Tak trochu jinak, staročesky, mluvili naši předkové. A toto je pokračovaní naruby, tedy „Proč se to (už) neříká“.

Staročeský výraz hovado, dobytek, užité ve rčení „Všeliké kvaltování a vody pití toliko pro hovada dobré jest“, nenapsal J. A. Komenský, i když má nedoslovnou oporu v Labyrintu: „Kvaltování hovadům více než lidem připadající.“ Slovo kolčava je lasička kolčava, co se do historie zapsala jako obec dnes ukrajinská, rodiště Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka. Podle své úlohy v životě lidí byl chlupáč, prak, vyžle pes, k lovu veverek vycvičený veveřičník, k hlídání věžník, či pes dvorový i nádvorní. Čeňuchavec čili slídník byl pes slídivý, podle Jungmanna čenichavec. Kušě byl pes s useknutým ocasem, ale i nadávka, viz Dalimilova kronika: „Smrdíť mi česká dušě právě jako umrlá kussye.“ Bělouš byl kůň, bron, bróna, brůny, sveřěpec kůň chovný, bě­hún běžec, prohynščie malý, kacieř divoký a herka klisna zvláště špatná. Výraz komoň připomíná Vojta Dyk v pohádce Micimutr „Princ Vladimír na komoni, smělý jako vloni…“. Prase mohlo být divokvicě, tedy svině divoká, nunvicě jeptiška řeholnice konající charitu, ale i svině vykleštěná. Výraz oses či osos bylo sele, bachna chovná svině, picek vepřík a ­oklúr kříženec divokého kance a vepře. Zvíře určené k nošení nákladů byl soumar řečený súmar, súmař, sumník, súmník, sumovník a súpružník a purd, mezh, mezk, mzhyni a mzhyně byl mezek. Staročesky plerna byla mula, škop, skop, škopec skopec a vól se stal volem. Šeft je ovce, bahnicě chovná ovce, jěřě ovčí mládě od jara, ovcúr kříženec kozla a ovce a kózle, kozlenec bylo kůzle. Slova junec či jinec označovala býčka, volka.
Nyní trochu letem staročeským světem: dchoř byl tchoř, dlúhomyš plch velký, chřitel, ­ozláč a klepnáč popudlivý křeček, jězvec byl jezevec, jež ježek, krt a zběhurla rychle prchající krtek, polemyščer rejsek polní, vodomyš rejsek vodní, veveřicě a zoha veverka, zhúble sysel a nakonec očilupáč a hranostaj (německy Hermelin), v češtině nej­ušlechtilejší kožešina lasice hranostaje. Hazuna byla kočka, kocúr kocour a kótě, kůtě bylo kotě. Když jsme u těch kočkovitých, holofrd, pard, pardus, fard a lebhart byl levhart či leopard i pardál. Kmotra lisa byla liška, bělýš los, búbal, buval rohaté zvíře, buvol, tur, zubr. Planí, gemsík byl kamzík, daněl daněk a odtud jeho milá daněla. Slova ozuble bylo zvíře divoké, snad zubr, volda bizon a zdru­šec pratur. Jako staročeskou třešničku na dortu uvádím slova barvokropenicě zvíře aethipské, snad giraffa, tedy žirafa, zvíře s rousy rúšč, tedy hyena, a kamel velbloud či kamelnicě velbloudice, oba neznámého počtu hrbů.

Luděk Sládek