Rozhovor s Adélou Stodolovou Laštovkovou
Režisérka, choreografka a tanečnice Adéla Stodolová Laštovková patří mezi nevýraznější divadelní tvůrce své generace. A přestože na první dojem působí velmi křehce a něžně, tak v sobě ukrývá strhující energii a fantazii, skrze které vytváří úchvatné divadelní obrazy ze života slavných i běžných lidí.
Co vás přivedlo k tanci a nonverbálnímu divadlu?
Odmala jsem byla neposedné sídlištní dítě, které lítalo po venku a nacvičovalo s ostatními vrstevníky různá cirkusová čísla. S touto produkcí se chodilo také po sousedech a vybíralo se za ni do klobouku. Na základě těchto aktivit mě mamka přihlásila do dramaťáku, avšak do tanečního světa jsem pronikla zcela náhodou, a to díky její práci.
To mi musíte vysvětlit.
Coby návrhářka předávala kostým své klientce v jednom podniku, kde hrála hudba, a já si na ni z nudy tancovala. Shodou okolností byla onou zákaznicí šéfka MJ studio Milana Ježková, které se můj projev líbil. Začala jsem k ní docházet do přípravky, ze které jsem záhy přešla mezi pokročilé. A o několik let později následovalo studium na Duncan centre a HAMU.
A také jste dostala titulní roli Julie v inscenaci Romeo a Julie v Městských divadlech pražských.
To se ještě v Duncanu vyučovala dramatická výchova, kterou vedla Radka Fidlerová. Ta mě také pobídla ke konkurzu do Rokoka a já ho spolu s Lucií Vondráčkovou vyhrála. Díky této roli jsem si nejen uvědomila, jak moc mi herectví chybělo, ale také jsem se od Radky a Evy Salzmannové naučila, jak propojit mluvené slovo s pohybem, anebo jak přestat být lyrickou květinkou z taneční konzervatoře.
Neláká vás vrátit se na divadelní prkna jako herečka?
Neláká. Paradoxně jsem se na jevišti nikdy necítila dobře a myslím si, že jsem ani nebyla dobrá herečka, protože jsem se nedokázala maximálně uvolnit a zapomenout na realitu. Navíc mě začal stresovat text a postupně i samotné hraní. Velmi ráda bych se ale chtěla vrátit k tanci a třeba i ke kontaktní improvizaci.
Pokud byste se nevydala uměleckou cestou, co byste ráda dělala?
Muselo by to být asi spojeno s půdou, protože mě naplňuje práce s květinami, anebo s křehkostí a ženskostí. Tím pádem by mě určitě bavilo pracovat v parfumerii. Jednu chvíli jsem dokonce ženy líčila a s kamarádkou Evičkou navrhovala těhotenskou módu. A i když mě to velmi bavilo, tak jsem po čase došla k závěru, že divadlo se zkrátka neopouští, a zase jsem se k němu vrátila.
Poslední dobou tvoříte inscenace o inspirativních osobnostech. Jací lidé však ovlivnili vás?
V mém životě se objevují strážní andělé, kteří mě vždycky navedou správným směrem. V dětství to byla již zmiňovaná Milana Ježková, jejíž choreografie byly velmi ženské a snoubily v sobě abstrakci s příběhem, či Hanka Součková, ke které jsem chodila na dramaťák a právě ona mě nasměrovala na režii. Velmi důležité setkání pro mě bylo se Ctiborem Turbou na HAMU. Zlomoví pro mě byli také kluci z tandemu SKUTR, se kterými jsem před lety započala nejen spolupráci, ale troufám si říct i doživotní přátelství. V současné době jsem velmi ráda, že jsem si zavolala do života producentku Danielu Sodomovou, se kterou tvoříme ony inscenace o slavných osobnostech. A jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě je samozřejmě má máma, která mě i mou sestru neuvěřitelně podporuje v našich snech.
Spolu s Danielou jste divadelně zpracovaly životní osudy Medy Mládkové, Adiny Mandlové i Jana Wericha. Která osobnost vám dala nejvíce zabrat?
Nejtěžší pro mě byla inscenace o Werichovi, o němž jsem měla asi nejméně informací. Jeho svět byl pro mě mnohem více maskulinní a také více intelektuálnější než emocionální, a proto se mi u něj hůře hledaly obrazy.
Jaké by mělo být současné divadlo? Má ještě co nabídnout a je dnes vůbec potřeba?
K otázce divadla a jeho funkci bychom se asi neměli stavět skrze rozum. Divadlo je magie, která otevírá lidem srdce, dovolí jim plakat i se smát. Je to neuvěřitelné medium a jeho podstata by měla zůstat nadále stejná. Skrze něj by se měly vyprávět příběhy, klást otázky, podporovat fantazie, otevírat srdce i vzdělávat. Mrzí mě však, že v současné době je velmi málo možností pro mladé tvůrce a jejich autorské projekty. Ti by určitě přinesli na jeviště současná témata.
Co je právě pro vás současným tématem?
Protože se zaměřuji především na vztahy mezi lidmi, tak mě třeba zajímá, co si myslí můj pubertální syn a jaké peripetie řeší se svými vrstevnicemi, které jsou velmi feministicky založené a mají potřebu mladé kluky přebít. Tím se z nich, bohužel, vytrácí ženskost.
To mě přivádí k otázce, jak jste vnímána jako režisérka a choreografka zejména pánskou částí souboru? Dochází někdy ke třecím plochám?
Měla jsem velké štěstí, že jsem si mohla ve většině případů vybírat lidi, se kterými fungoval vzájemný respekt. Zároveň jsem se však nevyhnula případům, kdy došlo ke kolizi. Jedna z nich nastala, když jsem dělala autorskou inscenaci o mužích a chtěla jsem mít nad vším přehled a poslední slovo. Až když se mi pánové vzepřeli a ptali se, jestli chci dělat inscenaci o nich bez nich, tak jsem pochopila, že pořád nemohu jet v chlapském egu a vše urvat, ale musím zapojit svou ženskou stránku, hledat balanc a dát jim zkrátka prostor. O síle své autority jsem také zapochybovala, když jsem dělala v oblastním divadle inscenaci s patnácti herci o pánských záchodcích, kde na můj způsob práce nebyli v daných poměrech moc zvědaví. Uvědomila jsem si tak, že jako režisér nemohu pokaždé soubor harmonizovat a že se vždycky najde někdo, kdo mě bude nesnášet.
Jaké divadelní projekty vás v nadcházející sezoně čekají?
Po autorských projektech o ženách a o mužích chystám inscenaci o dětech, ale nic bližšího zatím nechci prozradit. Stejně je tomu i u inscenace o Toyen, kterou bych velmi ráda dělala. Co ale mohu prozradit, je to, že mě čeká v Ostravě Sen noci svatojánské v rámci Letních shakespearovských slavností.
Tereza Blažková, foto © archiv Adély Stodolové a Daniely Sodomové; Anna Hladká Vašicová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
