mládí, hlavně v zimě, často nemocná – trpěla záněty průdušek i zápaly plic. Většinu volného času trávila se sestřenicí Dagmar Růžičkovou (1927–1945 Bergen-Belsen). Byly měsíc po sobě narozené, chodily stejně oblékané, zkrátka byly jako dvojčata. S vychovatelkami chodily do parku na Bory. Zatímco si vychovatelky pletly, děvčata potají utíkala do překrásného Českého údolí. O prázdninách jezdily s rodiči na letní byt na Šumavu, do jižních Čech, Mariánských Lázní a Krkonoš. Zuzana také ráda vzpomíná na babičku Pavlu Růžičkovou, předsedkyni plzeňského Spolku českých paní a dívek, v jejímž doprovodu prvně navštívila nejednu plzeňskou hudební událost i nejedno divadelní či operní představení. Protože rodiče chodívali z obchodů často až večer, platila v rodině jedna zásada, večery budou patřit jen Zuzaně. Přestože byly krátké, byly krásné, tatínek předčítal pohádky nebo Homérovu Iliadu a Odysseu. Snad i proto, když byla prostořeká, slýchala citát: „Jaká to slova, ó dítě, ti přešla přes ohradu zubů!“ Zkrátka Zuzana prožila harmonické dětství s pocitem jistoty, bez dramatických výkyvů. Bylo to její velkou devízou pro léta budoucí.

Ještě před válkou navštěvovala hodiny klavíru u paní Marie Provazníkové-Šaškové (1883–1949), vždy milostpaní, jinak se jí neřeklo. Skvělá učitelka, vynikající komorní hráčka v triu s Norbertem Kubátem a Janem Talichem (bratr Václava Talicha), která prvně před Zuzanou vyslovila jméno cembalistky Wandy Landowské a uvedla ji do magického světa Bachovy hudby. Pocházela z proslulého rodu muzikantů. Její tatínek Alois Provazník (9. 1. 1856 – 30. 1. 1938) zpíval jako hoch v břevnovském klášteře. Absolvoval varhanickou školu, odešel do Blatné (1881) a roku 1887 do Rychnova nad Kněžnou (patrně v rámci kolowratského panství). Rodina bydlela v č. 211 u fary, dnes ulice Anatola Provazníka. Alois vyučoval hře na varhany, klavír, housle i dechové nástroje a vychoval řadů skvělých žáků, jako byli Egon Ledeč (od r. 1926 druhý koncertní mistr houslové sekce České filharmonie), nebo JUDr. Jan Löwenbach (hudební spisovatel a libretista Bohuslava Martinů). Složil řadu skladeb, mší a založil hudební soubor Dalibor, kde zpívala i maminka Viktora Kalabise (pozdější manžel Zuzany). Jeho zásluhou se v Rychnově před odjezdem do Ameriky zastavil Antonín Dvořák a České kvarteto, kteří koncertovali na náměstí v restauraci u Puchweinů. Aloisův syn Anatol Provazník (10. 3. 1887 – 24. 9. 1950) vystudoval Piaristické gymnázium v Rychnově, v roce 1907 absolvoval na varhanické škole v Praze a v letech 1907–1911 byl varhaníkem u sv. Víta. Poté studoval v Berlíně radiofonii a po návratu stál u vzniku Československého rozhlasu, kde byl od roku 1930 vedoucím hudebního oddělení. Bratr Anatola Zdeněk (1889–1967), rovněž absolvent varhanické školy v Praze, se stal pianistou „Červené sedmy“ a v letech 1927–1951 byl zaměstnán v Čs. rozhlasu Brno.

