Fotka je pro mě plátno, které vyvolává emoce
Rozhovor s Martinem Strankou
Přestože Martin Stranka (1984) fotografii nikdy nestudoval, jeho snímky sbírají jednu prestižní mezinárodní cenu za druhou a velký zájem budí i mezi sběrateli a galeriemi. Za jeho působivými fotografiemi stojí nejen mnoho emocí, ale také osudová tragédie, která vše změnila.
Původně jste se ubíral ekonomickým směrem a pracoval jako manažer lidských zdrojů. Jak jste se tedy dostal k fotografování?
Ve dvaadvaceti letech jsem přišel o blízkého člověka. Spadl jsem na dno a snažil jsem se najít sílu, která by mě zvedla zase nahoru. V tu dobu jsem tedy sáhl po foťáku, protože jsem chtěl realizovat své vnitřní pocity a být u toho sám. Fotografování jsem ale natolik propadl, že se z terapie nakonec stala vášeň a dnes i „práce“, ačkoli tvrdím, že pro mě to žádná práce není, protože to není povinnost.
Co pro vás znamená výtvarná fotografie?
Všechno. Fotka je pro mě plátno, které vyvolává emoce. Dříve to pro mě byla ještě taková osvěta. Bojoval jsem s neustálým obhajováním a také vysvětlováním, co výtvarná fotografie je. Mnozí lidé totiž řešili především její technické parametry a nedokázali pochopit, že fotku nedefinuje to, že musí být na jeden záběr. V Čechách je totiž zažitá především dokumentární fotografie, která více vyhovuje našemu národnímu koníčku – hrabání se v minulosti a připomínání si různých křivd a bolístek.
Jak dlouho vám trvá vytvořit fotografii od prvotního nápadu až po její uveřejnění?
Je to různé. Jsou fotky, jako například ta s jeleny či sýkorkami, jejichž téma ve mně zraje a obměňuje se několik měsíců. Fotografie s autem a květinami v lomu vznikala dokonce osm měsíců, protože u ní byla náročná produkce. Pak jsou však fotografie, které udělám z hodiny na hodinu, a jedná se o okamžitý nápad.
Na většině vašich fotografií dominují zvířata. Proč tomu tak je?
Pro mě jsou zvířata na fotkách symbolikou. Měl jsem kratší období, kdy jsem obměnil lidi za zvířata a lidi jsem schoval do auta, letadla či za kytky. Obecně mě totiž baví lidi schovávat a anonymizovat, protože to, co na fotografiích hlavně znázorňuji, je můj autoportrét, zpověď či vnitřní dialog.
Přesto jste ale nafotil sérii portrétů vašich blízkých a také známých osobností.
To ano, ale to byl trochu jiný projekt. Setkával jsem se totiž se spoustou lidí a přišlo mi jako velká škoda nechat je jenom proplout životem. Při tomto focení mi navíc záleželo na dané osobě, jejích emocích a vyzařování. Proto jsem se snažil potlačit okolní prostředí a vše vznikalo před plátnem.
Podle indiánů fotografie krade duši. Vnímáte to podobně?
Fotografii nevnímám takto negativně, to bych ji nemohl dělat. Spíše se jedná o zakonzervování vzpomínek.
Na čem v současné době pracujete?
Díky nečekaně nastolenému klidu, který přinesl nouzový stav, jsem začal pracovat na nových a zatím i tajných portrétních fotografiích. Tato intimní a velmi emotivní série nese pracovní název Boyhood – Chlapectví a je to taková analýza sebe sama. K vidění bude, pokud vše stihnu, na výstavě v Galerii Mánes v květnu příštího roku, kam se znovu vrátíme po nečekaném přerušení výstavy Dechem kvůli pandemii letos v březnu.
Tereza Blažková, foto © archiv Martina Stranky, Tomáš Binter
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
