Dohoda z neděle 29. na pondělí 30. září 1938 mezi představiteli Německé říše, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Francouzské republiky a Italského království měla „sjednotit“ sudetoněmecká území s Německem. Tento akt nám byl dlouhá léta předkládán jako diktát, zrada nebo v lidové slovesnosti zdomácnělé úsloví „O nás bez nás“. Řada historiků by ale nesouhlasila.
Národnostní složení první republiky koncem roku 1937 bylo přibližně 10 000 000 Čechoslováků (7 500 000 Čechů, Moravanů a Slezanů + 2 500 000 Slováků), 3 200 000 Němců, 700 000 Maďarů, velmi přibližně 560 000 Ukrajinců, 190 000 Židů, 83 000 Poláků a asi 55 000 dalších národů. V takto národnostně složité společnosti se za 20 let vystřídalo 14 vlád. Henleinova Sudetoněmecká strana byla v roce 1935 dokonce nejsilnější parlamentní stranou. Dost argumentů pro Vůdce, aby mu Británie a Francie pomohly získat Sudety.
ČSR se snažila zajistit smlouvy s evropskými spojenci, kteří by jí pomohli bránit svá území vojensky. V letech 1920–1921 uzavřela dvojstranná spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem (Malá dohoda). S Francií uzavřela smlouvu (1924) a garanční smlouvu (1925) bez jasné dohody o pomoci v případě napadení. Když konference v Locarnu (1925) dala Německu záruku západních hranic, východní hranice nezaručila, což zakládalo možnost jejich revize. Když se 30. ledna 1933 stal Hitler říšským kancléřem, netajil se cílem získat zpět území obývaná Němci. Francie nereaguje a o rok později se začíná rozpadat Malá dohoda. Po 16. březnu 1935, kdy Německo zavedlo všeobecnou brannou povinnost, vzniká pakt ČSR – SSSR – Francie a ČSR – SSSR. Smlouvu s Velkou Británií o vojenské pomoci jsme neměli.
Krátce před mnichovskou konferencí, 20. září 1938, zaslal Stalin prezidentu Benešovi telegram, že je připraven ČSR vojensky pomoci, pokud se přidá Francie. Sověti by nejspíš za jistých okolností šli do boje s Hitlerem, ale ne proto, aby pomohli nám, ale aby získali co největší část území Polska a Rumunska, patřící kdysi carskému Rusku. Francie oznámila 25. září, že v případě německého útoku přijde ČSR na pomoc. Britský premiér Chamberlain 27. září v BBC řekl: „Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic...“ Zlomovým bodem byl souhlas naší vlády, parlamentu i prezidenta Beneše z 21. září 1938, tedy ještě před mnichovskou konferencí, kdy odsouhlasili odstoupení oblastí s více než 50 % německého obyvatelstva Vůdci.