Přišel ale rok 1938 a desetileté děti si povinně zkouší ve škole plynové masky. Zuzaně se zdá, že to je konec bezstarostného dětství. Bude válka? Běží s pláčem domů! Krátce nato obléká tatínek důstojnickou uniformu a jako dobrovolník rukuje bránit hranice. Přichází Mnichov! Válka je sice odvrácena, ale osud malého národa v srdci Evropy je zpečetěn. V té době dostává rodina od příbuzných z Chicaga potvrzení, že se za ně v Americe finančně zaručí, stačí si jen zajít pro víza. To ale tatínek nechce. Národ se přece neopouští, když je v nesnázích. Dochází na nejhorší. Hitler zabírá republiku, napadá Polsko, svět vstupuje do války. Rodina v protektorátu ztrácí postupně všechna práva na normální existenci.

Do té doby si Zuzana neuvědomovala, že je někým jiným. Rodina byla česko-židovská, velice sokolská a ona chodila na židovské náboženství, aniž by zaznamenala jediný náznak antisemitismu. Milovala všechny svátky, obřady a procesí, chodila do synagogy stejně jako na křesťanské svátky – nikdo jí nikdy neřekl, že tam nepatří. Nástup nacismu byl pro ni nepochopitelný. Proč se rázem na ni nazírá jinak než na ostatní? Proč musí nosit žlutou hvězdu? Ze dne na den také musí opustit z rasových důvodů primu gymnázia, rodina nesmí do nežidovských obchodů, byt i obchod tatínka zabírají Němci. Ponižující žlutá hvězda jim neumožňuje chodit na plovárnu, do lesa, do kina či do divadla, nesmějí používat dopravu a bez povolení gestapa nesmějí ani opustit město. Mají zákaz nočního vycházení. Doma probíhají razie gestapa, paradoxně ještě dřív než kvůli židovství pro činnost rodiny v Sokole.

Píše se konec roku 1941 a nacisté projevují svůj zvláštní smysl pro trýznění. „Jsme to my děti, které musí roznášet povolání do transportu. Za jedněmi dveřmi zápach plynu – za druhými stará paní, která vůbec nechápe, proč má odejít ze svého domova – všude pláč, nářek, zoufalství. Tahle zkušenost mi krajinu dětství zavřela navždycky.“ Přesto Zuzana dál navštěvuje svou statečnou učitelku hudby, ovšem už jen tajně a se skrývanou žlutou hvězdou na kabátě. V lednu 1942 naposledy společně hrají Dvořákovu Serenádu A dur.

Je to tu, rodina balí svých 50 kg a chystá se na cestu vstříc nejisté budoucnosti. Z terezínských transportních seznamů se dozvídáme, že Zuzana vstupuje do terezínského ghetta 26. 1. 1942 pod transportním číslem T 348. Její naděje ale v Terezíně nemizí. Setkává se s celou řadou vrstevníků i starších osob s mimořádnou vzdělanostní úrovní. Zdejší pobyt byl pro ni i sblížením se se spřízněnou duší, chlapcem, s nímž toužili vzdělávat se a učit se hebrejštinu i latinu. Žili v naději, že válka a jejich zajetí nebudou dlouho trvat, proto nechtěli zmeškat příští nástup do života. „Za půlku denního přídělu chleba jsme brali hodinu latiny u profesora Kestenbauma, jednoho z nejvýznamnějších klasických filologů z vídeňské univerzity.“ Zuzana se setkává s interprety jako Rafael Schächter, Karel Berman, Karel Ančerl. Zpívá s Karlem Švenkem, Verdiho Rekviem, Prodanou nevěstu, Brundibára, chodí na přednášky. To vše s pocitem hladu a myšlenkami na nemoci, smrt, transporty na Východ.

