(370 let)
Jan Sladký se narodil v úterý 10. září 1652 v Újezdu u Domažlic, na statku u Rosochů, Janu Sladkému a Anně Havlové. Jméno Kozina dostal podle statku Kozinec, kde bydlel.
Proslul větou: „Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží. Hin sa hukáže, hdo z nás!“ (oživila B. Němcová, proslavil A. Jirásek v Psohlavcích). Pravda je, že Volf Vilém Lamingen z Albenreuthu, jehož rodině císař Ferdinand II. území Chodů svěřil, zemřel za jedenáct měsíců a čtyři dny. Jedinou zapsanou Kozinovou větou ale je: „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!“ Chodové střežili hranici od dob přemyslovských knížat. Obdařeni panovnickými privilegii „nepřežili“ pobělohorskou dobu, kdy cizácká šlechta (Lamingen) jim svobody nosit zbraně, těžit dřevo v panském a přistoupit na římskokatolickou víru vnutila. Navíc císař Leopold jejich práva roku 1668 zcela zrušil. Až 25 let poté (1693) Chodové opět rebelovali, tentokrát bojkotem roboty, a povstal i Kozina. Svá práva ale hodlali obnovit pomocí soudů. Když byla část rebelů v Praze zatčena, císař nechal vynést mírný verdikt. Do sporu se ale vložil Lamingen a trval na tom, že někdo musí zaplatit životem pro výstrahu. Soud ukázal na Kozinu. Z vězení plzeňské radnice byl vyveden ve čtvrtek 28. 11. 1695 za zvuku zvonku, který tam dodnes visí. Kozinovy ostatky visely na šibenici i 2. 11. 1696, kdy Lamingen zemřel na mrtvici. Boj Chodů neustal, nebýt ale Koziny, kdo by to dnes věděl?
Josef Grof, foto © Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
