Hugo Kohn

24.05.2019 | 21:23
Hugo Kohn

Votický lékař
Tato vzpomínka vznikla souhrou šťastných náhod, když jsem objevil a získal v internetové aukci Pracovní průkaz lékaře z Votic. Text vychází z autentické vzpomínky MUDr. Hugo Kohna, kterou zaznamenal „ve Voticích 10. ledna 1972, v den třicátého výročí veřejných poprav v ghettu terezínském“.  

Ve Voticích na Benešovsku žila silná židovská komunita, počátkem 30. let 20. století to bylo 103 židovských obyvatel, zpravidla obchodníků a řemeslníků. V roce 1938 sem přišlo z obsazeného pohraničí k příbuzným 10 rodin (29 lidí). Přistěhovali se také Hugova sestra Alice, která byla již ve vysokém stupni těhotenství (7. 10. 1938 porodila druhou dceru Miroslavu), s dcerou Olgou a manželem Dr. Juliem Friedmannem. Po vyhlášení Protektorátu (16. 3. 1939) žilo ve Voticích 42 rodin, celkem 109 osob. „Za nejhorší a nejtrapnější dobu skutečného temna pokládám období druhé republiky, kdy nabývaly vrchu ony temné zfašizované živly, které vylézaly z brlohů a směly antisemitismus šířit veřejně. Antisemitismus stal se i oficiální částí vládní politiky. Řada lidí zůstala slušných, ale celá řada lidí, kteří se těšili, že se na protižidovských opatřeních přiživí, těžce zklamala.“ Na základě tzv. norimberských zákonů byly postupně uzavřeny židovské obchody a živnosti, židovské děti nesměly chodit do školy, Židé byli vyloučeni ze spolků. Označeni žlutou hvězdou měli zakázáno po 20. hodině vycházet z domu, museli odevzdat rádia, fotoaparáty, sportovní potřeby, kožichy, koberce, domácí zvířata i mazlíčky. Nakupovat mohli jen ve vymezeném čase a obchodě, nesměli chodit k holiči, používat veřejné dopravní prostředky nebo opouštět katastr města. Nejprve byly votické rodiny sestěhovány do společných bytů a 31. 3. 1942, a když byli vystěhováni Židé z Benešova, část jich byla nastěhována do Votic. Jednalo se o 36 rodin a celkem 79 osob. Poté byla 1. 9. 1942 drtivá většina z nich transportem Bd táborského Oberlandratu (1 000 osob) deportována do Terezína. Nepatrná část z nich zůstala v terezínském ghettu, kde bylo v té době 60 000 lidí. Většina však odešla 8. 9. 1942 transportem Bk do Malého Trosince, nacistického vyhlazovacího tábora 12 km od Minsku. V následujících dnech byli všichni zavražděni. Z původně 188 obyvatel Votic a Benešova se vrátilo dvanáct votických a šest benešovských Židů.

