Rozhovor s Natálií Řehořovou
Kdo nemiluje a není milován, umírá zaživa

Herečka Natálie Řehořová je žena-živel, který nelze přehlédnout. Je krásná. Je bystrá. Má energii. A její úsměv je stejně vlídný, jako její srdce: herečka Švandova divadla je známá i tím, že pořádá svůj vánoční Bazárek. Výtěžek z prodeje oblečení, posháněné od jejích kolegyň a kamarádek-hereček, pak dává organizaci Lékaři bez hranic. V inscenaci Lady Macbeth z Újezdu, která měla u Švandů premiéru 29. února, hraje hlavní roli Kateřiny, ženy–oběti i ženy–vražednice.
Název hry odkazuje nejen k Shakespearově krvavému dramatu, ale především k novele N. Leskova Lady Macbeth z Mcenského Újezdu. A všude se hlavní hrdinka dopouští dost nemorálního jednání. Lze pro ni přesto najít pochopení?
Lady Macbeth udělá něco naprosto neodpustitelného. Když pominu tohle, tak každý z nás potřebuje být naplněný, potřebuje milovat a být milován. Jinak umírá zaživa.

Jste známá vřelostí a charitativními sklony. Jaké to je ztvárnit postavu, která se neštítí vraždy?
Lady Macbeth je pro mě úkol a výzva, jakou jsem si přála. Má mnoho poloh – od děvčete, co ke štěstí přišlo trošku náhodou, po dospělou ženu, co miluje, až to bolí, až po chladnou vraždící bestii na hranici schizofrenie.

Jedním z témat inscenace je autora a režiséra Davida Jařaba je i to, jakým způsobem se minulost našich předků propisuje do našich současných životů. Je pro vás minulost rodiny důležitá?
To je. Čím jsem starší, tím víc mapuji životy svých předků. Hodně se na to rodičů ptám, co tam máme za příběhy. Věřím tomu, že si sebou neseme od předků břímě, které třeba my máme vyřešit, aby se to změnilo nebo zlomilo v našem rodu. Anebo abychom něco pochopili a už to neopakovali.

Které z témat, které se v inscenaci objevují, je vám nejbližší?
Nejbližší je mi ta fatální potřeba žít v lásce. V té hře má vztah Lady Macbeth a jejího milence vývoj jaký známe a zažili jsme nejspíš všichni. Člověk se zamiluje, nemůže jinak, některé alarmující věci na to druhém nechce vidět, nepřipouští si je, pracuje představivost, vysníme si dokonalost, intuice se hlásí, ale Teď ne, tiše! Jsem šťastná. Po nějakém čase to opadá, lekneme se, že ten druhý už není tam, kde byl, a začne pracovat strach.

Je ve hře nějaká replika, kterou považujete za klíčovou pro celý příběh?
Moje postava tam říká: „Už jsem myslela, že vychladnu a umřu, než jsem objevila ty dva plameny. Lásku a víno.“

David Jařab se Švandovým divadlem spolupracuje poprvé. Vy dva se už ale znáte z Divadla Na zábradlí a Národního divadla. Jaká je s ním spolupráce?
Boží! Má rád herce. Má vizi. Je klidný, trpělivý a miluji jeho smysl pro humor. Rozumím jeho vidění. Je to čisté. Jediné, s čím se herec musí u něj vyrovnávat, je jeho čas. Přijmout zpomalení času na jevišti. Nebát se toho.
 
V inscenaci vyprávějící o údělu ženy v 19. století se diváci můžou těšit na historické kostýmy: je ale dobové oblečení vždycky radost i pro herce? Jaký vztah máte vlastně k oblékání?
Kostýmní výtvarnice mně říkají, že jsem typ z dávné doby. V korzetu nebo těch velkých sukních najednou držíte tělo jinak. Nedovolí vám to být moc povolená. Podtrhuje to ženskost a má to jisté tajemství. A můj vztah k oblékání? Je myslím zdravý. Mám ráda jednoduché věci a francouzský šmrnc a lehkost. Prostě miluju, když je žena v šatech, má rozpuštěné vlasy a červenou rtěnku. To stačí. A je tam všecko.

Máte skvělého psa Edu. Hrála byste s ním?
Eda je Eda. Když se na něj podíváte, řeknete si: „Stačí jen promluvit.“ Takový má výraz. Už spolu hrajeme v inscenaci Burnout v Rubínu. Hraje psa a geniálně. Všichni mu to žerou.

S využitím textu Davida Košťáka zpracovala Magdalena Bičíková