Eva Poláková

03.07.2017 | 03:30
Eva Poláková

Číslo 73 304 mi připomnělo mé kořeny

Eva Poláková se narodila 30. června 1929 v židovské rodině Emila Poláka (14. 7. 1895 Jičín – 1945), obchodníka v Luži. Maminka Helena, rozená Alterová (1901 Luže – 19. 6. 1971 Luže), pomáhala manželovi s obchodem a starala se o dospívající dcery Evu a Andulku (6. 6. 1924 – 6. 6. 2014) a svou maminku.

Rodině se nevedlo špatně. Žila v docela velkém domě, v centru poklidného východočeského maloměsta, kde měli v přízemí obchod smíšeným zbožím. Eva vzpomíná, že jezdívali za maminčinou sestrou do Čáslavi, Proseče nebo za dědečkem a babičkou Polákovými do Jičína. Když se řekne dětství, vybaví se jí městečko Luže, kde chodila do Sokola a hrála v ochotnickém souboru Karafiátovy Broučky. Základní školu ale neměla moc ráda. Dokonce naopak. Měla z ní žaludeční neurózu, která skončila, až když Eva přestala chodit do školy. Začala pak znovu jíst a s tatínkem dokonce závodili, kdo toho sní víc. Vzpomíná, jak jednou snědla 37 švestkových knedlíků. V předválečné Luži žila silná židovská komunita. Byl tu rabín, synagoga a nejméně dalších deset rodin. Tatínek vedl velmi společenský život. Byl členem Sokola, sboru dobrovolných hasičů, jezdil se sanitkou a nějaký čas byl také starostou židovské obce, která měla kancelář v jejich domě. Rodina chodila do synagogy, slavila větší židovské svátky, ale také držela svátky Vánoc i Velikonoc.

S příchodem nacistů se ale vše změnilo. Eva zpočátku protižidovská opatření moc nevnímala, protože se do té doby ani nikdy s žádnou formou antisemitismu nesetkala. „Dokud nepřišel Hitler, nevěděla jsem, že jsme jiní. Všechno jsem brala úplně jinak.“ Tatínek ale přišel o obchod. Na přání zdejšího katolického kněze, u kterého platil již z dřívějška za spolehlivého řidiče, měl opět řídit sanitku. Nebylo mu to dovoleno, stejně jako vypomáhat kamarádovi v autodílně. Rodina tedy žila z úspor, které ale nebyly nevyčerpatelné. Eva i její sestra nesměly do školy, proto, když to bylo možné, dojížděla za Evou na kole z nedaleké Skutče do Luže Květa Habalová a učila ji. Eva si zvykala na život bez kamarádek, pro které se stále více stávala někým, kdo nosí žlutou hvězdu a nesmí dělat pro ně zcela běžné věci. Zákazy vycházení po osmé večerní, vlastnit domácí zvířata nebo cestovat bez dovolení, to vše bylo jen předzvěstí toho, co mělo teprve přijít.

Bylo 2. prosince 1942 a rodina Polákových dostala příkaz k nástupu do transportu. V očích svých rodičů viděla poprvé strach. Museli opustit vše a stejně jako ostatní Židé odevzdat auta, kola, rádia, hudební nástroje, počítali jim košile, a to vše procházelo jejich domem v rámci židovské obce. Židé se v těchto těžkých chvílích ale dokázali semknout. Eva vzpomíná, jak k nim chodili domů a jak to bylo moc hezké, když drželi všichni pohromadě.

Maminčina sestra žila v Čáslavi. S manželem advokátem Karlem Krausem měli dvě děti, Františka a Milenu. Jejich nově upravený dům se ale zalíbil někomu z protektorátních mocipánů. Krausovi se museli během pár dnů vystěhovat, a protože neměli kam jít, odjeli k Eviným rodičům do Luže. Podle Evy to bylo nádherných devět měsíců, kdy si hráli s Mílou a Frantou a kdy jí strýc Karel nahradil dokonce školu. Poté se někdo v Čáslavi postaral také o to, aby Krausovi zmizeli nenávratně. Museli se přestěhovat do Prahy, odkud bylo v té době vypraveno celkem pět transportů Židů do ghetta v Lodži (terezínské ghetto ještě nebylo „připraveno“).

