„Byl jsem fascinován příběhem pana Maria Petrovského. V porovnání s dnešní dobou, kdy je pro nás jeden z největších trestů zabavení mobilního telefonu na dobu dočasnou, jsem si uvědomil, že hodnoty jsou někde jinde. Mario mi otevřel jiný pohled na svět a já zjistil, že jsou věci, které často přehlížíme nebo považujeme za samozřejmé.“
Tma pokryla vlak a já byl nacpaný uvnitř. Vyhladovělá těla byla všude kolem mě, zanechávající ve mně pocit klaustrofobie. Zkažený pach smrti byl ve vzduchu, jak těla odpadávala z nedostatku jídla a vody. Před pár týdny by mě ani nenapadlo takové mučení, ale nacističtí Němci vpadli do Prahy; v Československu v roce 1941. Moje rodina byla židovského původu, a co hůř, byli jsme jedna z nejbohatších rodin ve městě. I přes veškerou snahu skrýt naše náboženství nacistická armáda zajala moji rodinu a dali nás do ghetta. Teď, o pár týdnů později, jsem dopravován kdoví kam, uvězněn v nákladním vlaku plném židovských vězňů. Tma v celém voze znemožňuje odhadnout čas. Mohu tu být dny nebo týdny. Nemít pojem o čase stráveném ve vlaku nebylo to nejhorší. Byl jsem oddělen od své rodiny a byl jsem sám se skupinou cizích lidí. Najednou jsem slyšel skřípění kovu o kov a všichni přepadávali dopředu. Velké kovové dveře se odemkly a odhalily téměř oslepující, zářivé světlo.
Jak se postupně všichni vězni vypotáceli z vlaku, němečtí vojáci rozdělovali lidi do dvou řad. Nebe bylo šedozelené s malými mráčky. Všude se ozývaly zoufalé výkřiky. Přede mnou stál velký cihlový komplex, obehnaný betonovou zdí vysokou 20 stop a ostnatým drátem. Byla tam mamutí klenutá bána s ocelovými vraty uprostřed. U vchodu stál vysoký muž v šedé uniformě s hrozivým hákovým křížem na jeho pravém rameni. Jak jsem se dostával blíž a blíž, připadal mi tento muž velmi arogantní. Jeho tón hlasu byl vše, jen ne přátelský. Muž ukazoval buď doprava, nebo doleva a posílal vězně do určitých směrů. Posouval jsem se směrem k tomuto muži, když najednou se ke mně naklonila stráž a špitla mi do ucha: „Řekni, že je ti 16.“ Voják se rychle otočil zpět a šel dál kontrolovat řadu vězňů. Byl jsem zmatený, ale rozhodl jsem se dát na jeho radu, že by to mohlo být užitečné. Když jsem se dostal na konec řady, muž v uniformě se mě hrubě zeptal: „Jak jsi starý?“ Měl jsem na paměti vojákovu radu a řekl jsem, že šestnáct. Bylo mi jen dvanáct, ale naštěstí jsem vypadal starší a byl jsem o dost vyšší než průměrný dvanáctiletý kluk. Muž ukázal doprava a řekl: „Recht!“ Byl jsem veden německými vojáky velkou branou, nad níž mě vítal nápis „Arbeit macht frei“. Byl jsem vychováván s dobrým vzděláním, což znamenalo i studium němčiny a brzy jsem mluvil plynně. Ten nápis prostě říkal, že práce vás osvobodí. Žalostné výkřiky se ozývaly všude kolem, jak mě nacističtí vojáci vedli skrz bránu z ostnatého drátu. Dotáhli mě ke stolu, kde jsem byl tázán na jméno. Odpověděl jsem tiše: „Mario Petrofski.“ Úředník si rychle něco poznamenal a naznačil vojákům, ať mě vezmou pryč.
Jak mě vedli pryč od brány, nemohl jsem si pomoct, ale viděl jsem, jak na mě zírají všichni lidé z druhé strany plotu. Neměli žádné svaly a ani mi nepřipadali jako živé bytosti. Vypadalo to, že pracovali tak tvrdě, že vše, co zbylo, byla kostra pokrytá tenkou vrstvou kůže. Tato stvoření měla na sobě bezbarvé kusy hadrů a žádné boty. Byl jsem odveden do budovy o jedné velké místnosti a přiřadili mě do fronty zhruba deseti mužů. Vojáci mě oholili dohola a poslali mě k pultu, kde jsem si musel kleknout. Vytáhli mi ruku a silně drželi, když mnou najednou projela ostrá bolest. Podíval jsem se a viděl jsem, že mi voják hrubě tetuje číslo na ruku. Byla to hrozná bolest a téměř jsem omdlel. Za pár minut byla nacistická stráž hotova a řekli: „Jsi teď A-41287.“ Znovu jsem byl odveden z budovy jiným vchodem a tažený do velké kamenné budovy, kde ze mě svlékli oblečení a dali mi stejné bezbarvé hadry, jaké jsem viděl na vyhublých tělech za plotem. Oblečení bylo vytahané a mělo díry. Svědilo to a škrábalo zároveň. Byl jsem odveden do cely s drátěnými stěnami. Páchlo to tam krví a smrtí. Vypadalo to, že jsem jediný, kdo tu zůstal. Přepadával mě pocit deprese. Neměl jsem už více život, identitu, rodinu. Najednou se za mnou otevřely dveře a byl jsem natlačen do dvora plného vězňů, které jsem předtím viděl. Nikde ani hlásku. Němečtí ostřelovači obcházeli na věžích všude okolo zdi, která obklopovala hlavní prostranství. Na jedné zdi byl výsměšný nápis „Vítejte v Osvětimi“.
„Když jsem psal tento příběh, bylo mi třináct let. Inspirací mi byl pan Mario Petrovský, který je jedním z nemnoha, kdo přežil holokaust.“
Pro redakci Paul Steingruby, foto © Paul Steingruby; redakce
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