„Narodil jsem se dne 26. 2. 1901 ve Voticích v domě čp. 12, což byl dům na rohu náměstí a Táborské ulice. Porod se odbýval doma za přítomnosti židovského lékaře Dr. Alexandra Schwarta, obvodního lékaře ve Voticích, a porodní asistentky Trachtové. Doktor Schwarz provedl i rituální obřízku.“ Otec Rudolf Kohn (*13. 5. 1874 Libějice – leden 1947) byl jedním z jedenácti dětí chudého vesnického řezníka, snad z Hvožďan u Vodňan. Dvě děti zemřely v útlém věku, nejstarší syn ještě před válkou, ale všichni ostatní prošli terezínským ghettem. Pouze Hugův otec Rudolf Kohn přežil. Do Votic přišel coby obchodní příručí k firmě Lev Flusser koncem 90. let 19. století. Zakrátko se osamostatnil a měl ve Voticích obchod střižním zbožím. Oženil se 29. 8. s Olgou Ehrlichovou (24. 4. 1878 České Budějovice – květen 1963), kolem roku 1899. Matka byla dcerou majitele menšího zemědělství, žila na českobudějovickém Lineckém předměstí a pocházela také z jedenácti dětí. Dvě zemřely v dětství, nejstarší bratr se ještě před první světovou válkou odstěhoval do Ameriky, z ostatních sourozenců však již nikdo další nepřežil. Z Táborské ulice se rodina v roce 1903 odstěhovala na náměstí, do domu čp. 152, který patřil rukavičkáři Antonínu Spálenkovi. Obchod tu byl větší a byt měl jeden větší a jeden menší pokoj, tmavou kuchyňku a komoru. V tomto bytě se narodila 7. 12. 1903 Hugova sestra Alice. „Svítilo se petrolejem, se kterým se tehdy velmi šetřilo. A tak jedny z nejkrásnějších vzpomínek z raného dětství jsou tzv. černé hodinky, kdy přicházely matčiny známé a vykládaly si nejrůznější historky nebo předčítaly časopisy. V zimních večerech drávalo se u nás peří. V přízemí byl barvíř Pučálka, v jehož barvírně jsme jako děti strávili nejednu zajímavou chvilku.“

Když měl Hugo začít chodit do školy, byla židovská škola již zrušena, a protože se narodil v únoru, nebyl v roce 1906 do školy přijat. Rodiče se tedy rozhodli po Novém roce 1907, že bude dělat první třídu soukromě. Do rodiny docházel kantor Lieben, ze zrušené židovské školy. Látku první třídy Hugo zvládl a po prázdninách udělal zkoušku do druhé třídy. Vzpomínal na řadu pedagogů, znamenitého ředitele Hrušku, učitele Maxe Kováře a na vynikajícího Schwarzingera v páté třídě, který jej připravoval na přijímací zkoušku na gymnázium. Na české gymnázium v Českých Budějovicích se dostal, a vstoupil tak do společnosti pokrokových českožidovských studentů. V únoru 1914 byl ve Voticích konfirmován (přijat za dospělého člena) – připravoval se u českobudějovického učitele náboženství Leopolda Marodyho. Sarajevský atentát jej zastihl 29. 6. 1914 na Matiční slavnosti v Českém pivovaře v Českých Budějovicích. Za měsíc vypukla první světová válka. Jako gymnazista zažil 28. říjen 1918 ovšem ve Voticích, protože tou dobou byly na gymnáziu díky španělské chřipce prázdniny.

„Po návratu do Budějovic vrhl jsem se střemhlav do spolkového života, byl jsem ve výboru českobudějovického studentstva a stal jsem se vedoucím administrace studentského časopisu Probuzení. V červnu 1919 jsem maturoval a studoval pak na Karlově univerzitě v Praze medicínu, kde jsem také 20. prosince 1924 promoval. Po promoci prošel jsem státními nemocnicemi na Vinohradech, v Ostravě-Zábřehu a do 1. února 1928 jsem byl v Mukačevě“ (jako sekundář, pozn. autora). Poté se nakrátko vrátil do Votic jako zástupce obvodního lékaře Václava Kapského. Od 1. 4. 1928 působil jako státní obvodní lékař v Radomyšli u Strakonic. Zde se také v prosinci 1928 oženil s Otilií (*16. 7. 1906) a 13. 7. 1930 se jim narodila dcera Eva. Od října 1932 byl zástupcem obvodního lékaře Maxmiliána Fleischla v Mladé Vožici, a když zemřel votický lékař Adalbert Vičar, přestěhoval se do Votic. „1. července 1933 koupil jsem od nemocenské pokladny v Sedlčanech podle konkurzu na místo pokladenského lékaře ve Voticích dům čp. 277, který postavila v roce 1924 Okresní nemocenská pokladna ve Voticích, ale po fúzi s Nemocenskou pojišťovnou v Sedlčanech byla nucena dům ve Voticích prodat. Po naší deportaci do Terezína bylo v našem domě umístěno Schupo.“ V tomto domě žil Hugo s přerušením pobytu v koncentračních táborech. Okamžitě se zapojil do veřejného života. Byl zdravotníkem Sokola, členem ČČK, předsedou AMK a členem většiny ostatních společenských organizací.

