Divadlo v Dlouhé mě provází od dětství
Rozhovor se Štěpánkou Fingerhutovou
Herečka Štěpánka Fingerhutová (1996) se do diváckého povědomí dostala zejména skrze seriálovou a filmovou tvorbu. Avšak cizí jí nejsou ani prkna, která znamenají svět. První divadelní zkušenosti sbírala ve Východočeském divadle Pardubice, odkud se přehrála do Činoherního klubu, Divadla na Fidlovačce a nově také do Divadla v Dlouhé.
V této sezoně jste se stala novou posilou Divadla v Dlouhé. Byla Vaše cesta sem do angažmá dlouhá?
Divadlo v Dlouhé mě provází od dětství. Jako pětiletá jsem milovala jejich písničky z představení Kdyby prase mělo křídla. V živé paměti mám vzpomínku, jak to u nás v bytě hrálo na plné pecky a já, nemocná s neštovicemi, skáču a zpívám. Po skončení konzervatoře jsem do Dlouhé napsala a pozvala vedení na představení. Dramaturg Štěpán Otčenášek přišel, a i když se mu představení líbilo, tak bohužel v té době nikoho do souboru nehledali. Vloni na podzim ale Dlouhá vypsala veřejný konkurz na hostování, já se zúčastnila a nakonec se mi jím povedlo projít a roli dostat. Ve stejné době si mě obsadil také režisér Adam Skala do scénického čtení pro cyklus Krátká Dlouhá, takže jsem v Dlouhé zkoušela najednou hned dvě věci po sobě. Poté se na mě byl podívat ještě Jan Nebeský a obsadil mě do své inscenace, kterou v divadle chystal. A díky těmto zkušenostem mi paní ředitelka nabídla angažmá.
Traduje se, že každý člen musí umět hrát na nějaký hudební nástroj. Jaký ovládáte Vy?
Popravdě, já na žádný nástroj pořádně nehraju. Snad jen na flétnu a velmi špatně a intuitivně na klavír. Hudební části konkurzu jsem se proto obávala nejvíc. Naštěstí byli všichni moc milí a říkali, že to tolik nevadí.
V září jste stihli odpremiérovat komedii Bez roucha. Jaké pro Vás bylo zkoušení?
Zkoušení bylo skvělé, i když intenzivní a kvůli covidu odložené. Je to náročná hra nejen na pozornost – jsou tam rychlé střihy, ale i fyzicky. Neustále někam běhám do schodů a ze schodů, do jedněch dveří a do druhých, a musím přesně vědět, co následuje a i co čeká mé herecké kolegy. Avšak díky preciznosti režisérky Hany Burešové je inscenace nazkoušená do nejmenšího detailu, a proto když hrajeme, tak mám pocit relativního klidu v tom všem humbuku, co se na jevišti děje. Cítím, že prostě zacvaknou všechna ta ozubená kolečka a my herci už to jen nějak valíme kupředu ve strojku. Po představení jsem ale vždycky udřená a zpocená jako blázen.
Stalo se Vám někdy, že jste zapomněla Vy anebo Váš kolega rekvizitu či text? Jak se pak taková situace zachraňuje?
Stalo! Text jsem skočila jen jednou a naštěstí to tolik nevadilo. Už se mi ale stalo také pár zvláštních situací. Na škole jsem například jednou nepřišla na výstup, protože jsem uvízla na záchodě. Jindy mi zase kolega škrtl repliky, na které jsem měla přijít, a s nápovědou jsme tak musely rychle hledat vhodné místo. A zatím nejhorší zážitek byl, když jsem v představení Kati v Činoherním klubu urvala úchytku od skříňky, kde byl cukr a čaj, a ona pak nešla otevřít. Přitom nás s Václavem Šandou čekal asi stránkový dialog o čaji, mléku, cukru... Nakonec jsme se tomu oba dost smáli.
Máte nějakou vysněnou roli?
Asi ne. Ráda bych si znovu zahrála Thomasinu v Arkádii, kterou jsem hrála na konzervatoři a už je dávno po derniéře. Tuto roli jsem milovala a úplně mi skákalo srdce radostí, když jsem ji hrála.
Mnoho herců v současné době vypomáhá ve zdravotnických zařízeních. Nepřemýšlela jste o tom, že byste se také zapojila?
Dobrovolničit jsem chtěla. Konkrétně jsem si chtěla udělat ošetřovatelský kurz od Českého červeného kříže. Protože jsem ale covid ještě neměla, a tudíž nemám protilátky, ohrozila bych tak sebe, svoji rodinu a i partnerovy pacienty, pokud bych se tam nakazila. S charitami ale dělám často. V současné době například běží sbírka na Donio.cz na pomoc ohroženým dětem, které jsem patronem.
Co Vás v tomto roce čeká?
Těším se na zkoušení v Divadle v Dlouhé pod režií dua SKUTR, protože mě moc zajímá, jak práce s nimi probíhá. Budeme zkoušet Mistra a Markétku. A taky se moc těším, až se vše rozvolní a budu moct jít do restaurace s partou kamarádů.
Tereza Blažková, foto © archiv Štěpánky Fingerhutové
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
