Rozhovor s Petrem Voldánem
Novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj a cestovatel Petr Voldán proplouvá světem a jeho děním křížem krážem nejen na rozhlasových vlnách. Své postřehy odjinud přináší také televizním divákům skrze stejnojmenný pořad a nově i na stránkách knižní prvotiny. A třebaže ho písemná forma vyprávění velmi zaujala, tak se rozhodně nehodlá vzdát své prvotní vášně – rozhlasu.
Kdy jste poprvé propadl rozhlasu?
Mé „propadání“ rozhlasu má vlastně dvě fáze. První spadá do dětství, kdy jsem jako kluk nejen přečetl každou knížku, která mi padla do ruky, ale byl jsem okouzlen i poslechem rádia a gramodesek. Tranzistorák a pohádky z vinylových černých kotoučů provokovaly moji představivost a probouzely fantazii. Líbila se mi nejednoznačnost a tajemnost popisovaných nebo zvuky charakterizovaných prostředí či událostí, například u pohádek a později i u detektivek.
Možná to bylo kdesi uvnitř uschováno jako podnět pro okamžiky, kdy jsem se měl rozhodovat v polovině studia novinařiny na UK pro jednu ze specializací. I když jsem původně chtěl psát do novin nebo časopisu, zvolil jsem rozhlas. Také proto, že na specializaci působil profesor Vladimír Kovářík, kterého jsem znal jako společníka V. V. Štěcha. Jejich rozhlasové i televizní pořady o historii Prahy byly velice populární. Byla to dobrá volba. Měli jsme třeba semináře, které se odehrávaly tak, že nás profesor Kovářík poslal s magnetofony do ulic, abychom přinesli rozhovor nebo anketu, a nahrávky jsme pak rozebírali a učili se na nich. To byla ta pravá rozhlasová škola. Nebo odhalování kouzla hlasu a pestrého českého jazyka při seminářích s hercem Miroslavem Doležalem v jeho šatně v Tylově divadle.
Na rozhlasových vlnách se pohybujete přes čtvrt století. Co vás na nich přitahuje a dokáže vás ještě něco překvapit?
Láká mě stále to samé – kouzlo zvuku, možnosti jazyka vyjádřit jednu věc spoustou způsobů i za pomoci různého zabarvení hlasu nebo šikovného použití pauzy, protože – jak říkali rozhlasoví klasici – i ticho hraje.
Překvapuje mě malá snaha předností rozhlasu využívat a už bohužel nepřekvapuje časté lajdáctví při rozhlasových projevech redaktorů a častá ignorace spisovné češtiny v médiích…
Pokud zrovna nepracujete, posloucháte hudbu či mluvené slovo, anebo máte raději ticho?
Všechno, co bylo právě zmíněno, kombinuji. Někdy je správný čas na hudbu nebo písničky (třeba šansony nebo písničky s texty, které mají myšlenku, nebo i na tzv. klasickou hudbu), když je pohoda, tak na rozhlasovou četbu nebo televizní dokument, a ticho mám rád docela často…
Je vaším nejvytříbenějším smyslovým vjemem právě sluch?
Tak to vlastně ani nevím. Je fakt, že někdy slyším i z rozhlasu nebo televize, co jiní nevnímají, ale mám rád i sametový povrch kloboučků hřibů, když se dostanu do lesa. A jako „kavárenský povaleč“ nesmírně rád nasávám vůni dobrého espressa.
Když se řekne cizina, člověk si ihned vybaví vůně či barvy dané krajiny. Jak byste ale charakterizoval vámi navštívená místa podle zvuků?
Každý region má specifické vůně i zvuky. A tak by to byl asi dlouhý seznam. Proto jen pár příkladů, které jsou ale pochopitelně subjektivní. Třeba Mongolsko je pro mne zvuk kopyt stáda divokých koní, Jižní Korea mi stále zní dozvukem monumentálních klášterních zvonů v horách, Afghánistán občasnými štěkavými dávkami samopalů nad pohádkově kouzelnou přírodou. A Finsko například podivnou hudbou ocelových trubek z pomníku skladatele Sibelia.
Jaké místo vám přirostlo nejvíce k srdci?
Paradoxně možná nikoli místa ve světě, i když třeba některá v Londýně, kde jsem byl zpravodajem a žil jsem tam tři roky, mám hodně „pod kůží“. Ale stejně nakonec vyhrává Praha svou neopakovatelnou atmosférou v mixu architektury, Vltavy, kultury, dějin, kraj kolem České Skalice a Babiččina údolí specifickou pohodou s doteky historie, a hlavně na podzim barevná Vysočina.
Své zážitky z cest jste tentokrát přetavil do své knižní prvotiny Na vlnách s Petrem Voldánem. Bylo pro vás náročné převést všechny zážitky do tištěné podoby a nechat jejich vyznění pouze na čtenáři?
Bylo, protože mi chyběla ona možnost něco zdůraznit nebo naopak potlačit či jinak si s tématem „pohrát“ hlasem. Ale nakonec se mi podle ohlasů čtenářů možná povedlo najít kompromis a knížka je prý jak čtivá, tak mne někteří ze stránek i přímo v duchu „slyší“.
Dočkají se čtenáři také zvukové podoby vaší knihy?
Rád bych a doufám v to…
Máte v plánu pokračovat v sepisování svých zážitků z cest?
Taková úvaha mi zatím připadá předčasná. I vzhledem k situaci kolem pandemie a omezením nebylo možné knihy dlouhou dobu jak propagovat, tak prodávat. Proto bych rád zatím pomáhal blíž ke čtenářům své prvotině. A pak se uvidí…
Chystáte se v letních měsících do zahraničí?
Těším se na realizaci další série TV fejetonů Postřehy odjinud s ČT Ostrava, a to ve Švýcarsku. S Českým rozhlasem Hradec Králové a Pardubice připravujeme letní seriál o zajímavých místech v Polsku kolem česko-polské hranice a rád bych, abychom se zase vydali s manželkou do Londýna…
Tereza Blažková
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
