Mezi Tichou a Divokou Orlicí

30.09.2020 | 20:58

Jablonné nad Orlicí

Naším výchozím bodem bude malebné městečko na úpatí Orlických hor. Ať už přijedete autem, autobusem, vlakem, nebo přijdete pěšky, neměli byste minout centrum města, které je městskou památkovou zónou. Historické domy připomínají bohatou minulost tohoto významného městečka. A že vskutku významné bylo… Pokud si totiž myslíte, že Jablonné odvozujeme od jabloně, tak to tak úplně asi pravda nebude, i když… Možná si totiž vybavíte, že jste už kromě Jablonného nad Orlicí slyšeli třeba Jablonné v Podještědí nebo České Jablonné. Cože tato městečka spojuje? Všechna v minulosti ležela na našich zemských hranicích. Název Jablonné je některými jazykovědci odvozován od slova gablona, což znamenalo celnice. V dávných dobách se poplatky nazývaly gabela. Ale ony ani jabloně nejsou tak úplně mimo. Mohly mít význam jako stromy hraničních cest.

Skutečnost ale je, že Jablonné nad Orlicí má možná tisíciletou historii, určitě ale více než 700letou. První zmínka o městě je z roku 1304. Ostatně ani příběh městského znaku – černý medvěd držící opatskou berlu – nepostrádá jisté kouzlo. V dobách, kdy ještě město patřilo ke zbraslavskému klášteru, platilo každý podzim daně v naturáliích. Jako důkaz, že přijeli ti správní výběrčí, jezdil s poselstvem mnich s berlou. Vůz výběrčích jedoucí zdejšími hlubokými lesy a naložený naturáliemi jednou přilákal medvěda. Ten vylezl na vůz. Všichni před ním prchli. Koně se splašili. A nebohý medvěd, aby se na voze udržel, se musel držet berly. Splašení koně vletěli do města, kde je místní zastavili. Medvěd pak utekl. Na památku této pověsti vrchnost dovolila městu mít ve svém znaku černého medvěda, který se drží berly.

Splašené koně na dnešním Náměstí 5. května už nenajdete, ani medvěda, zato lemují tuto čtvercovou památkovou zónu pozdně barokní domy, dva roubené s charakteristickými lomenicemi a barokní sloup se sochou Panny Marie z roku 1748. Její pozlacená plastika v životní velikosti (170 cm) shlíží na okolní dění z výšky pěti metrů. Za mírnou zacházku do kopce nad hlavní náměstí stojí i barokní kostel sv. Bartoloměje z roku 1680. Do dnešní podoby byl přestavěn v roce 1725.

Z náměstí se vydáme po červené značce po Jiráskově cestě směrem do Orliček. Za Panskou skálou se rozloučíme s asfaltovou silnicí a odbočíme doleva a ve stínu lesa budeme pokračovat vzhůru. Při cestě kromě zajímavých staveb lidové architektury stojí za pozornost orličský kostel sv. Jana Nepomuckého. Jeho základní kámen položili v roce 1775 a za tři roky byl kostel vysvěcen.

Od stoupání si neodpočineme ani v příští půl hodině. Tolik nám totiž svižnou chůzí zabere vystoupat asi 2 km do sedla Hvězda mezi Prostředním a Suchým vrchem. Tam se napojíme na Hřebenovku a už ji až k Zemské bráně neopustíme.

Vzhůru na vrch, na Suchý vrch

Byla by škoda vyjít na Suchý vrch, dojít až ke Kramářově chatě a neobčerstvit se tady. Kdo s sebou nese řízek mezi dvěma plátky chleba, tak si dá ten. Kdo to podcenil, nebo si plánoval občerstvit se v nějaké restauraci po cestě, tak by si neměl nechat ujít zdejší vyhlášené borůvkové knedlíky. Teď na podzim je právě jejich sezóna, tak byste mohli mít štěstí. Kdoví, jestli je také nabídli dr. Karlu Kramářovi při slavnostním otevření chaty v roce 1928. Asi ani prezident Edvard Beneš je nedostal. Pro ně měli asi něco onačejšího. Kdo ale spálil stovky kalorií výšlapem z Jablonného, tak si je zaslouží. Posilněni a plni sil si ještě vyběhneme po 128 schodech na ochoz „hříbka“. Jako přerostlý hřib totiž vypadá rozhledna Suchý vrch, která zde vyrostla v roce 1932. Výstup to není náročný a nabídne nám dosud nevídané pohledy na masiv Králického Sněžníku, na Hrubý a Nízký Jeseník, Lanškrounsko a Orlickoústecko, na Orlické hory a možná i Krkonoše.

Na Boudu

Od dalšího našeho cíle – dělostřelecké tvrze Bouda – nás dělí 2,5 kilometru. Přes vrch Bradlo se smrkovými lesy dostaneme až před jeho vstupní objekt. Bouda je jednou z pěti stavebně dokončených tvrzí v České republice, byla součástí pevnostního systému budovaného v letech 1935–38 a dnes se jedná o největší muzeum československého opevnění. Jestli chceme jít dovnitř, tak bychom si měli udělat jasno v tom, jakou prohlídku zvolíme. Základní ochutnávkou genial loci tvrze je miniprohlídka na 40 minut. Asi nejlepší volbou je kompletní prohlídka na 85 minut. Fajnšmekři pak mohou zvolit i velký okruh, nadstandardní nebo železniční prohlídku. O nich je třeba se ale předem informovat na webu muzea, protože nejsou každý den. Každopádně, pokud trpíte klaustrofobií, tak návštěva Boudy pro vás asi nebude tím pravým. A rozhodně si s sebou vezměte něco teplého. V podzemí se totiž teploty celoročně pohybují v rozmezí od 4,5° C do cca 12° C.

