O duševních problémech je potřeba mluvit

30.07.2021 | 00:42
Rozhlasový a televizní moderátor  a také spisovatel Aleš Cibulka

Rozhovor s Alešem Cibulkou
Moderátor Aleš Cibulka se může se svou energií směle rovnat některému z přírodních živlů. Ve své hyperaktivní činorodosti a vysokém pracovním tempu nepolevuje, přestože se čas od času ozve zdraví jako výstraha pro zvolnění. Když se totiž zrovna nechystá na vysílání rozhlasové talk show Tobogan, tak si připravuje podklady pro novou knihu či kalendář.

Letos vyšel již 13. Cibulkův kalendář pro pamětníky. Je ještě co objevovat?
Tuhle otázku si pokládám každý rok a vždycky ve chvíli, kdy nový kalendář odejde do tiskárny. Bude o čem psát zase za dvanáct měsíců? Přijdu na něco nového? Najdu dostatek zajímavých fotografií? Takhle jsem se ptal už čtrnáctkrát a před pár dny se začal ptát popatnácté. No vidíte, a dneska se mi třeba dostal do ruky unikátní originál dopisu, který v roce 1941 psala jedné své fanynce herečka Zorka Janů, sestra Lídy Baarové. Mimochodem začátkem července by oslavila své 100. narozeniny. V tom dopisu dodává zoufalé divačce sílu a radost ze života. Sama ji neměla a o pár let později svůj život dobrovolně ukončila. Fascinující. Kalendář na rok 2022 je sice ještě v tiskárně, ale já už bych pomalu psal další!

Máte stále čas bádat v archivech, jako když jste sbíral materiály do knih o Nataše Gollové či Zdence Sulanové?
Rád si ho najdu. Díky mému povolání jsem pořád mezi lidmi, a tak si vyloženě rochním, když se můžu ukrýt někam do hloubi archivu a hledat a pátrat. Když už to ale trvá dlouho, zase se těším mezi lidi. V tom je má práce úžasná, že nabízí takovou pestrost.

Podíváte se někdy na nějaký film pro pamětníky?
No to si pište! Přepínám televizi, zjistím, že někde běží „něco s Novým“ nebo „něco s Mandlovou“, a ačkoli jsem to už viděl tisíckrát, tak se na to povídám. Jsou filmy, které mě nepřestávají fascinovat. Svou jednoduchostí, prostotou, vlastně trochu naivitou. A v tom jsou krásné. Vznikaly v těžké době proto, aby lidé v přítmí biografů zapomněli na všechny hrůzy, které se kolem nich dějí. A vidíte, funguje to dodnes, a to, díkybohu, neprožíváme válečná léta. Nesmíme si pochopitelně dobu 30. a 40. let minulého století idealizovat, ale schopnost uklidnit ty černobílé „limonády“ prostě mají v sobě.

V současné době jste se literárně odklonil k jinému tématu – duševní zdraví.
To by mě nikdy ani nenapadlo. Oslovil mě ale psychiatr Radkin Honzák s nápadem vytvořit jakousi řadu, kterou nazval Destigma. Důvod je jednoduchý. O duševních problémech je potřeba mluvit, svěřovat se s nimi, jen tím dojde k určitému odtabuizování. Naši autorskou trojici doplnila publicistka Agáta Pilátová a vrhli jsme se do práce. První díl se zabýval vyhořením. Před pěti lety mě na víc než půl roku naprosto vyřadilo z provozu, proto jsem věděl, o čem píšu, a naprosto otevřeně jsem o tom vyprávěl. Druhý díl se jmenuje Královna děsu a je jí myšlena panická ataka. V současné době vzniká díl třetí a ten bude o depresích. Ani si nedovedete představit, kolik ohlasů dostáváme. Jak vidno, tahle edice padla na úrodnou půdu.