„A přišel nešťastný 15. březen 1939! Ještě jsem byl v posteli, když přišel Weinstein, abych mu dal jed pro něj a celou rodinu. Přirozeně že jsem odmítl a rozumně mu domluvil. 15. března 1939 nemohl jsem vědět, kolik trápení by jim bylo ušetřeno! Pokud šlo o německá nařízení, snášeli jsme to s hrdým klidem. Hůře nám bylo, když čeští lidé některým německým nařízením předcházeli, případně je interpretovali daleko hůře, než v nařízeních bylo zamýšleno.“

Již 17. 3. 1939 vydala vláda zákaz lékařské praxe lékařům „neárijského původu“. Norimberské zákony začaly platit v plném rozsahu 21. 6.1939. Na svátek Dne smíření (23. 9. 1939) musel Hugo odevzdat rádio, později gramofon a gramofonové desky. Do občanské legitimace mu bylo 1. 3. 1940 dopsáno písmeno „J“. Již 5. 3. se musel hlásit u židovské obce, 16. 8. se podřídit nakupovacím hodinám pro židy (10–12 a 13–17 hod.) a 29. 10. se podřídit zákazu vzdalování se z okresu. S účinností od 1. 8. 1940 byla Hugovi povolena lékařská praxe pouze pro okres Sedlčany, kde musel vykonat prohlídky mužů od 16–50 let do 28. 6. 1941, ale předtím, 14. 5. 1941, odevzdal vůdčí list (7. 10. 1941 odevzdal auto NSDAP České Budějovice), takže se musel dopravovat na kole. Navzdory všem perzekucím se z historie Sokola Votice dozvídáme, že zde byla v roce 1941 založena odbojová skupina. Podle návrhu Bohumila Nešlehy si chtěli opatřit krátkovlnnou vysílačku. Finanční prostředky darovali členové votické náboženské obce židovské – MUDr. Hugo Kohn, Alois Kauders a Otto Bloch, každý po 5 000 K (a další, pozn. autora).

Když musel Hugo 28. 11. 1941 odevzdat také kolo, pro praxi používal kolo přidělené mu pro služební účely náboženskou obcí. Poté si 22. 9. 1941 musel přišít a nosit na levé straně prsou žlutou šesticípou hvězdu s nápisem JUDE. Jako lékaře jej zasáhl rozkaz Reichsprotektora z 6. 10. 1941 o zákazu styku árijců s neárijci a nařízení z 13. 10. neopustit katastr obce. Zákaz jízdy v autobusech a trolejbusech nebo jízda ve vlaku jen na zvláštní policejní povolení – v poslední části posledního vagonu –, to byla jen tečka za celkovou degradací lidské důstojnosti. V prosinci 1941 odevzdal lyže a lyžařskou výzbroj, fotoaparáty a v lednu 1942 kožichy.

