Věra Mašková

26.02.2021 | 16:12
Dramaturgyně a umělecká šéfka Vršovického divadla MANA Věra Mašková

Jsem milovníkem příběhů
Rozhovor s Věrou Maškovou
Dramaturg bývá pro mnoho diváků záhadnou postavou, třebaže je vždy uveden v divadelním programu. Dramaturgyně Věra Mašková (1961), která již třetí sezonu udává nový směr Vršovickému divadlu MANA, je dokonce podepsána pod více než stovkou inscenací po celé republice a svou „nenápadnou“ práci by rozhodně za jinou neměnila.

Čím si Vás získalo povolání dramaturga? Přeci jen každý, kdo chce jít k divadlu, chce být většinou hercem nebo režisérem.
Dramaturgie spojuje dvě moje lásky – divadlo a literaturu. Ten zázrak, kdy se slovo stane skutkem, kdy z písmenek vznikne jevištní obraz, mě nikdy nepřestane udivovat a uchvacovat. Jsem milovníkem příběhů a vyprávět dobrý příběh, jehož chmýří snad ulpí v zákrutách cizích duší – co může být lepšího?

Díky své práci jste pracovala v divadlech po celé republice. Jaké místo je pro Vás srdeční záležitostí?
Z každého angažmá jsem si odnesla nějakou cennou vzpomínku. Nebyla to místa, ale lidé, s nimiž jsem ušla kus cesty. Moudrost a profesní virtuozita starších kolegů, entuziasmus a odvaha těch mladých, jejichž osudy pořád sleduji s velkou radostí a hrdostí, a setkání s úžasnými režiséry, výtvarníky, překladateli. Ostravu budu mít vždycky spojenou s Radovanem Lipusem, Kladno s mým milovaným kolegou Janem Czivišem, Olomouc s Peterem Gáborem, Jozefem Cillerem,ale také s Janem Kačerem, Městská divadla s báječnou partou režisérů Ondřejem Zajícem, Petrem Svojtkou, Arnoštem Goldflamem a Pavlem Khekem a skvělým kolegou dramaturgem Jirkou Janků, s úžasným hereckým souborem, ale i se spoustou lidí ze zázemí divadla. Přiznávám bez mučení, že ti všichni mi pořád ještě moc chybí.

Jste autorka několika divadelních textů. Prožíváte přerod svého díla od první čtené až po uvedení před obecenstvem obdobně jako Karel Čapek?
Já jsem se jako autor nikdy nebrala moc vážně. Moje práce dramaturga mě naučila poznat génia, když ho vidím, a já to tedy určitě nejsem. Svoje psaní beru spíš jako službu nějakému jinému autorovi, jehož dílo dramatizuji, nebo nějakému velkému lidskému osudu. Realizaci moc neprožívám. Mým scénářům zásah režiséra může jedině prospět, pokazit tam obvykle není co.

Neláká Vás vydat se také literární cestou a napsat knihu?
Knihu jsem napsala a dokonce i tak nějak vyšla. Jmenuje se Jedno divadlo, dvě scény, a je o dvanácti sezonách našeho týmu v Městských divadlech pražských. Snažila jsem se tam zachytit naše záměry a porovnat je s výsledky, popsat úspěchy, neúspěchy a lidi, kteří tuto éru utvářeli. Byla to velká práce, ale nejen moje. Moc mi pomohla archivářka Justina Kašparová a celý PR tým MDP a v neposlední řadě úžasná fotografka Alena Hrbková, bez jejíchž fotek by kniha nebyla úplná.

V roce 2018 jste se stala uměleckou šéfkou Vršovického divadla MANA. Co Vás přivedlo k této funkci?
Náhoda. Možná osud. Po odchodu z MDP jsem neměla žádný plán. Měla jsem pocit, že prostor by měl patřit mladým, že já už si svoje řekla, tak jsem se nikam necpala. Tahle nabídka snů ke mně přišla sama. Divadlo skoro bez peněz, bez personálu, ale s obrovským kapitálem nadšení a víry, to se přece nedá odmítnout. Konec konců, vždycky jsem tvrdila, že divadlo je místo pro zázraky. Někdo nahoře to zřejmě slyšel a tak mi na stará kolena umožnil, páchat ty zázraky v praxi.

Jak se MANA vyrovnává se současnou situací? Je vůbec možné něco plánovat?
Divadlo stále zkouší. Jarní karanténa přerušila zkoušení Bergmanovy Podzimní sonáty, která měla premiéru až v září. Během lockdownu jsme nazkoušeli černou komedii 5 za 1 od italského dramatika Lutmana, a dále Smutnou neděli od Petera Millera, což je hra o životě židovského hitmakera a autora písně, která byla ve 30. letech nazývána hymnou sebevrahů. Tato inscenace se Zbigniewem Kalinou v hlavní roli a v režii Ondřeje Zajíce, měla premiéru na streamu. Teď začala zkoušet režisérka Čermáková hru Charotte Keatleyové Máma říkala, že bych neměla, o osudech čtyř generací žen z jedné rodiny. Úskalí vztahů mezi matkami a dcerami v proměnách doby je věčným a vděčným tématem, kde každý z nás uvidí kus své rodiny a svých zkušeností. Premiéra by měla být na konci března, asi zase na streamu. Kromě toho točíme podcasty s vynikající moderátorkou Mášou Málkovou, o tom, co se děje v divadle, když se nehraje. V březnu začínáme zkoušet slavnostní představení podle Jiráskovy knihy Temno. Je věnováno 90. výročí založení našeho divadla. Trochu smutný jubilejní rok, že?

Tereza Blažková, foto © Robert Rohál




Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.