Do ghetta Litzmannstadt, polsky Lodž, bylo již 30. 4. 1940 nahnáno na 164 tisíc polských Židů, kteří se tu tísnili na ploše 4 km². V letech 1941 a 1942 sem bylo deportováno dalších 38 500 Židů, 20 tisíc z Říše a protektorátu, zbytek z okolních měst. Krausovi odjeli třetím transportem „C“ 26. října 1941 (1 000 lidí, přežilo 63) a z celkového počtu 5 000 lidí, kteří opustili Prahu do 3. 11. 1941, přežilo válku pouhých 272. Eva vzpomíná, že Krausovi jim z Lodže poslali korespondenční lístek se čtyřmi podpisy a poděkováním za peníze, které jim maminka do Lodže poslala. „Tak jsme věděli, že žijí. Pak ale přišel lístek jenom s třemi podpisy a maminka řekla: Máňa zemřela,“ vzpomíná Eva. Nakonec se z Krausových nevrátil vůbec nikdo. Jen Věra Štinglová, která ghetto v Lodži přežila, vyprávěla po válce Evě, že se s bratrancem Františkem Krausem v ghettu několikrát potkala.

Před odchodem do Terezína navštívila rodinu Polákových paní z pražské židovské obce a mamince radila, co si má do 50kilogramového povoleného zavazadla vzít. Eva vzpomíná, jak maminka na cestu vyráběla karamel, který pak dala děvčatům do papírových kelímků. Rodina si zabalila nejpotřebnější věci a těsně před odjezdem rodiče ukryli na půdě krabici s fotografiemi, o kterých ani Eva nevěděla a kterou po válce maminka našla. Byl sychravý prosincový den roku 1942. Do Luže přijel náklaďák, který je odvezl do nějaké pardubické školy, kde zůstali dva nebo tři dny. Poté je odvedli na pardubické nádraží, celkem 650 lidí, a dopravili osobním vlakem 5. 12. 1942 (transport Cf) do Bohušovic nad Ohří, odkud šli pěšky do Terezína.

Mylnou představu o životě rodiny v širší židovské komunitě zbavené jha protižidovských opatření vystřídala každodenní realita terezínského ghetta. Maminka prohlásila, že má rodina zůstat pohromadě, a nějak se jí podařilo získat jednu malou místnost v domě, kde jich žilo pohromadě šest žen – teta, její dvě sestřenice, paní Poláková, Eva a její sestra Andulka. Jejich příbuzný Ota Sharpner, manžel sestřenice Věry Munkové, který byl deportován do ghetta transportem Ak 24. 11. 1941, pracoval v bramborárně, a díky tomu si mohla rodina občas přilepšit k chudé vězeňské stravě. Eva také vzpomíná, jak do jejich domu docházel za svého pobytu v ghettu Karel Poláček, kterého tu potkávala. Tatínek byl ubytován v Sudetských kasárnách, pracoval v krematoriu a každý den se s rodinou vídali. Co dělala maminka, si Eva nevzpomíná, sama jako malá pracovat nemusela, ale vypomáhala rodině tak, že chodila pro obědy nebo uklízela pokoje. Sestra Andulka byla dobrovolnou sestrou v domech pro přestárlé obyvatele ghetta. Její práce byla nebývale záslužná, zvláště uvědomíme-li si, že se jednalo o nuzné podmínky, ve kterých tito nemohoucí lidé žili. Terezínské ghetto, to byl každodenní nedostatek jídla, takřka neexistující hygiena, krysy, blechy, štěnice... Největší Evina vzpomínka na terezínské ghetto ale je, že tu měla rodinu, a i když tatínek bydlel jinde, denně se vídali. „Pro mě je rodina úplně všechno,“ říká, „všechny útrapy se dařilo zvládat, protože rodina byla pohromadě, podporovali jsme jeden druhého a starali se o sebe navzájem.“ Tak přečkali od prosince 1942 do prosince 1943 rok v terezínském ghettu...
V prosinci 1943 byla celá rodina transportem Ds z 18. 12. 1943 deportována z Terezína neznámo kam (do areálu Osvětim-Březinka – II. rodinný tábor). Eva dostala číslo 73 304. Když projížděli vlakovou stanicí Uhersko (asi 15 km od Luže), rodiče vyhodili z vlaku napsaný vzkaz psaný na kusu papíru a adresovaný známému z Luže. Na vzkazu stálo, že odjíždějí z Terezína neznámo kam. Stalo se neuvěřitelné. Nejenže kdosi jejich vzkaz našel, dokonce ho onomu známému doručil a ten jej po válce ukázal Evině mamince.

Po asi třídenní cestě s řadou zastávek, bez jídla, pití, v mrazu, dojeli do Osvětimi. „Hned jak otevřeli vagony, tak na nás řvali. Zrovna pršelo a můj tatínek viděl, jak tam kapala voda z okapu. Tak se šel napít a dostal strašnou ránu do zad… Já jsem viděla, jak ho mlátí, to je nezapomenutelný okamžik. Ten řev, štěkot psů, pláč dětí, to nejde popsat. To byl první okamžik v Osvětimi, když jsem viděla, jak tlučou mého tátu.“ Z nástupiště nešli na selekci, jako většina transportů, ale byli převezeni nákladními vozy do rodinného tábora Birkenau – Familienlagr, kde byli shromažďováni čeští Židé z Terezína. Rodinný tábor českých Židů v Auschwitz II. – Birkenau vznikl 7. září 1943. Všichni si mohli ponechat své věci, nebyli ostříháni a byli odvedeni do sekce BIIb. Poznámka v osobních dokumentech SB (Sonderbehandlung – zvláštní zacházení) ale hovořila jasně. Nacisté věděli, že to znamená poprava bez rozsudku, což vězni ale netušili. Proč tento tábor vznikl, není jasné, patrně jej nacisté potřebovali pro svou zvrácenou propagandu o dobrých podmínkách Židů v koncentračních táborech. Karanténa ale nebylo nic jiného než krycí označení – po šesti měsících zlikvidovat. V rodinném táboře se sice šuškalo, že je čeká tento osud, ale bylo tomu těžké uvěřit, přestože ve zdejších plynových komorách končily denně desítky životů a plameny šlehající z komínů krematoria doprovázel snášející se všudypřítomný popel s vtíravou nasládnou vůní spálených těl. Každý den, který tu pro Evu i její blízké nekončil smrtí, byl výhrou. Nekonečné apely, které museli vězni stát, zacházení horší než s dobytkem, z lidí se stávalo stádo...

Maminka Evy se přihlásila na práci v kuchyni, kde tahala těžké kotle s polévkou, ale jen díky tomu byla schopna sehnat pro rodinu něco málo jídla navíc. „S tatínkem jsme se vídali u latrín nebo u sprch,“ vzpomíná Eva, která nepracovala a čas trávila v dětském baráku zřízeném Fredy Hirschem. „Fredy je pro mne nezapomenutelnou postavou, který dokázal u Němců leccos prosadit. Má velikou zásluhu na tom, že nás mladých tolik přežilo. Pracoval s dětmi už v Terezíně, pak pokračoval v Auschwitzu. Náš blok byl teplejší než ostatní, učili jsme se, cvičili, malovali, což bylo jinde přísně zakázané. Byl to úžasný člověk.“

Po půl roce v Osvětimi-Březince, kde v březnu 1944 byli svědky likvidace I. rodinného tábora, přišel rozkaz, který nikdo nečekal. Nacisté potřebovali další pracovní síly, proto nebylo celé osazenstvo rodinného tábora zlikvidováno. Menší práceschopná část byla poslána do pobočných pracovních táborů. Andulka, která byla na bloku VI. pro mladá děvčata, prošla selekcí a byla spolu s dalšími děvčaty odeslána na odklízecí práce do Hamburku. Poté byla přemístěna do koncentračního tábora Bergen-Belsen u dolnosaského Bergenu. Eva s maminkou prošly také selekcí, jen týden později po Andulce. Tatínek ale zůstal v táboře a odešel v pochodu smrti do tábora v Blechhammeru. Po válce přinesl rodině od tatínka zprávu Eda Dresler, napsanou v posledních dnech jeho života na pochodu smrti. Psalo se v ní, že moc vzpomíná na své děti.