„Čím více se naše práva omezovala, tím více jsme se dávali do houfu a hleděli přečkat za daných okolností co nejsnesitelněji. Vycházet z domu jsme směli jen do 20 hodin. A tak jsme chodili za každého počasí na procházky, hráli jsme karty, hodně jsme četli. Okolí bylo velmi opatrné, když nás měl potkat některý z bývalých přátel, až na čestné výjimky, raději oklikou se vyhnul, aby nemusel ani mrknutím oka dát najevo, že se známe. Když od 1. září 1940 nesměly židovské děti navštěvovati školy, rozebrali jsme si je s Richardem Rosenzweigem a ve dvou odděleních jsme je soukromě denně pravidelně vyučovali. Stejně takovým balzámem na chování velké části okolí byl přípis Sokola ze dne 28. srpna 1939, který cituji doslovně: ,Vážený bratře! Na základě vydaného nařízení přestávají dnem 26. srpna býti členy sokolských jednot muži a ženy židovského původu. V důsledku toho jsme Tě z členského seznamu naší jednoty vyškrtli. Dávajíce Ti toto na vědomí děkujeme Ti za veškerou práci, kterou si pro SOKOLSTVÍ vůbec a naši jednotu zvlášť vykonal, a jsme s bratrským Nazdar!‘“ (13. 4. 1941 byl Sokol rozpuštěn.) Tomu kontrastuje článek v Árijském boji ze dne 21. 12. 1941: „Drzost židovského smraďocha. Árijská veřejnost je pobouřena drzostí degenerovaného žida MUDr. H. Kohna, židovského lékaře ve Voticích, který dosud léčí árijce. Tak se vetřel do neštěstím stižené rodiny cukráře Hochmana ve Voticích, kterému léčil 2letého chlapce. Ten však 2. t. m. zemřel. Tento drzý Žid jezdí ještě v autu a plýtvá benzinem cestami po vsích, kde vnucuje árijcům své léčení, jako např. v Koutech!“ „Po takovýchto perfidnostech ztratil člověk důvěru ke svému okolí, vždyť mohl z napsání článku podezírat kohokoliv. Dopisovatelem Árijského boje byl člověk, jehož jsem byl po léta rodinným lékařem a jemuž jsem přivedl na svět dvě dcery a jehož jediným přítelem byl Žid. Je přirozené, že jsem pak odmítal jakoukoliv návštěvu k nežidovským pacientům.“ Když zanechal Hugo lékařské praxe, rozeslal účty za minulá období – velká většina dlužníků však ráčila nezaplatit.

Veškeré židovské matriky bylo nařízeno soustředit v Praze, votické byly odevzdány 22. 9. 1941. Před deportacemi byli Židé registrováni, židovská obec musela denně zaregistrovat 1 000 Židů, byly vyplňovány dlouhé dotazníky s důrazem na soupis majetku, který na Zentralstelle sloužil jako podklad pro zařazení do transportů.

V březnu 1942 byla nařízena registrace Oberlandratu Tábor, kterou dělal Hugo ve spolupráci s Dr. Poláčkem z Kosové Hory (prohlídky mužů a žen od 16 do 65 let) od 31. 3. do 6. 4. 1942. Již 10. 4. 1942 šli časně ráno votičtí Židé pěšky na nádraží a vlakem k registraci do Tábora.

Veškerá domácí zvířata museli 6. 8. 1942 v Táboře odevzdat. „Jak se bránili psi, když museli opustiti své pány!“ Když manželka Huga nastoupila 15. 6. 1942 jako dělnice ve slídárně ve Voticích, Hugovi a dvanáctileté dcerce připadla veškerá péče o domácnost. Od poloviny října 1942, kdy odešel první transport z Prahy do Polska, visel nad rodinou Damoklův meč. „Toho jsme si byli plně vědomi, když jsme od 4. do 9. listopadu 1941 vyplňovali všem registrační listiny. Když pak 24. listopadu 1941 vyjel z Prahy transport 342 mladých mužů s tlumoky na zádech do Terezína, 1. prosince transport dalších 1 000 vězňů z Prahy, 2. prosince 1 000 vězňů z Brna a 4. prosince 1941 další pracovní transport o 1 000 mužích a ve zvláštním vagonu přijel tzv. štáb, pracovníci pražské židovské obce určení nacisty jako vedoucí, věděli jsme, že je jen otázka času, kdy na nás přijde řada.“ Přesto dál žili jakoby normálním životem. Chodili na procházky, četli, hráli karty, učili děti, ženy chodily do slídárny... Přestože se od soboty do pondělka nesměli objevit na náměstí a v hlavních ulicích, přáli si, aby na ně došlo co nejpozději, co kdyby se stal nějaký zázrak!