Šlo o vynucené požadavky Britů a Francouzů?
Daladier se z francouzsko-československé smlouvy hodlal vymanit a Londýn v květnu 1938 Praze oznámil, že v případě konfliktu s Německem nemůže ČSR pomoci. Obě velmoci ve snaze vyhnout se konfliktu s Hitlerem tlačily na přijetí všech sudetoněmeckých podmínek obsažených v Karlovarském programu. Když na přesuny německých vojsk k naší hranici reagovala vláda 20. května 1938 mobilizací, Anglie i Francie označily Prahu za šiřitele vylhaných zpráv s cílem vyprovokovat válečný konflikt. Beneš tedy předložil 5. září svůj tzv. čtvrtý plán, který šel v některých bodech až nad rámec Karlovarského programu. Hitler změnil taktiku. Vyvolal 12. září 1938 povstání sudetských Němců v česko-německém pohraničí, které se však podařilo potlačit.
Jaromír Nečas, ministr sociálních věcí, odcestoval do Paříže a Londýna 15.–19. září, vybavený přísně tajnými rukopisnými instrukcemi prezidenta Beneše (tzv. pátý Benešův plán). Podle instrukcí měl prostřednictvím Léona Bluma přesvědčit Daladiera, aby velmoci Hitlerovi vnutily část našeho pohraničí. Mělo se jednat o odstoupení území asi 46 000 km², pod podmínkou, že by sem bylo vystěhováno 1,5 až 2 miliony německého obyvatelstva z osekané ČSR (přičemž demokraté, socialisti a Židé by zůstali u nás). Nabízel v podstatě souhlas ke změně našich hranic. Nečas přes osobní nesouhlas s obsahem poselství jakožto Benešovi oddaný politik a loajální ministr svůj úkol splnil do písmene: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Českosl. Musí být krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. … Neříci, že to pochází ode mne (Beneše). … Tyto papíry zničit.“
Každopádně 22. září 1939 propukly silné demonstrace, které přerostly v generální stávku a pád Hodžovy vlády. Nastoupila úřednická „Vláda obrany republiky“ gen. Syrového. Pozdější výklad „mnichovské zrady“ snímá z tehdejších představitelů státu odpovědnost za rozbití první republiky a dává ji za vinu pouze západním vládám a spojencům. Spojenci sice mohli zradit Československo, stejně jako mohly nečinně přihlížet západní velmoci, ale jen představitelé suverénního státu mohli zradit vlast, národ a demokracii.
Pravda je, že Československo se nemohlo vyhnout střetu s Německem, když ani Francie či Británie nedokázaly zamezit nástupu nacismu v Německu. Varování však bylo dost. Například události v Porýní, kdy do oblasti podle dohod bez vojenské přítomnosti 7. 3. 1936 napochodovaly německé vojenské oddíly, které měly rozkaz v případě vojenského odporu Francie se stáhnout. Francie ale nezasáhla. Československo i Polsko přesto potvrdily Francii svou připravenost dostát svým vojenským závazkům z východu. Tehdy ještě byla šance Vůdce zastavit. Nestalo se a 12. března 1938 německá armáda obsadila Rakousko. Neochota rozumět těmto varováním stejně jako varováním naší zpravodajské služby dovedly prezidenta Beneše i řadu politiků k mylné představě. Domnívali se, že po odstoupení Sudet lze střet s Hitlerem odvrátit jednáními a zárukami plynoucími z našich mezinárodních smluv.

Text mnichovské dohody
Německo, Spojené království, Francie a Itálie dohodly se se zřetelem k ujednání, jehož bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckých území v podstatě již dosaženo, o těchto článcích a podmínkách tohoto odstoupení a o opatřeních, jež je podle toho učiniti – a prohlašují se tímto ujednáním každý jednotlivě za odpovědna za kroky, kterých je zapotřebí, aby jeho provedení bylo zajištěno:
1.) Vyklizování započne dne 1. října t. r.
2.) Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení území bude provedeno do 10. října 1938, a to bez zničení jakýchkoliv nynějších zařízení, a že československá vláda bude činěna odpovědnou za to, že vyklizení bez poškození uvedených zařízení bude provedeno.
3.) Podmínky vyklizení stanoví v podrobnostech mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.
4.) Obsazení převážně německého území německými vojsky po etapách počne 1. října 1938. Čtyři na přiložené mapě vyznačené územní úseky obsadí se německými vojsky v tomto pořadí:
Římskou I. označený územní úsek 1. a 2. října t. r.
Římskou II. označený územní úsek 2. a 3. října t. r.
Římskou III. označený územní úsek 3., 4. a 5. října t. r.
Římskou IV. označený územní úsek 6. a 7. října t. r.
Ostatní území převážně německého charakteru bude bez průtahu výše uvedeným mezinárodním výborem vytčeno a do 10. ˝Aříjna německými vojsky obsazeno.
5.) V § 3 uvedený mezinárodní výbor určí území, v němž se má provésti lidové hlasování. Tato území budou, až do skončení lidového hlasování, obsazena mezinárodními formacemi. Týž výbor určí podmínky, jimiž se bude říditi lidové hlasování, přičemž jest užíti za základ hlasování v Sársku. Výbor stanoví také den, kdy se lidové hlasování bude konati. Tento den nesmí však býti pozdější než konec listopadu.
6.) Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor jest oprávněn doporučiti čtyřem mocnostem: Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, v některých výjimečných případech menší odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež lze postoupiti bez lidového hlasování.
7.) Zavede se opční právo pro přestup do odstoupených oblastí a pro vystoupení z nich. Opce musí býti provedena v období 6 měsíců ode dne uzavření této dohody. Německo-československý výbor určí jednotlivosti opce, uváží způsob, jak ulehčiti výměnu obyvatelstva, a vyjasní zásadní otázky, které z této výměny vzejdou.
8.) Československá vláda propustí do čtyř měsíců od dne uzavření této dohody všechny sudetské Němce, kteří si toho propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních svazků. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří odpykávají tresty na svobodě pro politické přečiny.
Mnichov 29. září 1938 / podpisy: A. Hitler, Ed. Daladier, B. Mussolini, N. Chamberlain

