Josef Kubáník

20.07.2019 | 10:58
Josef Kubáník

Rozhovor s Josefem Kubáníkem, autorem knihy Poslední deník Květy Fialové Po smrti chci být tam, kde budeš ty

Kniha Poslední deník Květy Fialové se vymyká obvyklým knížkám o slavných herečkách. Její autor, herec a blízký přítel Květy Fialové v ní zachytil nejen jeden výjimečný ženský osud, ale i jedinečnou podobu jejich přátelství, které jim oběma změnilo život. V den hereččiných nedožitých 90. narozenin, 1. září, knihu vydává nakladatelství ZEĎ zaměřené na chytrou literaturu s poutavými příběhy.

Jak jste se s Květou Fialovou vlastně poznali?
U nás ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti jsme měli čerstvě po premiéře muzikálu Adéla ještě nevečeřela a mě napadlo pozvat na jedno představení herce ze slavného filmu Oldřicha Lipského, tedy paní Konvalinkovou a paní Fialovou. Paní Květa byla tenkrát čerstvě po 79. narozeninách a byla přesvědčená, že tak jako její maminka i sestra odešly z tohoto světa v 79 letech, odejde v tom věku i ona. A najednou se nám v to září 2008 oběma začal život převracet naruby.

Je jasné, že jste k sobě našli jedinečný vztah: láskyplný a důvěrný. Co Vám na sebe prozradila?
Poměrně rychle jsme se navzájem stali zpovědníky a paní Fialová mi říkala věci, o kterých nikdy veřejně nemluvila. Například to, jak to bylo opravdu s jejím tatínkem, popisovala vztah se svým výjimečným manželem panem Hášou, ale přiznala i jeden milenecký poměr, i to, jak nahlížela na svoji profesi, na kolegy herce a  na život vůbec. Byl jsem překvapený, že spousta věcí byla trochu jiná, než jak ji znala veřejnost. A o tom knížka Poslední deník Květy Fialové je.

Vy nejste profesí spisovatel, ale herec, působíte také jako tiskový mluvčí Slováckého divadla: kdy jste se rozhodl, že o své přítelkyni napíšete knihu?
Paní Květa byla, a sama to přiznávala, tak trochu manipulátorka a co chtěla, to si nenápadně, ale vytrvale prosazovala. A jednoho dne mi ukázala ve svém pokoji řadu jejich deníků a vyzvala mě, ať jimi listuji a ptám se. Ze začátku jsem to odmítal, protože to jsou, jako každé deníky, velmi osobní, až intimní věci. Ale ona se nenechala odbýt a časem mě do toho různými cestičkami dostrkala. A když odešla, jak sama říkala, na nebesa, tak jsem ten poslední deník, který jsem už psal místo ní, chtěl předat její dceři. A ona se zamyslela a řekla: „Nechtěl bys z toho všeho napsat knížku, aby lidé věděli, jaká máma skutečně byla a jak jsme ji znali jen my nejbližší?“ A pak mi to všechno secvaklo. Myslím si, že paní Květa chtěla, aby její osud veřejnost poznala. Nebyla to totiž ta trhlá herečka, ale neuvěřitelně silná a pozoruhodná žena.

Jakou podobu Květy Fialové jste ve své knize zachytil? A v čem je Váš „pozdní portrét Květy Fialové“ jiný, než jaký překládají knihy o slavných herečkách?
Paní Květa tu poprvé otevřeně a naprosto bez servítků odvypráví celý svůj život. Povídání je navíc prokládáno jejími deníkovými zápisky a dopisy a paní Květa je v něm velmi vtipná i krutá, laskavá, i cynická, velkorysá i nespravedlivá. Hlavně je ale nebývale autentická a pravdivá.

Květa Fialová měla osobitý vztah k mnoha věcem, včetně vlastního stáří, nechtěla třeba ani pohřeb – lidé si prý raději mají zapálit svíčku a otevřít šampaňské. Skutečně se stáří nebála?
Já jsem si paní Květy tak vážil a byla pro mě tak důležitá, že jsem dělal všechno pro to, aby měla konec života velkolepý a mohl jí její obrovskou přízeň aspoň nějak vracet. Když měla narozeniny, dal jsem jí k nim třeba živého lachtana, jindy zase planetku, která nese její jméno a její světlo je tady, i když tady není paní Květa. Překvapoval jsem ji, telefonoval několikrát denně, jezdil za ní, když mě nečekala, a radoval se z toho, že je šťastná. A když pak říkala, že zažívá nejkrásnější léta svého života, tak jsem jí to věřil. Byl jsem u ní i deset dnů před jejím odchodem. A děkuju za to i její dceři. Byla k našemu vztahu velmi velkorysá.

Kdybyste jí tam nahoru mohl něco vzkázat, co by to bylo?
Zažívám teď složité období a najednou se nemůžu na paní Květu obrátit a zeptat se jí, jestli je to všechno správně. Ale často mi říkala: „Po smrti budu chtít být tam, kde budeš ty. Třeba kámen u tvé cesty.“ A dodávala, že bude hlídat, aby se mi nic zlého nestalo. Tak bych se jí chtěl zeptat, jestli se jí to povedlo.

-mbič-, Josef Kubánik, foto © Kateřina Nosková


Obrázek č.0


Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.