Po dvanácté hodině 29. 8. 1942 zvoní telefon. „Tady rabín Presser. Mám pro vás nepříjemnou zprávu.“ „Jedeme?“ „Ano.“ „Kdy?“ „V úterý 1. září.“ „Kdy přijede cirkus?“ „Dnes večer, řekněte to na obci!“ Tak bylo rozhodnuto o jejich osudu. Čekal na ně pražský Veletržní palác. Balilo se, odklízelo, loučilo, nespalo, horké večery až do noci trávili na zahradě. Než se nadáli, byli poslední noc doma. „V šest hodin ráno 1. 9. 1942 táhl již zástup ožebračených lidí na dráhu. Z votických zůstal jen Emil Kauders s rodinou, aby jako vedoucí obce dokončil i formálně likvidaci židovské obce ve Voticích. Přijeli za námi do Terezína 10. 11. 1942. Dvě hodiny čekali na vlak, ve kterém ,přijela‘ již Mladá Vožice, a na každé další stanici přistupovali další. Vyložili je v Bubnech, odkud šli v průvodu do Veletržního paláce, kde se za nimi definitivně zavřela vrata již tak značně omezené svobody.“

S páskou Jüdischer Arzt byl Hugo pověřen službou na ambulanci. Krátce po půlnoci 4. září je budili, dvě hodiny museli stát na nádvoří Veletržního paláce a poté je odvedli na bubenské nádraží a naložili do nákladních vagonů. Po osmi hodinách se vlak rozjel, nikde nestavěl a v pravé poledne zastavil v Bohušovicích. Slunce pražilo, a 1 000 lidí obtěžkaných zavazadly, na krku s osudovým číslem, popoháněni četníky, jdou po silnici dvě hodiny do Terezína. Ulice liduprázdné, za okny však hlava na hlavě. Konečně došli do „šlajsky“ v Ústeckých kasárnách. Nová registrace, nová prohlídka, jen četník sebral Hugovi notýsek a receptář. Téhož večera se začal sestavovat polský transport. Hugo jako lékař se svou rodinou z něho vypadl automaticky, jeho rodiče pro věk nad 65 roků také. V neděli 6. září je začali rozdělovat do ubikací ve městě, Kohnovi se dostali na půdu domu s označením L421, kde jich na holých prknech spalo přes 60. Hugo se měl hlásit na druhý den v ženijních kasárnách u MUDr. Weisensteina, ale službu nastoupil až 8. září, protože v pondělí 7. odpoledne odjížděl transport BK. Do transportu byla zařazena také Hugova sestra Alice, se kterou přijeli společně do Terezína, a také dvě její dcery, Olga (*26. 11. 1934) a Miroslava (*7. 10. 1938). Přes veškeré Hugovy snahy se mu je nepodařilo vyreklamovat z transportu Bk pro 1 000 osob. Smutný průvod se vydal liduprázdnými ulicemi na nádraží. „Čtyřletá neteř Mirunka v ruce nočník, při každé zastávce si naň usedla, a když mne spatřila, vyskočila a nočníkem mi mávala na rozloučenou. S BK transportem odešla většina votických Židů.“ Alice, Olga a Miroslava, jako čísla 600, 601 a 602, se 8. 9. 1942 vydaly na cestu do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec u Minsku, kde byl 10. září 1942 celý transport (až na 44 vybraných) postřílen nebo zaplynován v krytých nákladních autech výfukovými plyny.

Hugo byl deportován jako č. 568 z terezínského ghetta 23. 10. 1944 do Osvětimi transportem Et pro 1 715 nemocných a zdravotníků. Po příjezdu šlo 1 500 lidí z vlaku rovnou do plynu, pro tři muže si dokonce přišli do sauny. Mezi nimi byl i Hugův přítel MUDr. Karel Flieschmann, malíř, básník a filozof. O jeho smrti podal po válce Hugo svědectví, které je uloženo v archivu Židovského muzea v Praze.  

Hugo opustil Osvětim krátce nato, již 26. 10. 1944, a 28. ve čtyři hodiny ráno se ocitl spolu s dalšími v Oranienburgu-Heinkelwerke. Odtud odešli 13. 11. všichni pěšky do tábora Sachsenhausen, kde přenocovali, a ráno 14. je naložili na vagony. Ráno 16. se ocitli v Kauferingu, nevybudovaném lágru XI (Aussenlager Dachau). Z výpovědi Františka Fantla (9. 1. 1926), který prošel terezínským ghettem od 2. 12. 1941, peklem Osvětimi od 12. 10. 1944 a poté skončil v bavorském Kauferingu, se dozvídáme, že na přelomu let 1944 a 1945 pracoval za třicetistupňových mrazů ve dvanáctihodinových šichtách na otevřeném pracovišti a po několika týdnech byl nedaleko smrti. „V tomto stavu mě jednu neděli, kdy se nepracovalo, našel doktor Hugo Kohn z Votic, který mě znal z prázdninových pobytů. Bloudil jsem po táboře, hledaje slupky z brambor či něco jiného k jídlu. Jediné, co pro mne mohl doktor Kohn udělat, bylo, že mě uložil na barák umírajících, kteří pochopitelně nemuseli chodit do práce a na apely. Tam jsem přečkal asi týden nejhorších mrazů. Příděly chleba byly vydávány ráno podle stavu z minulého večera, a protože během noci vždy řada lidí zemřela, chleba navíc si rozdělili přeživší. Po týdnu jsem se vrátil do práce, mrazy se zmírnily a já měl znovu touhu přežít.“ František Fantl byl osvobozen Američany v Dachau.

Hugo opustil Kaufering 24. 4. 1945 v devět hodin ráno, kdy šli všichni pěšky, a 1. 5. 1945 odpoledne je v Buchbergu osvobodili Američané. Poté nějaký čas vedl nemocnici ve Wolfartshausenu, než se 14. 5. 1945 na kole s Dr. Bernardem Polákem vydal na cestu a 18. v jedenáct hodin večer se vrátil k rodině do Terezína, tou dobou uzavřeného pro karanténu skvrnitého tyfu. Další dny strávil na cestách mezi Terezínem, Prahou a Voticemi, kdy dělal vše pro to, aby zbytek votických Židů dostal z karantény a přivezl je domů. A tak 30. 5. 1945 po desáté hodině naložili zavazadla všech Votických a v poledne chtěli vyjet. Zadržela je však ruská stráž, že nemají podpis komandanta goroda majora Kuzmína. Hugo se tedy vydal s Dr. Klímovou a strážmistrem Bergmanem za Dr. Raškou. Po hodinovém čekání major Kuzmín povolení podepsal. O půl druhé vyjeli k domovu a v půl deváté večer dorazili do Votic. „Z nákladního auta vystoupila Františka Straková s dcerou Emilií, Marta Kaudersová s dcerami Hanou a Evou, Rudolf Kohn a Olga Kohnová, já s manželkou Otilií a dcerou Evou a konečně až v roce 1945 do Terezína přišedší Emil Budlovský.“ Ze 118 osob votické židovské obce, které prošly Terezínem, přežilo celkem 13 lidí. Hugův Otec zemřel v lednu 1947 a matka v květnu 1963.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek 

Poděkování autora Janě Špačkové, Mgr. Petru Šraierovi a Mgr. Michalu Sejkovi

zdroj textu: Státní okresní archiv Benešov; foto © Památník Terezín, Vlastivědný klub Votice, Luděk Sládek, Mgr. Petr Šraier, Židovské muzeum Praha

Foto: MUDr. Hugo Kohn s manželkou


Transportní seznam do terezínského ghetta Kufr Dr. Kohna v expozici v Osvětimi Pracovní průkaz, 1948 Výpověď Dr. Kohna o smrti přítele, Dr. K. Fleischmanna


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku červen 2019

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.