Jak jste se vy sám vypořádal se syndromem vyhoření?
Teď odpovím jako správný autor – to se dočtete v knize Vyhořet může každý. Když jsem poslal svůj rukopis do nakladatelství Vyšehrad, ptali se mě, jestli to myslím vážně, takhle otevřeně a bez příkras o téhle etapě mého života psát. Řekl jsem jim, že buď naplno a upřímně, nebo vůbec. Vyhoření totiž opravdu není jen jakási nenálada, kdy vás nebaví chodit do práce, ale totálně vás paralyzuje, vysosá a zlikviduje. A vy se jen těžko vracíte zpět do běžného a normálního života.

Daří se vám teď mnohem více odpočívat? Jakým způsobem relaxujete?
Kdo jednou prošel vyhořením, už si to sakra hlídá! Ideální relax je na naší milované chaloupce. Zavřeme se tam s mým Michalem a s naším dvouletým vipetem Tobiášem a jsme šťastní, že jsme o samotě a v centru přírody. Nádhera.

Změnil jste nějakým způsobem vztah ke své práci?
Definitivně jsem si uvědomil, že práce opravdu není všechno. Bohužel nejsem schopen ji flákat a pracovat jen na osmdesát procent. To se asi nikdy nenaučím. Když něco dělám, tak naplno. A stoprocentní nasazení vyžaduji i po lidech kolem sebe. Na to jsem pes.

Na rozhlasových vlnách se pohybujete více než 20 let. Dokáže vás ještě něco překvapit?
To si pište! Dnes a denně. V tom je kouzlo přímých přenosů. Víte, kdy začínáte, kdy vás odpojí – a co se bude dít mezi tím, to si můžete maximálně perfektně připravit a naplánovat. Ale stát se může opravdu cokoli. Je to takové zvláštní opojné sebemrskačství, které je drogou, a proto ho my, rozhlasoví a televizní moderátoři, dobrovolně a rádi podstupujeme.

Vašimi pořady prošlo nespočet hostů. S jakými hosty se vám nejlépe povídá? A jací hosté bývají naopak moderátorským oříškem?
Je mi opravdu jedno, jestli je to herec, moderátor, zpěvák, lékař, pilot nebo třeba pekař či striptér. Je důležité, aby měl o čem povídat. Aby zaujal. Znáte to přece z běžného života. Najednou si vedle vás sedne někdo v autobusu nebo v hospodě, dáte se do řeči a zjistíte, že máte tu čest s někým neskutečně zajímavým. S někým, kdo má co říct. A v naší profesi je to přesně tak. Jenom nesedíte ve vlaku nebo v baru, ale před mikrofonem nebo kamerou.

Nechybí vám televizní prostředí?
To víte, že ano, ale to bohužel neovlivním. Navíc i my v rozhlase už máme ve studiu kamery. Mé rozhlasové Tobogany se přenášejí živě na internetu, takže intimita rozhlasového vysílání se sice malinko vytrácí, ale posluchači to mají rádi. Vlastně ani nevím, jak je budeme do budoucna oslovovat. Už jsou to právě díky těm kamerám i diváci.

Ve vaší kariéře jste dosáhl velkých úspěchů, a tak se zdá, že již není vyšší mety pro zdolání. Máte však ještě nějaký profesní či osobní sen, který byste si chtěl splnit?
Kdyby to všechno zůstalo tak, jak je to teď, budu šťastný. Vlastně už jsem všeho dosáhl. Ve svém věku ale už opravdu vím, že světská sláva je ještě méně než ona pověstná polní tráva.

Když něco dělám, tak naplno. A stoprocentní nasazení vyžaduji i po lidech kolem sebe. Na to jsem pes.

Tereza Blažková


Aleš Cibulka vysílá rozhlasovou talk show 
každou sobotu už od roku 2004. 
Častým hostem bývá i Lucie Bílá Jedna z Alešových prvních podpisových karet. 
Rok 1997, Snídaně s Novou Aleš žije s Michalem Jagelkou už 21 let. 
Teď do rodiny patří i vipet Tobiáš



Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.