Dodatek k dohodě
Vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království a francouzská vláda se připojily k této dohodě s tím, že stojí za návrhem obsaženým v § ˝6 anglo-francouzských návrhů z 19. září, týkajícím se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie Československu záruku ze své strany.
Mnichov 29. září 1938 /
podpisy: A. Hitler, Ed. Daladier, B. Mussolini, N. Chamberlain

Doplňující prohlášení
Čtyři přítomné hlavy vlád se shodují v tom, že mezinárodní výbor předvídaný dnešní dohodou bude složen ze státního sekretáře německého ministerstva zahraničních věcí, z anglického, francouzského a italského vyslance, akreditovaných v Berlíně, a z jednoho zástupce jmenovaného československou vládou.
Mnichov 29. září 1938 /
podpisy: A. Hitler, Ed. Daladier, B. Mussolini, N. Chamberlain

Doplňující prohlášení
Všechny otázky vyplývající z postoupení území podléhají příslušnosti mezinárodního výboru.
Mnichov 29. září 1938 /
podpisy: A. Hitler, Ed. Daladier, B. Mussolini, N. Chamberlain

Doplňující prohlášení
Hlavy vlád čtyř mocností prohlašují, že nebude-li do tří měsíců problém polských a maďarských menšin v Československu vyřešen mezi zainteresovanými vládami cestou dohody, stane se tento problém předmětem dalšího jednání hlav vlád čtyř mocností, které jsou zde přítomny.
Mnichov 29. září 1938 / podpisy: A. Hitler, Ed. Daladier, B. Mussolini, N. Chamberlain

Německo-anglické prohlášení
My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému. Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic, a tím přispět k zajištění míru v Evropě.
30. září 1938 / podpisy: Adolf Hitler, Neville Chamberlain

Krátce po Mnichovu, 4. října 1938, rezignuje první vláda Syrového a 5. října rezignuje i prezident Edvard Beneš, který jako soukromá osoba 22. října odlétá do Velké Británie a následně do USA. Druhá vláda gen. Syrového tzv. druhé republiky vzniká v den své rezignace 4. října 1938. V důsledku politiky Německa a díky snahám Slovenska o získání samostatnosti ustanovuje vláda 7. října autonomní vládu Slovenska Jozefa Tisa. Koncem listopadu se ujímá úřadu prezidenta Emil Hácha a 1. prosince 1938 vzniká první vláda Rudolfa Berana.

