(435 let)
Biblický jev krvavého deště najdeme již v Homérově Illiadě. Odtud vytéká do stránek kronik a legend lidské historie. Vždy jako boží znamení, předzvěst hrůzných událostí.
Kronika Adama z Veleslavína: „V úterý po neděli Květné, dne 29. března měsíce roku 1586 pršelo v Jičíně i v městečku Skřinci (dnes Křinec), krvavý déšť, červenému vínu tarantovému (Veltlínské) podobný, který v kádích pod žlaby stojících nejlépe byl viděn, když v těch kádích mezi vodou krev ta dešťová se nacházela v kusech jako červené maso dohromady svalené. V druhou neděli po Veliké noci opět podobný déšť pršel, potom brzy okolo téhož města Jičína na mnoha místech mnoho lidí zemřelo a po třech letech toto město z gruntu vyhořelo.“ Pravda, dokladem toho je požárem zničená jičínská Valdická brána (1589).
Dobře víme, že z nebe už padala nebeská mana, kusy ledu, ryby, žáby, saharský písek, pyl olejky nebo trakaře. Každý jev měl reálné vysvětlení, ale krvavý déšť? Do 17. století šlo o fenomén lidi děsící stovkami případů. Paniku hasil už astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc mylnou teorií o jeho původu v motýlcích. Ani dnešní vědci se neshodnou. Jedni hovoří o červeném sopečném prachu, jiní o sporách řas či mimozemských částicích na Zemi dopravených kometou, důkazu panspermie (vzniku života na Zemi). Většinově však převládá názor, že jde o buňky spor hub řasy Trentepohlia, záhadně obsažené v dešťových mracích.
Luděk Sládek, foto © bohemiaorientalis.cz, autor Jan Ježek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
