Praha je na dokreslování velmi složitá
Rozhovor s Eliškou Podzimkovou
Výtvarnice Eliška Podzimková (1992) slaví se svou originální tvorbou, ve které kombinuje ilustraci, fotografii a animaci, úspěchy nejen na tuzemské výtvarné scéně, ale také v zahraničí. Ke spolupráci ji oslovil například kuchař Jamie Oliver či americký magazín Vogue. Pražané mohli její ilustrace denně vídat v MHD v rámci projektu PrahArt.

Jak jste se dostala k ilustrování?
Má mamka je výtvarnice a i dědeček jím byl, takže jsem v tomto světě vyrůstala. Zpočátku jsem ale netoužila živit se právě ilustrací. Později jsem však změnila názor a teď jsem za to moc ráda. Vedle ilustrování se ale věnuji také animaci, focení, anebo občas vedu kreativní dozor nad jinými projekty.

V šestnácti letech jste vážně onemocněla. Jak na toto nelehké období vzpomínáte?
Překvapivě na něj vzpomínám v dobrém, přestože se člověk ocitne mimo každodenní realitu. Naši rodinu ale nemoc velmi semkla a i díky ní jsem si dokázala z hlavy vymazat všechny negativní myšlenky. Na základě vlastních zkušeností s nádorovým onemocnění také připravuji projekt Plešouni, kterým bych velice ráda pomohla malým pacientům a jejich rodičům. Seriál by měl vysvětlit jednotlivé fáze léčby a zároveň by měl navodit optimistickou atmosféru, protože pokud je člověk pozitivně nastavený, tak je léčba daleko jednodušší.

O tři roky později jste odletěla do New Yorku, kde jste se svou tvorbou slavila velké úspěchy. Splnila jste si americký sen?
Přestože mě New Yorku velmi oslovil, tak život zde není jednoduchý. Všechno bylo úplně jinak, než jak jsem si představovala. Byla jsem zaměstnaná v New York Film Academy, kde jsem pracovala na marketingu. Měla jsem vytvářet kreativní věci, ale musela jsem být od rána do večera zavřená v kanceláři, a to prostě nešlo. Byla to však pro mě skvělá zkušenost.
Vedle New Yorku se také Praha dočkala v rámci projektů PrahArt a Dokreslené Česko vašich ilustrací. Jak se Vám na ní pracovalo?
Praha je na dokreslování velmi složitá. Sama o sobě je totiž velmi ozdobná a až pohádková, a tudíž je oříšek do ní dosadit něco dalšího, co by nepůsobilo jako kýč. Proto v mém podání bývá Praha pojata spíše surreálně. Naposledy jsem se takhle na Praze vyřádila v netradičním průvodci Janka Rubeše a Honzy Mikulky Honest Guide.

Svými fotoilustracemi jste také doprovodila nové vydání Malého prince. Jaký máte vztah k této knižní klasice?
Musím se přiznat, že do té doby jsem knihu neměla moc ráda. Nejen, že měla pro mě stigma povinné četby, ale zároveň se z Malého prince stal postupně velký nafouknutý kýč, protože citáty z knihy se dávají úplně všude. Navíc se mi svou ponurostí nikdy nejevil jako vhodná kniha pro děti. Když ale přišla nabídka ho znovu ilustrovat, tak jsem ji přijala jako velkou výzvu.

V čem byl pro Vás Malý princ výzvou?
Zdálo se mi zcela nemožné ho nově ilustrovat, protože Exupéryho ilustrace jsou tolik ikonické. Pak mě ale napadlo zasadit děj do islandské krajiny, třebaže se příběh odehrává na poušti. Island mi totiž svou zvláštností evokoval nejvíce jinou planetu. Díky tomu jsem si nakonec našla cestu k této geniální knížce, jejíž příběh funguje v jakékoli době.

Odkud čerpáte nápady pro vaše projekty?
To vůbec netuším. Je ale pravda, že nejvíce nápadů mě napadá právě pár minut před usnutím, kdy už se tělo ocitá v limbu a vypíná se. Když se tedy v tomto stavu přinutím přemýšlet, tak se mi rozjede inspirace a já si vše musím okamžitě napsat. Škoda jen, že neexistuje jednoduší a rychlejší způsob k zachycení myšlenek.

Co Vás v nejbližší době čeká?
Přestože nemám příliš v lásce výstavy, tak právě jednu chystáme ve Vnitroblocku. Od 25. října zde budou k vidění veškeré mé ilustrace k Malému princi. Věřím, že se nám podaří vytvořit interaktivní svět Malého prince, do kterého když vejdete, tak bude zážitkem pro všechny smysly. Za tímto účelem budeme spouštět i aplikaci, která přehraje doprovodnou animaci k dané ilustraci.

Tereza Blažková, foto ©Archiv Elišky Podzimkové