Před Vánoci 1943 je řada na mamince a Zuzaně (tatínek zemřel v květnu 1943). Z ghetta odjíždějí 18. prosince 1943 do Osvětimi pod transportním číslem Ds 1164. Tři dny v dobytčáku, bez jídla, vody, hygieny. Potom osvětimská rampa, pronikavá světla, křik, esesáci se psy. Všichni, staří, mladí, muži, ženy i děti, byli převezeni do satelitního osvětimského tábora Birkenau, který se později nazýval rodinným táborem českých židů. Všichni příchozí byli následující den odesláni do sprch, nazí, už ne lidé, jen nositelé špinavých hadrů a vytetovaných čísel na předloktí (Zuzana 73289). Na půlroční pobyt v táboře Březinka nerada vzpomíná, snad jen na chvíle, kdy spolu se skupinou mladých lidí sehrála po paměti Nezvalovu Manon Lescaut a zpívala písničky Voskovce a Wericha. V noci z 8. na 9. března 1944, po půlroční karanténě, jdou Češi ze zářijového transportu na smrt. Tři týdny před popravou musí ještě napsat domů, jak se mají dobře. Datum na lístku je ale posunut na datum po jejich popravě. Zuzka s maminkou dostávají své lístky koncem května. Znamená to tedy tři týdny do popravy? Ještě ale není konec. Šťastných 2 000 mužů a žen prochází selekcí lagerältesta Halbhubera a doktora Mengeleho, kteří je posílají na pravou stranu, a tak na odklízecí práce do Hamburku. Všichni na straně levé, bezmála 3 000 lidí, jsou však ztraceni.

Hořící Hamburk, kam přijela s maminkou v červnu 1944, je pravidelně bombardován spojenci. „Zemřu možná s ostatními při náletu,“ uvědomuje si Zuzana, „ale není to totéž jako ponižující smrt popravou.“ Pracují těžce, navíc je trápí hlad a zima. V únoru 1945 je posílají kopat protitankové příkopy. Zdá se, že hůř už být nemůže. Čekalo je ale mnohem nelidštější peklo – koncentrační tábor Bergen-Belsen. Zuzana s maminkou sem dorazily ještě v únoru 1945. „Tady to bylo už jen o likvidaci,“ vzpomíná Zuzana, „na bloku 500–700 vězňů, spát šlo jen s hlavou v klíně druhé. K jídlu jen polévka výměnou za odklízení mrtvých. Všudypřítomné krysy roznášejí skvrnitý tyfus.“ Je 15. dubna 1945 a Zuzana s maminkou i dalšími lidskými troskami stojí na apelu. Náhle je slyšet buchenwaldské Čechy, kteří přinášejí zprávu – Němci jsou pryč. Pryč je ale i všechno jídlo, voda neteče. Třetího dne navečer přicházejí Angličané. Z celé velké rodiny přežily jen ony dvě. Nakažené skvrnitým tyfem se dostaly do karantény ve vojenském lazaretu v Celle poblíž Bergen-Belsenu. Poslouchají tu rádio, které vysílá nekonečná oznámení o pátrání po přeživších. Najednou slyší, že rodinu pana Jaroslava Růžičky s dcerou Zuzanou hledá Marie Provazníková. Jakmile jim skončí karanténa koncem srpna 1945, obě se vracejí do Plzně, ale sedmnáct členů rodiny se nevrátilo.

