SOCHAŘ TĚLEM I DUŠÍ
Osobnost českého poválečného umění a jeden z nejvýznamnější českých modernistů Jan Koblasa odešel právě před rokem 3. října 2017. Výsostný sochař, grafik, malíř, scénograf, básník i hudebník až do konce života statečně zápasil s nelehkým osudem.
Talentovaný umělec se narodil v Táboře do rodiny hudebníka. V dětství se zajímal o přírodu a skauting, ale brzy převážily jiné zájmy – literatura, divadlo, výtvarné umění a hudba. Studoval klasické a pedagogické gymnázium, kde navštěvoval divadelní a výtvarný kroužek, od 16 let se věnoval klasickému zpěvu a byl i úspěšným sólistou. Zajímal se o filosofii a zakázanou literaturu. Po maturitě v r. 1952 se přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze a i přes nepříznivý kádrový posudek byl přijat. Padesátá léta svobodomyslným umělců nepřála, akademie měla vychovávat spíše tvůrce socialistických pomníků než originální osobnosti. Školu i přes komplikace se závěrečnou prací dokončil. Aktivně se zúčastňoval kulturního života a se svými spolužáky (mj. Karlem Neprašem, Bedřichem Dlouhým či Theodorem Pištěkem) založili klub, který vystupoval později pod názvem Šmidrové. Pořádali společné výstavy i koncerty. V červnu 1958 složil zkoušky na DAMU a stal se studentem scénografie, kterou po dvou semestrech z vlastního rozhodnutí opustil. Po získání prvního ateliéru na Letné se seznámil s Vladimírem Boudníkem a Mikulášem Medkem. Soustavně se zabýval sochařským portrétem, maloval a kreslil, psal poezii, tiskl grafické listy a monotypy. Spolupracoval také s režisérem Františkem Vláčilem na jeho filmech Holubice a Markéta Lazarová. Již v té době uvažoval o emigraci, ke které však došlo až po srpnových událostech r. 1968. Okupace ho zastihla v Itálii, nakonec získal azyl v severním Německu a stal se emeritním profesorem na univerzitě v Kielu. Jako jednomu z mála emigrantů se Janu Koblasovi podařilo získat si respekt odborné veřejnosti a mít vliv na mladé generace umělců. Organizoval sochařská sympozia, vystavoval svá díla v několika zemích, dostával významné zakázky, podnikal cesty po Evropě i do USA. Byl dvakrát ženat, první manželství skončilo po rodinné krizi rozvodem. Se svojí druhou ženou, ruskou malířkou Soňou Jakuševovou, se seznámil v Německu a posléze spolu i vystavovali a tvořili, mj. interiér kaple v Bílce v Českém středohoří. Do vlasti se mohl vrátit až v červnu 1990, pravidelně se zúčastňoval sochařských sympozií v Hořicích a vystavoval, ale s trvalým návratem nepočítal. Krátce vyučoval na AVU, první výstava v Praze se uskutečnila pod záštitou Václava Havla a v r. 2007 mu byla uspořádána retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu. Tvorba Jana Koblasy se vyznačuje trvalým dialogem s hmotou, jeho filosofické vnímání světa a nelehké osobní osudy ho vedly k vytvoření děl s hlubokým myšlenkovým obsahem.
Alice Braborcová, foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