Zážitek to je vskutku nevídaný. Až 57 metrů pod povrchem uvidíte, v jakých podmínkách vojáci žili a byli připraveni bránit naši vlast. Bohužel (nebo možná bohudík) Bouda byla plně stavebně dokončena v roce 1938 ještě před postoupením našeho pohraničí Německu. Armáda poslechla rozkazy politických představitelů Československa a vzdala se bez boje. Bouda pak Němcům posloužila jako testovací objekt k postřelovacím a trhacím zkouškám německých zbraní.

České Merano

Po naučné stezce Betonová hranice, po červené turistické značce, přes 843 metrů vysoký Vysoký kámen dojdeme po 6 kilometrech do Mladkova. Městys leží na břehu tiché Orlice a v blízkosti vodní nádrže Pastviny. Právě pro svou znamenitou polohu, romantické prameny a velmi příznivé podnebí je Mladkov nazývám Českým Meranem. Mezi radioaktivní prameny patří Šalamoun a Karolína, naopak blízký Pramen knížete Rostislava radioaktivní účinky nemá.

Odpočinout si můžeme před kostelem svatého Jana Křtitele z poloviny 18. století. Bohužel posedět a rozjímat nám pravděpodobně zabrání zamčené dveře. Alespoň si o historii tohoto barokního kostela můžeme přečíst z listu umístěného na nástěnce. Zjistíme, že bychom se mohli těšit pohledu na oltářní obraz Křest Pána Ježíše v řece Jordánu z pera pražského malíře Františka Kratzmanna. Lze pochopit uzamčené dveře ze strachu z krádeží cenné kostelní výzdoby. Je ale škoda, že běžný turista či poutník nemá šanci ani nahlédnout do jistě zajímavého interiéru. Tak alespoň se v poledním čase můžeme zaposlouchat do hlasu zvonů. Ty dva současné pocházejí z roku 1980. Původní byly v roce 1916 a 17 zrekvírovány pro válečné potřeby. Nahradily je v roce 1932 zvony nové, ale ani ony nepřežily fašistické běsnění.

Z Mladkova, stále po Hřebenovce, zamíříme k severu. Přes Petrovičky dojdeme až na rozcestí Adam pojmenovaném podle nedalekého vrchu, na jehož svazích stojí stejnojmenná dělostřelecká tvrz. Za rozcestím dále k severu je už Polsko, proto my pozvolna odbočíme doleva k západu a dojdeme do Českých Petrovic. Z Mladkova to sem je přes 5 kilometrů.

Číhání na kupce a na turisty

Z Českých Petrovic to jsou skoro 3 km na samotu Čihák. Do Polska je odtud co by kamenem dohodil. Původně ke konci 17. století zde domov našli kameníci pracující ve zdejších pískovcových lomech. Také to bylo místo, kudy kupci přecházeli z jedné země do druhé. A nejenom kupci, samozřejmě i pašeráci. No a nechtěli platit clo, že ano. Tak tu na ně financové číhali. A odtud nese osada Čihák svůj název. Dnes tu už tak maximálně číhá místní hostinský z turistické chaty Na Čiháku, aby procházejícím hostům nabídl své služby. Možná je to ten jediný trvale žijící obyvatel Čiháku, jak uvádějí statistiky. Nedaleko odtud na naučné stezce najdete přes Divokou Orlici i Pašeráckou lávku a u ní je skála s menší jeskyňkou, kde pobýval loupežník Ledříček.

Zemská brána

Do cíle naší cesty to není daleko. Po kilometrech a kilometrech, kdy Divoká Orlice tvoří hranici mezi Českem a Polskem, se zde kousek za soutokem s Červeným potokem začne stáčet k západu a její údolí tak tvoří pomyslnou bránu do země České – Zemskou bránu. První, co nás upoutá, je historický kamenný most přes řeku. Byl postaven v letech 1900–1903. Po stu letech, kdy odolával tisícům kol, které po něm přejely a pod tlakem přírodních činitelů, zejména řady povodní, byl nedávno (2004–2005) kompletně opraven.

Údolí Divoké Orlice – Zemská brána – je přírodní rezervací. Tuto ochranu si vysloužilo zejména balvanité řečiště. Jeho okolí lemují zajímavé skalní útvary. Pozoruhodná je i zdejší květena. Roste zde například kamzičník rakouský nebo oměj pestrý. A ani zvířena nezaostává. V Divoké Orlici můžete zahlédnout po vodním dně poskakující rybku vranku obecnou. Do chladných vod se neohroženě za svou potravou potápí skorec vodní. V okolních smrkových lesích s jedlí a bukem hnízdí další elegán z ptačí říše – čáp černý.

Hřebenovka nekončí…

Česká kotlina je obklopena pásmem pohraničních hor. Na severu se můžete vydat po tzv. Hřebenovce. Ta zavede kroky turistů za krásami pohraničí libereckého, královéhradeckého, pardubického i olomouckého kraje. Poznejte trasu, která byla proznačena již na začátku 20. století, obnovena za finanční pomoci Evropské Unie v roce 2019.

Turistické proznačení hřebenové trasy i vybudování turistické infrastruktury je součást projektu Česko-polská Hřebenovka – východní část, přičemž celkový rozpočet projektu s registračním číslem CZ.11.2.45/0.0/0.0/16_025/0001254 je přes 3,5 milionu €, tedy zhruba 90 milionů korun. Projekt je spolufinancován z EFRR prostřednictvím Operačního programu INTERREG V-A Česká republika-Polsko.