První kroky Zuzany vedou k paní Provazníkové-Šaškové. „Její zoufalý první pohled padne na moje ruce, ještě zohavené omrzlinami loňské zimy. Oči jí zvlhnou, ale hned se zase ovládne.“ „Však umíte řeči, Suzinko,“ říká, „hlaste se u Američanů, potřebují překládat, a pak maturita a třeba i univerzita... „Ale já chci hrát a musím hrát,“ opakuje si Zuzana. Když válka skončila, bylo ji osmnáct a jak sama říká, všechny její myšlenky se upínaly k hudbě. V letech 1945–1947 studovala v Plzni hru na klavír v místní hudební škole a pokračovala studiem hry na klavír a cembalo na pražské AMU (1947–1951). Na mezinárodní cembalové soutěži v Mnichově (1956) zvítězila a o dva roky později zahájila svou koncertní činnost sólistickou i komorní. Studovala také hru na cembalo u profesorky Roesgen-Championové v Paříži a v roce 1963 zakládá s Václavem Neumannem soubor Pražští komorní sólisté. Téhož roku vzniká stálé duo s Josefem Sukem, se kterým vystupovala na nejprestižnějších pódiích celého světa třicet pět let. Od roku 1951 působila jako pedagožka na AMU, kde se v roce 1968 stala docentkou a od roku 1990 profesorkou. Byla také externí profesorkou na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1979–1984) a vedla mistrovské kurzy v Praze, Curychu, Stuttgartu a Rize. V letech 1979–1990 byla sólistkou České filharmonie. Dokument Cembalo a Zuzana Růžičková vznikl v roce 1983 a město Hamburk jí udělilo Zemskou medaili za umění a vědy (1994). Obdržela titul Národní umělec (1989) a po sametové revoluci (1995) nahrála již potřetí celý Bachův Temperovaný klavír s Josefem Sukem. V roce 2003 obdržela z rukou prezidenta republiky vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti umění. Téhož roku jí byl udělen francouzský titul Rytíře umění a literatury. O rok později vychází její kniha vzpomínek Královna cembala z iniciativy hudební publicistky a spoluautorky Marie Kulijevyčové. V roce 2011 převzala v Cáchách Cenu Karla IV. a čtyřikrát získala pařížskou cenu Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, za vynikající nahrávky hudebních skladeb. Má platinovou desku Supraphonu za 300 000 prodaných nosičů a nahrála celkem 65 dlouhohrajících desek. Právem jí náleží přívlastek první dáma cembala. V roce 2016 vychází znovu remasterovaná nahrávka celého Bachova cembalového díla u Warner Music na 20 CD nosičích, stále unikátní.

Hudba dovedla Zuzanu Růžičkovou i do manželství. „Šla jsem po chodbě Rudolfina a za dveřmi malého sálu se ozvala nádherná hudba. Byly to písně s klavírem, které můj manžel nazval Ptačí svatby, protože to bylo napsáno na texty lidových písní o různém ptactvu. Mně se to tak strašně líbilo, že jsem před tím sálem čekala a ptala jsem se, kdo tu krásnou hudbu napsal. Samozřejmě jsme se s manželem předtím znali, potkávali jsme se, ale to jsem netušila, že jeho hudba je tak nádherná. A fascinovala mě pak po celý život.“ S manželem Viktorem Kalabisem (27. 2. 1923 – 28. 9. 2006), českým hudebním skladatelem, hudebním redaktorem a muzikologem, který byl na konci války totálně nasazen v Říši, prožili dlouhá a harmonická léta. Zajímavostí je, že Viktorova maminka jako mladá, a přestože křesťanka, chodívala s kamarádem Karlem Poláčkem do rychnovské synagogy.

Viktorovo rodiště Jindřichův Hradec si prof. Zuzana Růžičková zamilovala a zvolila také za svůj druhý domov. „Dne 26. října 1998 usneslo se městské zastupitelstvo jmenovat čestným občanem města paní prof. Zuzanu Růžičkovou v uznání jejích zásluh o interpretaci děl českých i světových autorů vážné hudby, šíření slávy českého hudebního umění ve světě a za opakované projevy přátelství k městu. Dekret o čestném občanství slavnostně předal starosta města u příležitosti 705. výročí první písemné zmínky o Jindřichově Hradci dne 9. 11. 1998 v 15.15 hodin ve starobylé obřadní síni Městského úřadu v Jindřichově Hradci.“
Pro Památník Terezín Luděk Sládek

Doplnění po uzávěrce: Vydáno: 26.02.2017
Ministr kultury ocenil Rytíře, Dámy a Mecenáše české kultury. Dámami se staly cembalistka Zuzana Růžičková...
 

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz
www.facebook.com/TerezinMemorial


S rodiči (1929) V tatínkově náručí (1927) Se sestřenicí Dagmarou Manžel Viktor Kalabis (1923–2006), hudební skladatel,
redaktor a muzikolog


počet zhlédnutí: 855

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku březen 2017

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku