Pomocné technické prapory (PTP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 sloužily k převýchově tzv. politicky nespolehlivých osob. Oficiálním dnem vzniku PTP je 1. září 1950, kdy byly čtyři dosavadní silniční prapory pro politicky nespolehlivé změněny na první lehké pomocné technické prapory.

Většinu jejich příslušníků tvořili „politicky nespolehliví“ branci odvodních ročníků, ale početnou skupinu představovali i starší občané, např. kněží nebo vojáci zahraničních jednotek československé armády. Vžilo se pro ně označení „pétépáci“ a „černí baroni“ (kvůli černým výložkám). Důležitým důvodem jejich vzniku bylo zajištění levné pracovní síly. To bylo ovšem v rozporu s platným branným zákonem, který dovoloval využití vojáků k pracovní činnosti jen dočasně a za mimořádných podmínek. Prošlo jimi 40 000–60 000 občanů, kteří pracovali v dolech, ve stavebnictví, na vojenských stavbách (např. výstavba Ústřední vojenské nemocnice v Praze), v kamenolomech i v zemědělství.
Na bezpečnost práce, hygienu a zdravotní stav mužstva se nebral velký ohled. Důležité bylo jen plnění a překračování norem. Materiální zabezpečení jednotek bylo skromné – třeba uniformy často pocházely ze zásob wehrmachtu. Těžká práce v náročných podmínkách si vybrala svou daň, přesný počet úrazů a úmrtí v útvarech PTP však není znám. Punc politické nespolehlivosti pronásledoval „pétépáky“ i po návratu do civilu.
Po politických změnách v roce 1953 byly PTP postupně do května 1954 rušeny. Vojáci posledního povolaného ročníku byli přeřazeni do Technických praporů (TP). Kádrově závadní jedinci však byli do vojenských technických jednotek zařazováni i nadále. Právě z reality těchto Technických praporů vychází kniha spisovatele Miloslava Švandrlíka Černí baroni (1968), která bývá někdy mylně spojována s Pomocnými technickými prapory.
-jol-

Pomník PTP v Karviné, foto © Wikipedie