Eva s matkou se dostaly do vyhlazovacího koncentračního tábora Stutthof, na severu Polska u města Gdaňsk. Protože rozšíření tábora nebylo dokončeno (tábor měl na konci války 12 ha), musely spát na písku pod širým nebem. V táboře bylo jen málo žen z Čech, většinou tu byly Maďarky a Litevky. Proto se Evy maminka a ještě jedna paní s dcerou domluvily a vzaly k sobě dvě další česká děvčata a držely pospolu. Ženy v táboře nepracovaly, Eva si ale pamatuje, jak po dokončení táborových baráků spaly na betonové podlaze, namačkány jedna na druhé, a když se chtěla jedna otočit, otočit se musely všechny. Ze Stutthofu, který měl v té době 39 poboček v okolí, šly Eva s maminkou a dalšími nejprve do pracovního tábora u vesničky Derbeck a odtud do tábora Guttau. Byly nasazeny na zákopové práce, kdy kopaly protipancéřové, tři metry hluboké zákopy. V lednu ale nastaly strašné mrazy a země byla tak tvrdá, že do ní nešly krumpáče. Avšak všichni, co zůstali v táboře Stutthof, dopadli hůř. Před blížící se frontou byli dopraveni do přístavu, naloženi na loď, která se na otevřeném moři potopila.

Fronta se blížila a Eva s maminkou a dalšími se dostaly do pochodu smrti. Šly již několik dní a nocí, poslední kilometry Eva s Terezkou Schwarzovou Evinu maminku už jen doslova nesly na „andělíčka“. Na noc je zahnali do stodol a maminka, smířená s osudem jisté smrti, prohlásila, že na druhý den už nepůjde dál. Ráno se ale otevřela vrata stodoly a jedna Maďarka jim slovensky řekla, buďte klidné, Němci nám utekli. Několik stovek žen se tak 19. ledna 1945 dočkalo svobody. Byla to ale svoboda velmi křehká. Byl leden, mráz –20 ⁰C a ony uprostřed neznámého Polska, bez teplého oblečení, pomoci, jídla či ubytování. Maminka proto rozhodla, že jejich „česká“ skupinka se oddělí od ostatních vězeňkyň ve snaze zvětšit své šance na přežití. Útočiště našly na opuštěném statku, stejně jako trochu jídla, kyselé zelí, brambory a několik slepic. Co ale neměly, byly zápalky. Eva vzpomíná, jak s Terezkou, protože byly nejčipernější, šly pro oheň na nedalekou samotu, kde se kouřilo z komína. Našly tu vyděšenou babičku s vnukem. Po složité zápletce nakonec zápalky získaly. Skupina opustila statek asi po týdnu, protože se vrátili jeho majitelé. Shodou náhod v té době přišla fronta a s ní sovětští vojáci na saních. S týlovými jednotkami se dostaly do zničené Varšavy, kde maminka nějaký čas vypomáhala ve vojenské kuchyni. Z Varšavy, jak Eva vzpomíná, se doslova prožebraly zbídačeným Polskem do Krakova, ale dál to nešlo. Čechy byly stále ještě okupované Němci. Když se tu ale dozvěděly, že do Krakova přijíždějí vojáci 1. československého armádního sboru z Popradu pro munici, přidaly se k nim, a tak vstoupily na bývalé československé území. Konec války je zastihl v Popradu. Eva vzpomíná, jak toho dne zvonily všechny zvony, houkaly sirény, lidé jásali... Přestože jim místní úřady nabízely bezplatný pobyt na zotavenou v Tatrách, jak dlouho budou chtít, maminka odmítla. Setkala se tu totiž s již zmíněným Edou Dreslerem, který Blechhammer přežil a vyprávěl, že tatínka znal, že jistě také přežil, ale že šel pochod smrti. Maminka rozhodla vydat se co nejrychleji domů. Ale nic nejezdilo, ani vlaky, ani autobusy. Proto doslova popojížděly na nákladních autech s naší armádou, až se v létě 1945 dostaly do Vysokého Mýta a odtud konečně i domů, do Luže.
Rodný dům byl ale neobyvatelný. Soused si z něho udělal za války sušárnu kůží, byl tam díky tomu hrozný smrad, létaly tam krysy a dům zchátral. Neměly kde bydlet, neměly potravinové lístky, neměly nic. Maminka, která se musela postarat nejen o sebe, ale také o dceru Evu, Terezku Schwarzovou a Lili Kleinovou, musela nejprve na obecním úřadě získat nějaké bydlení. Přidělen jim byl jiný dům, který patřil před válkou židovské rodině Červinkových, kteří se ale nevrátili. Protože v něm za války bydlel nějaký Němec, který musel dům opustit, mohly se hned nastěhovat. Stále ale neměly zprávy o otci. Sestra Andulka byla osvobozena Brity 15. 4. 1945 v táboře Bergen Belzen, kde byla průměrná doba přežití asi devět měsíců a kde několik měsíců před osvobozením propukla epidemie skvrnitého tyfu. Andulka měla větší štěstí než lidé, kteří se nedočkali osvobození, jako třeba Anna Franková, která zemřela v březnu, nebo Josef Čapek, který zemřel v dubnu 1945. Andulka prošla karanténou na bývalé německé tankové základně a poté se vydala do Luže. Šla přes Vysoké Mýto, kde chodila před válkou do gymnázia a od známých si tu vypůjčila kolo na kterém přijela do Luže. Eva ji nemohla poznat. Tolik se změnila. Stejně jako Evy maminka, tak i Andulka přežila tyfus. O něco později dorazila ale špatná zpráva. Tatínkův přítel z tábora v Blechhammeru jim řekl, že otec pravděpodobně zemřel na pochodu smrti. Zbyl po něm jen jeho rukou psaný vzkaz na kusu papíru, ve kterém si stýskal po svých dětech. Přesto to byl zázrak! Z čtyřčlenné rodiny se podařilo třem přežít.