15. březen 1939
Šéf rozvědky František Moravec 11. března 1939 na zasedání vlády Rudolfa Berana informoval o tom, že země bude za čtyři dny okupována nacistickým Německem a Slovensko vyhlásí samostatnost. Vyzval vládu k protestnímu odchodu do exilu a zničení všeho, co by nemělo padnout nacistům do rukou. Nestalo se. Den před naším obsazením byla vyhlášena se souhlasem Berlína 14. března 1939 samostatná Slovenská republika (1939–1945), která jako satelit nacistického Německa vstupuje do druhé světové války na straně Osy. Následujícího dne, 15. března 1939, obsazují německá vojska zbylé části republiky a 16. března 1939 je výnosem o zřízení vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Touto okupací Německo porušilo mnichovskou dohodu, kterou samo 30. září 1938 uzavřelo. Norimberský soud (1946) prohlásil mnichovskou dohodu za neplatnou, protože Německo nemělo v úmyslu ji dodržet.
Edvard Beneš – zaslal protest proti okupaci vládám Británie, Francie, SSSR, USA a Společnosti národů. Reakce generálního tajemníka Spojených národů Avenola vyjadřuje postoj všech oslovených: odmítl dokument předložit k diskuzi, protože nebyl podán oficiální vládou, ale soukromou osobou.
Velká Británie – oficiální nóta 17. 3. 1939 (výňatek): Vláda Jeho Veličenstva přeje si dáti jí najevo, že nemůže jinak než považovati události několika posledních dnů za úplné porušení mnichovské dohody a za popření ducha, ve kterém podpisovatelé dohody zavázali se spolupracovati na mírumilovném řešení.
Francie – oficiální nóta ze 17. března 1939 (výňatek): Vláda Republiky tím, co německá vláda učinila proti Československu, byla postavena před skutečnost hrubého porušení jak litery, tak také ducha dohody podepsané v Mnichově dne 29. září 1938. Francouzský velvyslanec má čest oznámiti Jeho Excellenci říšskému ministru zahraničí, že vláda Republiky nemůže za těchto okolností uznati právoplatnost nové situace vzniklé v Československu akcí Říše.
Sovětský svaz – oficiální nóta 18. března 1939 (výňatek): Československý prezident p. Hácha při podpisu berlínského aktu z 15. t. m. k tomu neměl žádné zplnomocnění svého národa a jednal v zjevném protikladu paragrafu 64 a 65 československé ústavy a vůli svého lidu. V důsledku uvedeného nelze tento akt považovat za platný. Protože nejde o žádný projev vůle českého národa, je nutno okupaci českých zemí německými vojsky a následné akce německé vlády považovat za svévolné, násilné a agresivní. Výše uvedené body se bezvýhradně vztahují i na změnu statutu Slovenska ve smyslu jeho podřízení Německé říši, které nebylo podloženo žádným projevem vůle slovenského národa. (Po podpisu německo-sovětské smlouvy o neútočení z 23. srpna 1939 však SSSR uznal vše.)
Spojené státy americké – prohlášení 17. 3. 1939 (výňatek): Americká vláda, založená na zásadách lidské svobody a demokracie a oddaná těmto zásadám, musí odsoudit činy, které způsobily dočasné vyhlazení výsad svobodného a nezávislého národa, se kterým ode dne, kdy Československá republika získala svou nezávislost, lid Spojených států udržoval zvlášť úzké a přátelské vztahy.
Itálie – jako německý spojenec z Osy proti událostem v březnu 1939 nijak neprotestovala a Slovensko i okupaci Čech a Moravy uznala.

Mnichovskou dohodu a její důsledky však nesmíme vnímat dnešní optikou, protože známe, co následovalo. Tehdy to ale nikdo nevěděl. V Mnichově prostě velmoci rozhodly bez nás. Měli bychom si ale uvědomit, že toto selhání se stává varováním současným i budoucím osobám pověřeným rozhodováním ve vedení státu. Chceme, aby vždy jednaly v nejlepším možném zájmu země i jeho občanů, a této odpovědnosti by se neměly nikdy vzdát. Nečestné jednání při ovlivňování veřejného mínění, veřejné šíření myšlenek s cílem vytvořit a zakořenit scestné legendy návyků chování a myšlení vedou k dalšímu Mnichovu.

Luděk Sládek