Vdechnout hudbě a postavám duši
Pěvkyně Dagmar Pecková už dávno není jen „operandou“, třebaže ji média stále takto škatulkují. V klasickém zpěvu se věnuje vedle oratorií a písní také jazzovým skladbám Kurta Weilla a blízko má i k herectví. Poslední zmiňovanou disciplínu naplno rozvine v Městském divadle Mladá Boleslav, kde se 11. září poprvé promění v operní divu Marii Callas v činoherní inscenaci Mistrovská lekce.
Jaké jste měla prázdniny? Byly pracovní, anebo jste více odpočívala?
Přestože jsem na prázdninách víceméně od března, tak mám pořád co dělat. Se souborem Musica Bohemica a dirigentem Jaroslavem Krčkem jsme se zavřeli do studia a podařilo se nám natočit druhé vánoční cédéčko, které ponese název Exaltatio a vydáme ho koncem října. V Městském divadle Mladá Boleslav jsem se vrhla do zkoušení inscenace Mistrovská lekce a na letní scéně Divadla Kalich jsem měla štěstí odehrát představení Carmen y Carmen.
V červnu jste skončili první etapu zkoušek k Mistrovské lekci a od konce srpna v nich opět pokračujete. Opakovala jste si během dvouměsíční pauzy text?
Když si má manažerka přečetla první část textu hry, tak mi řekla, že jsem se zbláznila a jak se to chci všechno naučit. V tu chvíli jsem sama ještě netušila, jak všechno zvládnu, ale od prosince minulého roku na tom pracuji a teď si text každý den opakuji i během jiných aktivit. Stává se pak, že jdu třeba na nákup, bloudím mezi regály a najednou se přistihnu, že mluvím s moukou. Anebo si takhle začnu sama se sebou povídat nahlas v metru. (smích)
Nastala u Vás během zkoušení nějaká krize?
Během posledních červnových zkoušek, kdy se šlo už opravdu na dřeň, jsem přijela domů, a normálně jsem asi hodinu koukala do bílé stěny, jak jsem byla fyzicky i psychicky vyčerpaná. Zároveň jsem ale měla pocit, že se to musím pořád učit, jenže jsem byla tak hotová, že jsem nebyla schopná otevřít scénář.
Vždy mi přišlo, že to operní pěvci či tanečníci mají oproti činohercům těžší, protože musí cvičit mnohem intenzivněji a hlavně každý den.
Sice se každý den rozezpíváváme, ale oproti tanečníkům nebo instrumentalistům tolik nedřeme. Pokud vás totiž večer čeká náročná role, kterou pak hrajete ob den, tak většinu dne mlčíte. To je velká řehole. Slavná zpěvačka Christa Ludwig dokonce v den představení ani netelefonovala.
Dnes se už i po operních pěvcích vyžaduje větší herecká průprava.
Tento přístup mi byl odjakživa bližší. Pokaždé jsem ráda spolupracovala s režiséry, kteří chtěli na operním jevišti ztvárnit postavu a netoužili jen potom, aby se zpěváci postavili na rampu, rozkročili se a řvali do lidí. Už samotná Maria Callas učila své žáky vdechnout hudbě a postavám duši a obsah. O to samé se na svých mistrovských lekcích snažím také já.
Kde se zrodil nápad obsadit Vás do takto velké a poměrně náročné činoherní role?
To jsem jela do divadla v Mladé Boslavi na talkshaw, kterou moderoval vstřícný a velmi dvorný umělecký šéf Petr Mikeska. Hned jsme si padli do oka a za tři dny nato mi v mailu přistála tato nabídka. Když jsem si pak přečetla scénář, tak jsem asi hodinu usedavě brečela, ačkoli je to místy velmi vtipné. Přišlo mi, že život je leckdy krutý a velikost jednoho člověka bývá velmi hořce vykoupena. Bylo to strašně bolestivé a říkala jsem si, že tohle přeci nemohu hrát. Vzalo mě to natolik, že jsem následně ještě dvě hodiny tak naplno zpívala, že bych mohla jít z fleku do Metropolitní, a proto jsem Petrovi zatelefonovala, že roli beru. Uvědomila jsem si totiž, že mě Pánbůh musí mít hodně rád, protože mi pokaždé strčí do cesty lidi či situace, které mě posunou dál.
Máte s Callasovou nějakou společnou vlastnost? Případně je něco, co na ni obdivujete, anebo Vás něčím naopak irituje?
Fascinuje mě na ní její cílevědomost a přesnost. Vždycky jsem si myslela, jaká jsem strašná puntičkářka a k tomu ještě našprtaná, a jak všude chodím včas. Callas je ale v tomto směru nedostižná. Asi to bylo zapříčiněno i tím, že byla téměř slepá. To já občas spoléhám na přehršle svého talentu a to pochopil na zkouškách už i Mikeska. (smích)
Slyšela jsem, že jste zkoušky zpestřovala rovněž svým kulinářským umem.
Když byl čas, tak jsem kolegům něco uvařila či upekla, protože mě to hodně baví. Vaření vnímám jako určitý druh meditace a navíc má s divadlem mnoho společného. Pořád totiž něco přihazujete, potom mícháte, anebo to naopak necháte deset hodin v troubě a přečtete si u toho nějakou knížku. Nakonec ale ze sebe vydáte úplně všechno, aby o pět minut později na talíři nic nezbylo. Stejně je tomu i s divadelním představením. Proto alespoň doufám, že naše inscenace diváky pořádně zasytí.
Tereza Blažková, foto © Martina Venigerová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