Po válce se Eva v devatenácti vdala, měla dvě děti, dceru Helenu a syna Jiřího. Zakrátko se ale rozvedla. Svého druhého manžela, Svatopluka Lišku, si brala v roce 1969, přestěhovali se spolu do Losiné u Plzně, kde se jim narodila dcera Kamila. Eva má dnes pět vnuků, devět pravnoučat a své vzpomínky na válečné útrapy předává ve školách studentům, neboť spolupracuje s doktorem Vojtěchem Kynclem na jeho přednáškách. Dodnes se také statečně vrací na místa, kterými v mládí prošla.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

Pod čarou...
Fotografii sestřenice Helenky Polákové z Jičína (dcera tatínkova bratra) našla Eva po válce v Osvětimi, kde byla s dalšími asi čtyřmi děvčaty, jež přišly z Terezína do rodinného tábora a byly zplynovány.

Ostatní členové dost početné rodiny skončili také v Terezíně, pouze maminčin jeden bratr měl to štěstí, že válku přežil v Anglii. Druhý bratr Karel zemřel ve vyhlazovacím táboře mimo Terezín. Vrátil se dědeček Hynek Polák, který žil před válkou v Jičíně, přežil Terezín a také své tři syny, kteří se nevrátili. Dožil se 96 let v poděbradském židovském starobinci. Vrátila se také sestřenice Věra Poláková (maminka Jana Munka, někdejšího ředitele Památníku Terezín – pozn. autora).

Osvětimská knihovnice – vzpomínky Dity Krausové (pozn. autora) – měla na předloktí nacisty vytetované číslo následující po čísle Evy Liškové.
 

www.pamatnik-terezin.cz
www.facebook.com/TerezinMemorial


Dům Polákových v Luži, uprostřed babička a dědeček Alterovi,
rodina Krausových, rodiče Evy, sestra Andulka, bratranec
a sestřenice – Eva ještě nebyla na svět Oslava 70. narozenin babičky Kamily Alterové (listopad 1935).
Vnuci, dole zleva – Pavel Alter (zavražděn), uprostřed Eva,
napravo František Kraus (zavražděni), nahoře odleva – Milena
Krausová (zavražděna), Fritz Alter (zachránil se ilegálním útěkem
do Palestiny), Andulka – sestra Evy (osvobozena v Bergen-
-Belzenu), Erika Alterová (zachránila se vystěhováním do Anglie),
Arnošt Alter (zavražděn), Bedřich Alter (zavražděn)


počet zhlédnutí: 245

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku červenec srpen 2017

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku